29 Odo 1070/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka právní věci žalobkyně

i. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. H. J., advokátce, jako

správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. A M. B. s. r. o., o vyloučení

nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v

Plzni pod sp. zn. 28 Cm 7/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71,

potvrdil rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 28 Cm 7/2005-46, jímž Krajský

soud v Plzni zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku

rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně S. A

M. B. s. r. o. (dále jen „úpadkyně“), a žalované nepřiznal právo na náhradu

nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o

soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších

zákonů (dále jen „exekuční řád“) a na ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je

smlouva o prodeji sporných nemovitostí uzavřená 5. prosince 2003 mezi úpadkyní

(jako prodávající) a žalobkyní (jako kupující) [dále též jen „smlouva”]

absolutně neplatná, když byla uzavřena poté, co nabylo právní moci usnesení

Okresního soud Plzeň - město, č.j. 43 Nc 396/2003, jímž byla nařízena exekuce

na veškerý majetek úpadkyně.

K námitce žalobkyně, podle níž smlouvu nelze považovat za úkon, jímž by bylo

nakládáno s majetkem povinného, když tímto úkonem je až podání návrhu na vklad

práva do katastru nemovitostí, odvolací soud zdůraznil, že „závazkový nárok“

požadovat na prodávajícím převedení vlastnického práva k předmětu koupě vzniká

nabyvateli již smlouvou, přičemž následné rozhodnutí katastrálního úřadu o

vkladu do katastru „není rozhodováním o účinnosti smlouvy, ale předpokladem k

přechodu vlastnického práva“. Za nakládání s majetkem povinného je tak nutno

považovat uzavření smlouvy; je-li taková smlouva absolutně neplatná, nemohou

nastat ani účinky „vkladu“, tj. nemůže dojít k „přechodu vlastnického práva“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho

přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)

o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Za zásadně právně významné přitom považuje zodpovězení otázek, zda:

1) nakládáním s majetkem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu se

rozumí uzavření smlouvy kupní (titulus) nebo až podání návrhu na vklad do

katastru nemovitostí;

2) lze „doručení usnesení o nařízení exekuce ze dne 22. dubna 2003

úpadci považovat za právně účinné“, jestliže spis neobsahuje pověření dle § 76

odst. 1 exekučního řádu;

3) je zakázaným úkonem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu takový

úkon, jenž vede k uspokojení pohledávky oprávněného.

Dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1751/2001,

sp. zn. 31 Cdo 619/2000 a 30 Cdo 1639/2005 akcentuje, že Nejvyšší soud při

posuzování otázky odporovatelnosti právního úkonu vyslovil jednoznačný závěr,

podle něhož se za nakládání s majetkem u nemovitostí, zapisovaných do katastru

nemovitostí, považuje nikoli uzavření smlouvy o převodu, nýbrž až podání návrhu

na vklad práva do katastru nemovitostí. Uvedený závěr se pak - pokračuje

dovolatelka - vztahuje i na projednávanou věc, když „společným jmenovatelem“

právní úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v občanském zákoníku a

právní úpravy obsažené v exekučním řádu je ochrana věřitele před zmenšením

majetku dlužníka. Smlouvou se tak zakládá toliko závazkový vztah mezi

prodávajícím a kupujícím, který nemá žádné věcněprávní účinky; takové účinky má

až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, k němuž v projednávané

věci došlo až po upuštění od exekuce.

Dále namítá, že účelem uzavření smlouvy bylo „uspokojení pohledávky

oprávněného, pro kterou byla exekuce vedena, a z části kupní ceny, poskytnuté

žalobkyní, byla právě tato pohledávka s veškerým příslušenstvím uhrazena“.

