Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Stanislavem Bártkem, advokátem, sídlem Smetanova 375/10, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 614/2025-161, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušit v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal u Okresního soudu v Přerově omluvy za to, že mu Policie České republiky v soudním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 117/2017 nezákonně zajistila movité věci, konkrétně elektrikářské svorky, závitové pojistky a keramické pojistkové hlavice. Požadoval též omluvu za to, že při vrácení těchto věcí nastaly nedůvodné prodlevy a peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nadto též náhradu majetkové škody za zničení vestavného univerzálního zámku elektrorozvodné skříně.
3. Okresní soud žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel bez zastoupení advokátem dovolání, které sepsal sám. Zároveň požádal o ustanovení advokáta a o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud usnesením ze dne 28. 8. 2024 č. j. 10 C 93/2022-127, které nabylo právní moci dne 19. 9. 2024, ustanovil stěžovateli pro dovolací řízení advokáta Mgr. Stanislava Bártka. Ten však dovolání sepsané stěžovatelem ve lhůtě nedoplnil. Následně jej okresní soud usnesením ze dne 24. 1. 2025 č. j. 10 C 93/2022-152, doručeným advokátovi dne 27. 1. 2025 (a stěžovateli dne 29. 1. 2025), vyzval k doplnění dovolání ve lhůtě 15 dnů, což advokát učinil podáním doručeným okresnímu soudu datovou zprávou dne 10. 2. 2025.
4. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání pro vady. K tomu uvedl následující. Stěžovateli začala běžet ode dne 19. 9. 2024 nová dvouměsíční lhůta k odstranění vad dovolání, která skončila dne 19. 11. 2024. V této lhůtě advokát dovolání nedoplnil a k podání samotného stěžovatele nelze ze zákona přihlížet. Na tom nemůže nic změnit ani to, že okresní soud více jak dva měsíce po uplynutí zákonné lhůty pro doplnění dovolání nesprávně vyzval advokáta k doplnění podání, což advokát následně učinil.
Judikatura Ústavního soudu zabývající se nutností přihlédnutí k opožděným dovoláním na tuto věc nedopadá, protože se týká jen těch situací, ve kterých okresní soudy vyzvaly dovolatele k doplnění dovolání ještě v průběhu zákonné lhůty k doplnění, ale ve výzvě určily konec takto určené lhůty tak, že nastal později než konec lhůty zákonné. V posuzované věci výzva okresního soudu nebyla příčinou pozdního doplnění dovolání. Advokát nesplnil své povinnosti a dovolání v zákonné lhůtě (ve které mu žádná výzva tuto lhůtu prodlužující doručena nebyla) nedoplnil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že se Nejvyšší soud dopustil přepjatého formalismu tím, že odmítl zohlednit doplnění, které jeho advokát skutečně provedl, a to na základě výzvy okresního soudu. Nejvyšší soud nesprávně použil § 241a odst. 5 občanského soudního řádu. K obsahu podání nesepsaného advokátem se po zastoupení advokátem má přihlížet, neboť tím je tato vada podání zhojena. I tak Nejvyšší soud toto podání ignoroval, byť se z něj dá dovodit, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí krajského soudu a rovněž v něm vymezil důvody dovolání. Tím byl stěžovateli odepřen přístup k Nejvyššímu soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podmínky a podrobnosti tohoto práva ovšem upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), a právě zákonné požadavky přístupu k Nejvyššímu soudu stěžovatel nerespektoval.
8. Nejvyšší soud se přepjatého formalismu nedopustil. V napadeném usnesení v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že posuzovaná věc se podstatně liší od jiných věcí řešených judikaturou Ústavního soudu (bod 13 usnesení). V této judikatuře šlo totiž skutkově o to, že okresní soud nesprávně poučil účastníka řízení o lhůtě ještě za běhu zákonné lhůty k podání dovolání či opravě jeho vad - tím došlo k situaci, kdy lhůta určená (ještě za běhu zákonné lhůty) okresním soudem končila později než lhůta zákonná. Pokud by v takové situaci Nejvyšší soud ignoroval skutečnost, že se dovolatel řídil poučením okresního soudu a takové dovolání odmítl jako opožděné, porušil by právo dovolatele na přístup k soudu, princip presumpce správnosti úkonů soudu, princip odpovědnosti za nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (spočívající ve vadném procesním poučení) a zasáhl by do jeho legitimního očekávání [srov. nález ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1777/22
(N 138/115 SbNU 79), body 1 až 4 a 16 až 18 a tam citovaná judikatura].
9. Oproti tomu stěžovatel v posuzované věci postupem obecných soudů na svých právech zkrácen být nemohl. Ani po převzetí zastoupení advokátem a v běhu nové dvouměsíční lhůty nepodal prostřednictvím advokáta dovolání, kterým by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Advokát stěžovatele, jakožto profesionál v oboru práva, si přitom musel být vědom toho, že mu lhůta k doplnění dovolání končí již dne 19. 11. 2024. I tak ale žádné doplnění neučinil a dovolání doplnil jen v důsledku chybné výzvy okresního soudu, a to až dva měsíce po konci zákonné lhůty.
To ostatně ani nezpochybňuje - jediným jeho argumentem je právě skutečnost, že ho okresní soud k doplnění vyzval. Tento argument je ale neopodstatněný, neboť oproti výše uvedeným případům chybná výzva okresního soudu nebyla příčinou toho, že dovolání či jeho doplnění nestihl v zákonné lhůtě podat, nebo že jej podal vadně. Lhůta k doplnění dovolání totiž uplynula již dva měsíce před doručením výzvy (která zaslána být ani neměla). Taková situace je sice nežádoucí, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nicméně nevede (srov. usnesení ze dne 10.
3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3488/14
).
10. Nejvyšší soud nepřihlédnutím ke stěžovatelovu dovolání proto postupoval v souladu s ústavními požadavky. Srozumitelně vysvětlil, že odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vady bylo zákonem předvídaným důsledkem ledabylosti při hájení práv (§ 241a odst. 5 občanského soudního řádu). Stěžovatel byl sice zastoupen advokátem a splnil tak jednu z podmínek dovolání uvedenou v § 241 odst. 1 občanského soudního řádu; jeho dovolání však tento advokát nesepsal. Stěžovatel proto nesplnil další kumulativní podmínku uvedenou v § 241 odst. 4 občanského soudního řádu, tj. podmínku, že dovolání musí být sepsáno advokátem. Nejvyšší soud proto ke stěžovatelovu dovolání nemohl ze zákona přihlížet a odmítl ho pro vady.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu