U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovanému Ing. arch. J. K.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C
125/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
února 2013, č.j. 1 Co 88/2006-226, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 32 C 125/2002-41,
zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému
byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobce zadlužil Palác
Akropolis v Praze 3, aby mu bylo uloženo zajistit v deníku Mladá fronta DNES
uveřejnění omluvy, omluvit se mu v České televizi ve vysílání ČT 1 a zaplatit
žalobci na náhradu nemajetkové újmy 400.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 176/2004-73, toto rozhodnutí zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování. Poté Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129, výrokem I. opětovně žalobu zamítl. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §
11násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku Mladé
fronty Dnes s názvem „Co vadí ODS na K.?“ (dále jen „článek“) byl žalovaný a že
by žalobci vznikla jakákoli újma. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 1
Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce
zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem
II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému
požadovanou povinnost k omluvám žalobci uložil; jinak rozsudek ve věci samé
potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že
pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své
důkazní břemeno neunesl. Tvrzení žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113
milionů Kč, soud označil za nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti
žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 11
obč. zák. Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud
dovodil formu omluvy uvedené ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák., poněvadž žalobce neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo
ve značné míře ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze
zrušil svým rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 235/2007-165, ve
výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výrocích
III. a IV. a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že soud
prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalobce
neprokázal jeden z předpokladů vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou
újmu, tj. že by původcem zásahu označeného v článku byl žalovaný, a že by
žalobci vznikla jakákoli újma.
Z tohoto hlediska bylo odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu posouzeno jako zjevně nekonzistentní, když byla dovozena
odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, aniž se
soud vypořádal s tím, že fakticky převzal již zmíněný skutkový závěr soudu
prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu
byl právě žalovaný. Takto odvolací soud pominul, že v daném případě schází
jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud
žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný. V dalším řízení ve věci Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl opětovně
rozsudkem ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177 tak, že výrokem I. změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen na
vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit uveřejnění omluvy
v deníku Mladá fronta DNES a dále potvrdil výrok III. ve věci samé rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující omluvu
vysílanou v České televizi. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že v článku uveřejněném v deníku
Mladá Fronta Dnes dne 24. 11. 2002 bylo uvedeno, že žalovaný /v právním
postavení primátora/ „opakovaně veřejně kritizoval kolegy z ODS na jiných
radnicích: např. P. H., který získal od Prahy 3 Palác Akropolis za necelých
třináct milionů, ačkoliv tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně
zadlužil, ale sám dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a jsou
objektivně způsobilá zasáhnout do právem chráněných osobnostních práv žalobce. Rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č.j. 30 Cdo 1016/2010-204, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve věci samé, pokud jím byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku II. o náhradě nákladů
řízení, opět zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný
senát Vrchního soudu v Praze. Dovolací soud poukázal na důvody, pro které zrušil předchozí rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze v této věci a konstatoval, že odvolací soud setrvává na
původním, a dovolacím soudem již kriticky posouzeném, zdůvodnění věci se
závěrem, že popsaným způsobem došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry
žalobce, z čehož se pak odvíjí satisfakční povinnost žalovaného. Flagrantně tak
odvolací soud popřel zásadu vázanosti rozhodnutím dovolacího soudu. Nadto bez
odpovědného posouzení věci podle vyložených hledisek, není možno dovodit, že
závěr o odpovědnosti žalovaného za v žalobě označený zásah, je důvodný. Proto
dovolací soud toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil
zmiňovanému soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 12. února 2013, č.j. 1 Co 88/2006-226, pak Vrchní soud v
Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, výrokem I. potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem II.
rozhodl o náhradě nákladů
dosavadního řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že v
předmětném článku by žalovaný přímo pronesl jakýkoli výrok na adresu žalobce,
že článek celkově vyzníval spíše kriticky k žalovanému, takže nebylo prokázáno,
že žalovaný by byl původcem tvrzeného zásahu. Důkazní břemeno, že žalovaný
skutečně výrok na adresu žalobce pronesl, spočívalo na žalobci, ale ten je
neunesl. Proto nemohl odvolací soud dovodit ani odpovědnost žalovaného ve
smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. dubna 2013. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 11. června 2013 včasné
dovolání. Žalobce v dovolání, kterým výslovně napadá výroky I. a II. rozsudku odvolacího
soudu, uvádí, že je podává z důvodů podle ustanovení § 241a o.s.ř., neboť
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, na
nerespektování judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a na nesprávném
vyhodnocení právních premis v závislosti na skutkových okolnostech jeho
případu. Má za to, že dovolacím soudem má být právní otázka spojená s ústavním
nárokem žalobce na ochranu osobnosti, která byla dotčena útokem žalovaného,
posouzena jinak, zejména, že soud nevzal v úvahu, že o jeho osobě byly v článku
uvedeny nepravdivé údaje, tyto údaje jsou difamující a neoprávněný zásah
dosahoval takové intenzity, že mu náleží i finanční zadostiučinění podle § 13
odst. 2 obč. zák. Současně namítá protizákonnost a protiústavnost výměny senátu
Vrchního soudu v Praze, kdy senát v novém složení neměl žádný prostor pro volné
uvážení a musel rozhodnout v neprospěch žalobce, čímž bylo porušeno jeho právo
na zákonného soudce. Žalobce pak zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že původcem výroku nebyl žalovaný, ale autor článku a domnívá se, že
odvolací soud ve výroku II. nesprávně vypočetl DPH. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu posoudil jako přípustné a rozsudek odvolacího soudu
v dotčených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, resp. k čl. II
bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., vyšel ze znění tohoto procesního předpisu
účinného do 31. prosince 2013 a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti
podaného dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel, ač ve svém dovolání uvádí, že je podává
z důvodu podle ustanovení § 241a o.s.ř., tj. že má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podstatnou část
tohoto dovolání nepřípustně směřuje pouze do oblasti konkrétních skutkových
zjištění. Pokud dovolatel polemizuje v podaném dovolání s právním posouzením věci, pak
zcela pomíjí výlučný právní důvod, pro který odvolací soud (ve shodě se
závazným právním názorem soudu dovolacího) žalobu zamítl, tj. že nebylo
prokázáno, že by žalovaný byl původcem tvrzeného protiprávního zásahu. Ve
skutečnosti tak neuvádí žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení by se byl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Za
tohoto stavu nemohl dovolací soud shledat podané dovolání přípustným, a proto s
přihlédnutím k ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání žalobce odmítl. Dovolací soud současně odkazuje na skutečnost, že při svém rozhodování
přihlížel mimo jiné též k ustanovením § 2, § 3, § 3028 odst. 1 a 2 a § 3030
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.