Proto též exekutor, s jehož souhlasem a vědomím byla smlouva uzavřena, ihned po

uspokojení pohledávky vydal potvrzení pro katastrální úřad o upuštění od

exekuce, aby umožnil podání návrhu na vklad a převod vlastnického práva k

nemovitosti. Za této situace - pokračuje dovolatelka - se závěr o neplatnosti

kupní smlouvy jeví jako zcela protismyslný účelu sledovaného ustanovením § 44

odst. 7 exekučního řádu.

Konečně dovolatelka „uvádí“, že usnesení o nařízení exekuce bylo úpadkyni

doručeno přímo exekutorem. V této souvislosti vyjadřuje pochybnosti, zda

exekutor mohl účinně doručení usnesení soudu provést, když v exekučním spisu

není založeno příslušné „pověření soudem“ (§ 76 odst. 1 exekučního řádu).

Takové doručení pak nelze považovat za řádné, tj. způsobilé vyvolat účinky

předvídané ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, dovolatelka shledává ve skutečnosti, že soud prvního stupně u jednání 30.

listopadu 2005, rozhodl v nepřítomnosti účastníků, ačkoli se tito k odročenému

jednání řádně a včas dostavili. Potud zpochybňuje správnost protokolu o jednání

ze dne 18. listopadu 2005, s tím, že obsahuje nesprávný údaj co do hodiny, na

kterou bylo jednání na den 30. listopadu 2005 odročeno (14.00), když ve

skutečnosti šlo o 14.30 hodin.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu

zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za

nedůvodné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř.

jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu

prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky

není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,

tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z

hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí

odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní

význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných

dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.

ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož

na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam

po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem

podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je

dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,

přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března

2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,

ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po

právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní

otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v

projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně

nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Totéž platí o

tzv. zmatečnostních vadách, k nimž sice u přípustného dovolání Nejvyšší soud

přihlíží z úřední povinnosti, jejichž existence ale přípustnost dovolání podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže (viz rozhodnutí

uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledává

ani v řešení právních otázek vymezených dovolatelkou.

Z hlediska absence pověření exekutora k doručení usnesení o nařízení exekuce je

tomu tak již proto, že oprávnění exekutora doručovat písemnosti v exekučním

řízení jednoznačně vyplývá z ustanovení § 56 ve spojení s ustanovením § 44

odst. 2 exekučního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo

462/2005 a v nich formulovaný názor, že nejde o otázku zásadního právního

významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v

soudní praxi žádné výkladové těžkosti); přitom není pochyb o tom, že

dovolatelkou odkazované ustanovení § 76 exekučního řádu se nevztahuje na

doručování v rámci provedení exekuce (srov. část první, hlava III., exekučního

řádu) nýbrž na doručování v rámci další činnosti exekutora (srov. část první,

hlava V., exekučního řádu).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z

hlediska výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, a to jak co do řešení

otázky, zda nakládáním s majetkem (nemovitostmi podléhajícími zápisu do

katastru nemovitostí) je uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí, popř. až

podání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí,

tak i co do posouzení následků jednání odporujícího tzv. generálnímu

inhibitoriu obsaženému ve zmiňovanému ustanovení.

Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2005 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož

kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o

nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§ 335b odst. 1 písm. a) o. s.

ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Tento právní závěr se

pak plně prosadí i z pohledu výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu,

jde-li o důsledek jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem dispozice s

majetkem. Úvaha dovolatelky, podle které byla část kupní ceny za prodej

sporných nemovitostí použita na úhradu exekučně vymáhané pohledávky, je pak pro

posouzení (ne)platnosti právního úkonu podle § 44 odst. 7 exekučního řádu

právně nevýznamná.

Potud nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za relevantní ani odkazy dovolatelky na

shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 42a

obč. zák. Tato totiž na projednávanou věc evidentně nedopadají, když, jak

uvedeno výše, na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s

ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu, nemá posouzení otázky, zda a kdy byl

podán návrh na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí

vliv, nehledě na to, že absolutně neplatná smlouva způsobilým podkladem pro

zápis vkladu do katastru být nemůže.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

věty první, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo

odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu