30 Cdo 2518/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. P., b) D. P., c) J. P., a d) M. P., všem zastoupeným Mgr.
Ivou Derychovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové 1495/2, proti
žalované P. B., zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem
v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 201/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci
ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. ledna 2014,
č. j. 12 Co 483/2013-224, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 29.
dubna 2013, č. j. 15 C 201/2009-197, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Přerově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
dubna 2013, č. j. 15 C 201/2009-197, určil, že „zůstavitel V. P., zemřelý dne
31. 12. 2011, ke dni svého úmrtí byl rovnodílným podílovým spoluvlastníkem
nemovitostí a žalobkyně M. P. je rovnodílným podílovým spoluvlastníkem
nemovitostí, a to budovy č. p., způsob využití rodinný dům na pozemku p. č. st.
43, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území V., jak jsou tyto
nemovitostí zapsány u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální
pracoviště Přerov, na LV č. 231 pro Katastrální území a obec V., okres P., tedy
každý k id. ? nemovitostí“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ve věcech sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, a sp. zn. 29 Odo
1070/2006) uzavřel, že kupní smlouva ze dne 4. června 2008, uzavřená mezi
původními vlastníky předmětných nemovitostí – V. a M. P. jako prodávajícími a
žalovanou jako kupující – jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí,
je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť
prodávající (původní žalobci) v době uzavření smlouvy měli zákaz dispozice s
uvedenými nemovitostmi; pokud tedy přesto uzavřeli tuto smlouvu, zákaz porušili
a kupní smlouva je tak absolutně neplatná. Nedůvodnou pak shledal argumentaci
žalované o platnosti v převodní smlouvě sjednané odkládací podmínky, jež řešila
právě otázku exekucí postižených nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, potvrdil (jako věcně správné
rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k
správnému (shora již vyloženému) závěru, že předmětná kupní smlouva je dle § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Soud prvního stupně se
rovněž správně vypořádal s obranou žalované, která tvrdila, že kupní smlouva je
platná, neboť v ní byla mezi smluvními stranami sjednána odkládací podmínka,
podle které smlouva nabyla účinnosti až poté, co byly exekuce zastaveny pro
jejich vyplacení, k čemuž došlo dne 5. června 2008, přičemž návrh na vklad
vlastnického práva podle kupní smlouvy byl podán až po zastavení exekucí, když
právní účinky vkladu nastaly ke dni 9. června 2008. Soud prvního stupně také
správně uvedl, že odkládací podmínka je pouze vedlejším ustanovením k právnímu
úkonu, přičemž pokud právní úkon není platný, nemůže samostatně platit
odkládací podmínka. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu
prvního stupně, který správně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23
Cdo 4537/2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Namítá, že formalistický výklad
obou rozhodujících soudů nerespektoval vůli smluvních stran, která nesměřovala
k porušení ustanovení zákona a rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí. V době
trvání zákazu převodu vlastnictví na jinou osobu nebyl učiněn žádný úkon, který
by vlastnictví k nemovitým věcem převedl. Naopak, smluvní strany si výslovně
sjednaly, že k převedení vlastnictví může dojít až po pominutí důvodů
(probíhající exekuce) obsažených v odkládací podmínce. Je tedy evidentní, že
smluvní strany neučinily nic, co by zapříčinilo neplatnost předmětné kupní
smlouvy a neobstojí tedy ani argument, že vedlejší ustanovení smlouvy o
odkládací podmínce v neplatné smlouvě je taktéž neplatné. Právní posouzení dané
věci oběma soudy proto nelze akceptovat. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání se zcela ztotožnili právním posouzením
věci odvolacím soudem v jeho napadeném rozsudku a navrhli, aby Nejvyšší soud
podané dovolání zamítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení uplatněného nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
kdy současně přihlédl k čl. II bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II
bodům 2 a 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky, v němž je uplatněn
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), je ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Při posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) vycházel (vycházely) z právního názoru prezentovaného
např. v (již soudem prvního stupně odkazovaném) usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1070/2006 (všechna zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz), v němž se uvádí: „již v rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného,
i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§ 335b odst.
1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Tento
právní závěr se pak plně prosadí i z pohledu výkladu ustanovení § 44 odst. 7
exekučního řádu, jde-li o důsledek jednání, které je v rozporu se zákonným
zákazem dispozice s majetkem. Úvaha dovolatelky, podle které byla část kupní
ceny za prodej sporných nemovitostí použita na úhradu exekučně vymáhané
pohledávky, je pak pro posouzení (ne)platnosti právního úkonu podle § 44 odst.
7 exekučního řádu právně nevýznamná.“
Ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně v této věci ovšem Nejvyšší soud se
znovu zabýval problematikou posuzování účinků tzv. generálního inhibitoria ve
smyslu tehdy platného § 44 odst. 7 exekučního řádu a ve velkém senátě
(občanskoprávního a obchodního kolegia) přijal dne 9. března 2011 pod sp. zn.
31 Cdo 4545/2008 rozsudek (jenž byl následně publikován ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2011), v němž zaujal právní názor (korigující
dosavadní judikaturu dovolacího soudu), že je-li zastavena exekuce, aniž jí byl
postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem
ve smyslu § 44 odst. 7 ex. ř. ve znění účinném do 31. října 2009, považují se
úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné.
Pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zaujal(y) odlišný právní
názor, než který učinil velký senát Nejvyššího soudu v posledně označeném
rozhodnutí, nelze rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně)
považovat za věcně správné(á).
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního
rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek
odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil l dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu