30 Cdo 2545/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyň a) J. Š., a b) nezletilé P. Š., zastoupené matkou J. Š.
jako zákonnou zástupkyní, obou zastoupených advokátkou se sídlem v Praze 5,
Plzeňská č. 4, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o ochranu
osobnosti, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 129/2006, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 283/2007-65,
I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhají ochrany osobnosti s odkazem na skutečnost, že při
dopravní nehodě dne 23. září 2001, kterou způsobil žalovaný, zahynul manžel
žalobkyně J. Š. a otec druhé žalobkyně nezletilé P. Š. pan MUDr. G. Š. Současně
byly zraněny obě žalobkyně, přičemž zemřelo i dosud nenarozené dítě první
žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C 147/2003-49,
žalovanému uložil zaplatit každé z žalobkyň částku 100.000,- Kč z titulu
náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Současně žalobu zamítl v části, pokud
každá z žalobkyň požadovala z tohoto titulu dalších 900.000,- Kč. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň, které směřovalo proti výrokům
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, pokud každé z nich nebyla přiznána
další částka ve výši 300.000,- Kč, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.
června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, v uvedených výrocích a ve výroku o
nákladech řízení tento rozsudek podle ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že v řízení byl prokázán
popsaný neoprávněný zásah, a zdůraznil, že žádné zadostiučinění nemůže odčinit
popsanou újmu, když právo na vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů mezi první
žalobkyní a jejím manželem, resp. mezi druhou žalobkyní a jejím otcem, a tím i
na naplňování vlastní osobnosti, bylo neoprávněným zásahem žalovaného
definitivně ukončeno. Konstatoval, že smyslem náhrady nemajetkové újmy je tuto
újmu zmírnit, přičemž výše této náhrady musí být přiměřená. Uvedl, že soud
prvního stupně správně přihlížel k postoji žalovaného, který projevil lítost
nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a učinil potřebná opatření k náhradě
škody. Soudy obou stupňů současně přihlédly k tomu, aby přisouzená finanční
satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační, když žalovaný způsobil dopravní
nehodu ve věku blízkém věku mladistvých, je nezaměstnaný a na zaplacení náhrady
škody si půjčil. Odvolací soud nadto poukázal na to, že při stanovení výše
náhrady nemajetkové újmy je třeba přihlížet též i k tomu, že satisfakčním
prostředkem v dané věci je i trestní řízení týkající se žalovaného a současně
konstatování porušení práva na ochranu osobnosti v rozsudku vydaném v řízení o
ochranu osobnosti. Rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi byla žaloba zamítnuta
ohledně částky 300.000,- Kč pro každou žalobkyni, byly k dovolání žalobkyň
zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2006, č.j.
30 Cdo 1746/2006-89.
Dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že určení výše
nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat
značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř.,
kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem
posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností,
které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních
souvislostí posuzovaného případu. Jak morální zadostiučinění ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 o.z., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 o.z., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na
všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a
zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu
vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše
relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci
přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení
a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby. Při
posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 o.z., je třeba důsledně brát v úvahu mimo jiné též vliv
ostatních satisfakčních instrumentů, jež jsou poskytovány (případně jež již
byly v této souvislosti poskytnuty) podle ustanovení § 13 odst. 1 o.s.ř. na
zmírnění následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, a dále závažnost
vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Dovolací soud
konstatoval, že odvolací soud správně zdůraznil skutečnost neodčinitelnosti
vzniklé újmy způsobené žalovaným a současně připomněl možný satisfakční účinek
trestního řízení, které bylo v této souvislosti proti němu vedeno, stejně tak
jako postoj žalovaného k jím způsobené tragédii, přičemž též bylo přihlédnuto k
úrovni osobních poměrů žalovaného. Přes tuto skutečnost však dovolací soud
uzavřel, že nebyly posouzeny okolnosti rozhodné pro určení výše náhrady
nemajetkové újmy v penězích důsledně ve všech vzájemných souvislostech. Zdůraznil, že při vymezení relutární satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2
o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému již
dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve formě
morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné (lze zmínit omluvu, konstatování
výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené
fyzické osoby, apod.). Jako samostatné morální zadostiučinění může podle
okolností působit i již sama aktivně projevená snaha toho, kdo zasáhl do
práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mimosoudně zajistit postiženému
konkrétní satisfakci (např. „dobrovolné“ poskytnutím finančních prostředků jako
náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. pokusem eventuálně i jinak zmírnit
následky zásahu, např. formou účasti s postiženým, součinností s ním,
projevenou lítostí apod.).
Pak v těchto případech může vedle sebe stát jak
např. dobrovolně poskytnutá relutární satisfakce, tak současně satisfakce
přestavovaná aktivní účastí projevenou ve vztahu k dotčené fyzické osobě. I
míru tohoto morálního zadostiučinění, je-li dáno, je pak třeba náležitě ověřit
a zhodnotit. Zadostiučiněním pak může být ve smyslu již ustálené judikatury i
trestní řízení vedené v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické osoby proti
tomu, kdo se tohoto zásahu dopustil, resp. jím může být samotné rozhodnutí
vydané v tomto řízení. Možný satisfakční účin trestního řízení přitom však může
mít značně rozdílnou intenzitu podle okolností konkrétního případu. Je tak
nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat
způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků (kterých se tak dotčené osobě
již dostalo) zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce
podílela na zmenšení následků zásahu.
Městský soud v Praze poté, co doplnil řízení, rozsudkem ze dne 18. května 2007,
č.j. 37 C 129/2006-45, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil každé z žalobkyň
částku 300.000.- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 283/2007-65,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit první
žalobkyni dalších 120.000,- Kč a druhé žalobkyni dalších 80.000,- Kč. Co do
částky 180.000,- Kč
ve vztahu k první žalobkyni a co do částky 220.000,- Kč ve vztahu k druhé
žalobkyni podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Při posouzení věci podle § 13 odst. 2 o.z. zdůraznil především závažnost zásahu
do osobnostních práv žalobkyň i to, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v
penězích je pouze zmírnění takto vzniklé újmy. Soud přihlédl jak k vysoké
intenzitě vzniklé újmy na osobnostních právech žalobkyň, tak i k okolnostem na
straně žalovaného, který projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se
omluvil a nahradil jim majetkovou škodu. Soud též přihlédl k satisfakční roli
trestního řízení i vlastního rozhodnutí v řízení na ochranu osobnosti. Přihlédl
též k tomu, aby přisouzená finanční satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační
a zhodnotil v této souvislosti osobní poměry žalovaného.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyň dne 14. února
2008, přičemž právní moci nabyl dne 18. února 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, pokud jím byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, podaly žalobkyně dne 26. března 2008 včasné dovolání. Jeho
přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se
domnívají, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatňují dovolací
důvod ve smyslu ustanovení podle § 241a odst. 2 písm. b)/ o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky
připomínají rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2006, č.j. 30 Cdo
1746/2006-89, a poukazují na značnou intenzitu předmětného zásahu do práva na
ochranu osobnosti každé z žalobkyň. Mají zato, že zejména odvolací soud se
dostatečně nevypořádal s tím, jak se jednotlivé satisfakční prostředky podílely
na zmírnění následků tohoto zásahu s přihlédnutím k okolnostem případu. Mají
zato, že míra morálního zadostiučinění, kterého se jim dostalo, je ve vztahu k
intenzitě zásahu a závažnosti následků prakticky nevýznamná. Proto ani
přisouzené částky finančního zadostiučinění každé ze žalobkyň nejsou přiměřenou
satisfakcí. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 9. května 2008 a
navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto a aby mu byla přiznána náhrada
nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel
jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam. Zásadní právní význam má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu
však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. téhož zákona.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu citovaného ustanovení je pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, tedy bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání tak není
založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu
tak vskutku je.
Bylo již vyloženo, že dovolací soud se již v předchozím zrušovacím rozsudku
podrobně zabýval jednotlivými hledisky nezbytnými při rozhodování o náhradě
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. v této věci.
Odvolací soud pak při novém rozhodování ze závazného právního názoru dovolacího
soudu skutečně také vycházel (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §
226 odst. 1 téhož zákona), přičemž ozřejmil, jaké podklady vzal za základ úvahy
při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle citovaného § 13
odst. 2 o.z. (§ 136 o.s.ř.).
Je proto třeba uzavřít, že v projednávané věci bylo rozhodováno v
souladu
s hmotným právem a konstantní judikaturou, takže není dán důvod, pro který by
mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadených výroků
rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není v
dotčené části proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) je proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta
první, § 218 písm. c) o.s.ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 a § 150 o.s.ř., když dovolací soud spatřuje okolnosti
zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání jejich náhrady žalovanému v okolnostech
daného sporu
za situace, kdy určení výše nemajetkové újmy v penězích záviselo na úvaze soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu