30 Cdo 2549/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně V., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. - družstvo
P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 213/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne
10. března 2005, č. j. 15 Co 4/2005-97, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10.
května 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „je vlastnicí pozemků p. č. 1630/56
o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře 291 m2
v obci a katastrálním území P., jakož i silničního tělesa třetí třídy na těchto
pozemcích se nacházejícího“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky,
na nichž se nachází silnice 3. třídy, byly na žalovaného převedeny hospodářskou
smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 20. 11. 1978, kterou
uzavřel
s Okresní správou silnic P., přičemž pozemky byly ve smlouvě označeny jako
„parcela č. 3383/4, včetně dílu „b“ o výměře 62 m2 v obci a kat. území P.
o celkové výměře 2269 m2 s tím, že se převádí též zpevněná část této parcely
(původně na dílu 3383/1), vše za použití geometrického plánu č.
92089-04-1976-78, Střediska geodézie v P.“. Tuto smlouvu považuje žalobkyně za
neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě
ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku,
které je ve smlouvě uvedeno jako důvod převodu. Vzhledem k tomu, že v
souvislosti se zřízením krajů a vydáním zákona
č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České
republiky do majetku krajů, přešly předmětné pozemky, jakož i silniční těleso
na nich se nacházející, do vlastnictví žalobkyně, a protože v katastru
nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný, má žalobkyně naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť stav zapsaný v katastru neodpovídá
skutečnému právnímu stavu.
Žalovaný s návrhem nesouhlasil, neboť předmětná hospodářská smlouva je podle
jeho názoru platná. Poukázal na to, že k uzavření smlouvy došlo poté, co bylo
rozhodnuto o rozšíření provozu jeho podniku na výrobu kožené galanterie za
účelem zvýšení produkce a že byly zakoupeny i další pozemky po obou stranách
silnice, která se měla stát vnitropodnikovou komunikací tak, aby došlo k
propojení celého areálu podniku.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 C 213/2003 -
78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v
této věci ze dne 22. 9. 2003, č. j. 4 C 213/2003 - 29, jímž žaloba byla
zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2003, č. j. 15
Co 665/2003 - 46,
z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a pro nepřezkoumatelnost zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí
vycházel
ze zjištění, že dne 20. 11. 1978 uzavřela Okresní správa silnic P. se žalovaným
hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku (§ 349
hospodářského zákoníku), jíž ke dni 1. 12. 1978 převedla na žalovaného označené
pozemky, a to včetně „zpevněné části“ parcely č. 3383/4 (původně dílu 3383/1) s
tím, že jako důvod převodu bylo uvedeno ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č.
156/1975 Sb., o správě národního majetku. Dále bylo z potvrzení města P.,
svědeckých výpovědí a ohledáním
na místě samém zjištěno, že předmětem převodu podle uvedené hospodářské
smlouvy, pokud se v ní uvádí, že se převádí vlastnictví ke zpevněné části
parcely, byla
ve skutečnosti silnice 3. třídy, která takto sloužila již v roce 1978, a to ve
stejném technickém a „právním stavu“ jako v současné době, a že nebyla dotčena
změnou kategorie, nezanikl její dopravní význam a ani nebylo rozhodnuto o jejím
zrušení.
Ze sdělení Městského úřadu v P. - odboru dopravy dále vyplývá, že předmětná
pozemní komunikace v Ř. ulici je zařazena v silniční síti jako silnice třetí
třídy č. III/01935 a že tato historická stavba slouží k zajištění dopravní
obslužnosti a je
na ní prováděna pravidelná údržba. Soud prvního stupně jako již ve svém
dřívějším rozhodnutí dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení
ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je jako
vlastník pozemků i „zpevněné plochy“ (silničního tělesa) zapsán žalovaný, a
žalobkyně tvrdí, že se stala vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č.
157/2001 Sb. Při právním posouzení věci vycházel soud z tehdy platného zákona
č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a dále ze zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, a z vyhl.
č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, které podle jeho názoru
nevylučovaly možnost převodu silničního tělesa, z čehož podle něj vyplývá, že v
rámci převodu pozemků bylo možno převést i předmětnou komunikaci, neboť měl-li
výrobní areál žalovaného sloužit svému účelu podle projektové dokumentace,
podle níž silnice měla být součástí tohoto areálu, předpokládalo se, že
žalovaný se stane vlastníkem nejen pozemků, ale i silničního tělesa, a úmyslem
obou stran hospodářské smlouvy nepochybně byl i převod této silnice. Protože
výkon státní správy ve věcech silnic a správy národního majetku, šlo-li o
silnice, vykonávaly okresní národní výbory, popř. organizace k tomu účelu jimi
zřízené, byla Okresní správa silnic P. oprávněna předmětnou hospodářskou
smlouvu o převodu nemovitostí uzavřít. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k
závěru, že hospodářská smlouva ze dne 20. 11. 1978 je platná, a žalobu o určení
vlastnictví k nemovitostem proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 10. 3. 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č.
1630/56 o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře
291 m2 v obci a katastrálním území P. a vlastníkem silničního tělesa - silnice
třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícího, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního
soudu, která považoval za správná, a shodně s ním dovodil (jako již ve svém
zrušujícím usnesení), že převod vlastnictví
k pozemkům, které byly v národním majetku, se podle hospodářské smlouvy ze dne
20. 11. 1978 uskutečnil v souladu se zákonem, konkrétně s vyhláškou č. 156/1975
Sb., neboť převáděna byla část pozemku ve smyslu ust. § 15 odst. 4 písm. b)
cit. vyhlášky, jež se měla stát součástí jiného pozemku tak, aby mohla být
hospodárně využita; „není totiž pochyb o tom, že žalovaný hodlal rozšířit svoji
výrobní kapacitu a v souvislosti
s tím i svůj výrobní areál, což je z hlediska zájmu řádného hospodaření
žalovaného zcela pochopitelné“. Byla-li však předmětem převodu podle uvedené
hospodářské smlouvy dále též silnice 3. třídy a nikoliv „zpevněná plocha“,
která by byla součástí pozemku, nelze při právním posouzení dané věci vycházet
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, či
rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 52/2002, nýbrž předmětné
silniční těleso je nutno považovat za stavbu
v právním smyslu, která je samostatnou věcí a podle § 120 odst. 2 obč. zák.
tudíž není součástí pozemku. S přihlédnutím k této skutečnosti je třeba
posuzovat i otázku platnosti či neplatnosti uzavřené hospodářské smlouvy, v níž
se jako důvod převodu nemovitostí uvádí ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č.
156/1975 Sb., podle kterého platilo, že vlastnictví pozemku lze převést jen,
jde-li o části pozemků, které mají být přičleněny k jiným pozemkům ve
vlastnictví občanů, popřípadě jiných socialistických organizací než státních,
pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání nemovitostí. Pokud v
posuzovaném případě byla předmětem převodu podle hospodářské smlouvy i stavba
komunikace 3. třídy, která se nachází na předmětných pozemcích, nebylo možné
převod uskutečnit podle ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., neboť
se jednalo
o samostatnou věc - stavbu ve smyslu ust. § 119 odst. 2 tehdy platného
občanského zákoníku. Z tohoto důvodu byl převod předmětné stavby, označené ve
smlouvě jako „silniční těleso“ (správně „zpevněná plocha“), realizován v
rozporu s kogentními ustanoveními vyhl. č. 156/1975 Sb., a ve smyslu ust. § 349
a § 69 odst. 3 (nesprávně uvedeno ust. § 369 odst. 3) tehdy platného
hospodářského zákoníku je tento převod pro rozpor se zákonem nutno pokládat za
neplatný ve smyslu ust. § 24 odst. 1 tohoto předpisu. Byť převáděné pozemky a
silniční těleso jsou samostatné věci v právním smyslu, nelze tyto dva předměty
hospodářské smlouvy od sebe oddělovat, když žalovaný pozemky, nacházející se po
obou stranách silnice, kupoval za účelem jejich využití (stejně jako silnici) v
rámci výrobního areálu, který hodlal vybudovat. Právě tato okolnost je významná
z hlediska ust. § 24 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku, podle
kterého platilo, že týkal-li se důvod neplatnosti jen části právního úkonu,
nebyla tím dotčena platnost zbývající části, mimo případy, kdy vztah, který by
vznikl na základě této části právního úkonu, by byl hospodářsky neodůvodněný.
Vzhledem k tomu, že vlastnictví pozemků či „zpevněné části parcely“ by nebylo
v souladu se záměrem žalovaného „o vytvoření uceleného, tedy i právně,
rozšířeného výrobního areálu“, došlo by k popření účelu uzavřené hospodářské
smlouvy. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že hospodářská smlouva
ze dne 20. 11. 1978 je neplatná „zcela“, a proto rozsudek soudu prvního stupně
o zamítnutí žaloby změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných
pozemků a silničního tělesa.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, že
převod stavby silničního tělesa byl realizován v rozporu s kogentními
ustanoveními vyhl. č. 156/1975 Sb., a je proto neplatný, a za správný naopak
považuje rozsudek soudu prvního stupně, který se podle něj vypořádává se všemi
námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Má
za to, že převod komunikace vyhl. č. 156/1975 Sb. připouštěla v „ust. odst.
5“ (správně zřejmě v ust. § 15 odst. 5 této vyhlášky) a že není rozhodující, že
v hospodářské smlouvě byl jako důvod převodu uveden odkaz na ust. § 15 odst. 4
písm. b) této vyhlášky, nýbrž významné je to, zda převod pozemku odporoval
právnímu předpisu platnému v době převodu. K tomu ovšem v daném případě
nedošlo, neboť převod komunikace byl učiněn v souladu s citovanou vyhláškou
[„viz ust. § 5 písm. b) této vyhlášky“], byť toto zákonné ustanovení nebylo v
hospodářské smlouvě výslovně zmíněno; neuvedení příslušného zákonného
ustanovení ve smlouvě však nezakládá neplatnost tohoto právního úkonu. Podmínky
stanovené vyhl. č. 156/1975 Sb. byly tedy v době „převodu vlastnictví k
pozemku“ naplněny a proto je třeba převod nejen pozemků, ale i jejich zpevněné
části (komunikace) považovat za platný. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, dospěl po přezkoumání
věci podle
§ 242 o. s. ř. k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
které dovolatel jako důvod dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Vzhledem k ust. § 854 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. posuzoval
odvolací soud správně platnost hospodářské smlouvy uzavřené dne 20. 11. 1978
podle právních předpisů v té době platných, tj. podle zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a
dalších právních předpisů.
Podle § 24 odst. 1 hospodářského zákoníku právní úkony socialistických
organizací jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy nebo jejich
účel obcházejí nebo jsou v rozporu se zásadami hospodářské politiky
Československé socialistické republiky anebo jestliže jejich předmětem je
plnění nemožné. Podle odst. 3 tohoto ustanovení týká-li se důvod neplatnosti
jen části právního úkonu, není tím dotčena platnost zbývající části mimo
případy, kdy vztah, který by vznikl na základě této části právního úkonu, by
byl hospodářsky neodůvodněný.
Podle § 69 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., v rozhodném znění, pro převody
národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází
při obvyklém hospodaření, platí příslušná ustanovení tohoto zákona o
hospodářských závazcích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné převody k věcem,
které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí
předpisy. V těchto případech převody do vlastnictví družstevních nebo jiných
socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení
§ 349; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského
zákoníku.
Podle § 349 hospodářského zákoníku pro hospodářskou smlouvu o převodu
vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§ 69 odst. 3) platí
obdobně ustanovení § 347.
Podle § 347 odst. 1 hospodářského zákoníku hospodářská smlouva o převodu správy
národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§ 68) musí obsahovat a) určení
převáděného majetku, b) určení dne převodu správy národního majetku, c) je-li
převod úplatný, též výši úplaty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hospodářská
smlouva
o převodu správy národního majetku vzniká dohodou organizací o náležitostech
uvedených v odstavci 1. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v hospodářské smlouvě
se dále uvedou a) názvy nadřízených orgánů oprávněných dát souhlas k převodu
správy národního majetku, b) hodnota převáděného majetku podle údajů účetní
evidence, c) důvod převodu správy, d) práva a závazky, související s převáděným
majetkem, pokud se současně převádějí. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení
neuzavírá-li se smlouva
na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy
jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.
Podle § 391 odst. 1 hospodářského zákoníku Federální ministerstvo financí
vydává předpisy o úpravě finančního hospodaření, o správě národního majetku a
o fakturování a placení.
Podle § 15 odst. 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb.,
o správě národního majetku, (dále jen „vyhláška“), která je prováděcím
předpisem podle § 391 a § 75 hospodářského zákoníku, převody národního majetku
do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém
hospodaření (dodávkách výrobků a provádění prací), se řídí ustanoveními
hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu. Podle odstavce 3 tohoto
ustanovení jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou národním majetkem jsou
možné jen za podmínek a způsobem dále stanoveným. Podle odstavce 4 písm. b)
tohoto ustanovení vlastnictví pozemku lze převést jen, jde-li o části pozemků,
které mají být přičleněny k jiným pozemkům
ve vlastnictví občanů, případně jiných socialistických organizací než státních,
pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání nemovitosti. Podle odstavce
5 písm. b) tohoto ustanovení vlastnictví ostatního národního majetku lze
převést jen, jde-li
o národní majetek, který není přebytečný, je-li převod nutný ve společenském
zájmu, a to na organizace uvedené pod písmenem a) nebo na mezinárodní
hospodářské organizace se sídlem v ČSSR.
Správa národního hmotného majetku byla podle této úpravy pojímána jako právní
forma výkonu státního socialistického vlastnictví, tj. jako právní forma výkonu
oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického práva státu (srov. ust. § 64
hospodářského zákoníku), neboť státním organizacím, které s národním majetkem
hospodařily, nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo
správy. Její podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní
organizace (hospodářské, rozpočtové) k té části národního majetku, která jim
byla svěřena k plnění úkolů. Obsahem těchto práv a povinností bylo zejména
oprávnění a povinnost mít svěřený majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v
souladu s úkoly, jimiž byla příslušná státní organizace pověřena (srov. § 65, §
66 hospodářského zákoníku). Státní organizace tudíž nemohla užívat národní
majetek, který měla ve správě jakýmkoliv způsobem, ale jen takovým, který byl
nutný a vhodný pro plnění jejích úkolů.
Hmotný národní majetek bylo v době uzavření hospodářské smlouvy možno
rozlišovat podle jeho povahy a hospodářského určení na základní prostředky
(pozemky, budovy, stavby), zásoby a jiný hmotný majetek, či na věci nemovité a
movité; protože však vyhláška o správě národního majetku toto rozlišení blíže
nevymezovala, bylo třeba použít analogicky vymezení nemovitostí v ust. § 119
odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku.
Organizace silničního hospodářství (hospodářské nebo rozpočtové), které byly
organizacemi podřízenými národním výborům, vykonávaly vedle národních výborů
správu silnic a místních komunikací, přičemž dozor nad nimi náležel národním
výborům (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích).
Převody vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (tj. mimo
dodávky výrobků a provádění prací a mimo prodej v obchodě a poskytování jiných
služeb) mohla podle právní úpravy platné v době uzavření předmětné hospodářské
smlouvy provádět státní organizace jen v těch případech, kdy to připouštěla
vyhláška
o správě národního majetku nebo jiný předpis. Tyto převody měly povahu
mimořádných a výjimečných dispozic s národním majetkem ve správě státní
organizace, neboť právní úprava vycházela ze zásady, že vlastnictví k pozemkům,
které byly národním majetkem, neměla být prováděna. Pokud pozemky z národního
majetku potřebovaly nestátní socialistické organizace (např. družstevní
organizace), mohly je získat formou trvalého užívání. Ze zásady zachování
pozemků ve státním socialistickém vlastnictví byly povoleny výjimky pro převod
vlastnictví národního majetku podle vyhlášky o správě národního majetku (§ 15
odst. 4 vyhlášky).
Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé
hospodaření (§ 349 hosp. zákoníku) musela mít vždy písemnou formu, musela
obsahovat podstatné náležitosti a byla-li uzavřena místním a okresním národním
výborem nebo organizací řízenou národním výborem všech stupňů vyžadovalo se k
její účinnosti schválení krajského národního výboru (srov. § 16 vyhlášky).
V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů z toho, že žalovaný uvedenou
hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví předmětných pozemků a „zpevněné
plochy“ uzavřel za účelem rozšíření provozu jeho podniku a propojení celého
areálu, který se měl nacházet po obou stranách této „zpevněné plochy“ (ve
skutečnosti silnice 3. třídy) s tím, že silnice se měla stát vnitropodnikovou
komunikací. Na základě této skutečnosti odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) dovodil, že ohledně převodu vlastnictví pozemků z převádějící Okresní
správy silnic P.
do vlastnictví žalovaného jako nestátní organizace byly splněny podmínky
uvedené
v ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhlášky, neboť převáděna byla část pozemku, jež
se měla stát součástí jiného pozemku tak, aby nemovitost žalovaného mohla být
hospodárně využita, a že z toho důvodu nelze hospodářskou smlouvu považovat za
neplatnou.
S tímto názorem krajského soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Jestliže ust. § 15 odst. 4 písm. b) vyhlášky pro převod vlastnictví národního
majetku (pozemků) na nesocialistickou organizaci vyžadovalo, že bylo možno
převést jen část pozemků, které měly být přičleněny k jiným pozemkům
nesocialistické organizace, pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání
nemovitosti, pak okolnost, že žalovaný hodlal rozšířit svoji výrobu a za tím
účelem i své kapacity a areál, který měl zahrnovat i předmětné pozemky, včetně
„zpevněné plochy“ (silnice 3. třídy), nelze považovat za vytvoření podmínky,
jež by byla nezbytná pro řádné užívání jeho nemovitostí (ať již pozemků či
staveb). Nezbytnost vytvoření takové podmínky totiž nespočívala a ani nemohla
spočívat v rozšiřování již fungujícího výrobního areálu, nýbrž se muselo jednat
o takovou situaci, kdy nemovitost nemohla být řádně užívána. Protože v daném
případě tato podmínka pro výjimečný převod vlastnictví národního majetku
splněna nebyla, je třeba dospět k závěru, že již z tohoto důvodu je hospodářská
smlouva v celém rozsahu pro rozpor s vyhláškou neplatná ve smyslu ust. § 24
odst. 1 hospodářského zákoníku.
Není tudíž správná námitka dovolatele, že „převod předmětných pozemků
i jejich zpevněné části (komunikace) podle předmětné hospodářské smlouvy je
třeba považovat za platný“, když navíc vedle nesplnění uvedené podmínky smlouva
nebyla schválena příslušným krajským národním výborem (takže, i kdyby byla
platná, nenabyla účinnosti), nehledě již na to, že podle ust. § 15 odst. 4
písm. b) vyhlášky bylo možno převádět pouze vlastnictví k vymezeným částem
pozemků a nikoliv k silnici 3. třídy, která ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona
č. 135/1961 Sb., o pozemích komunikacích, byla součástí jednotně budované a
spravované silniční sítě, zanesená v pasportu komunikací pod č. III/0135, a
která v době uzavření hospodářské smlouvy byla rovněž národním majetkem ve
vlastnictví státu, jak odvolací soud správně dovodil, přičemž Okresní správa
silnic P., vykonávající správu této silnice, ani neměla zákonné oprávnění
k převodu tohoto národního majetku do vlastnictví nesocialistické organizace,
když tato silnice nebyla ze silniční sítě vyřazena do sítě místních komunikací
ani zrušena (srov.
§ 4 odst. 2 cit. zákona o pozemních komunikacích).
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že převod komunikace
připouštěla vyhl. č. 156/1975 Sb. v „ust. odst. 5“ [správně zřejmě v ust. § 15
odst. 5 písm. b) této vyhlášky (o němž se ve svém rozhodnutí zmiňuje odvolací
soud), podle kterého platilo, že vlastnictví ostatního národního majetku lze
převést jen, jde-li
o národní majetek, který není přebytečný, je-li převod nutný ve společenském
zájmu, a to na jiné socialistické organizace než státní nebo na mezinárodní
hospodářské organizace se sídlem v ČSSR]. K této námitce je třeba uvést, že -
byť se nejednalo
o podstatnou náležitost hospodářské smlouvy - je v ní jako důvod převodu
vlastnictví národního majetku, na němž se strany smlouvy dohodly, uvedeno ust.
§ 15 odst. 4 písm. b) vyhlášky, a z takto uvedeného důvodu převodu je proto
třeba při posuzování platnosti smlouvy vycházet. Ostatně podle ustanovení § 15
odst. 5 písm. b) vyhlášky ani nebylo možno převádět vlastnictví k pozemkům v
národním majetku.
Lze proto uzavřít, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1978 sporné
pozemky ani „zpevněná plocha“ (silnice 3. třídy) do vlastnictví žalovaného
nepřešly a že jejich vlastníkem zůstal nadále bývalý československý stát (srov.
§ 2 odst. 5 vyhlášky) s tím, že správa nemovitostí náležela bývalé Okresní
správě silnic P. Názor odvolacího soudu o neplatnosti předmětné hospodářské
smlouvy je tedy správný, byť smlouva je neplatná z jiných důvodů, než v
odůvodnění jeho rozhodnutí uvedených.
Podle ust. § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, jenž nabyl
účinnosti dnem 1. 1. 2001, ve znění pozdějších předpisů, dnem účinnosti
rozhodnutí příslušného ústředního správního orgánu přecházejí do vlastnictví
krajů věci, se kterými k tomuto dni byly oprávněny hospodařit státní
příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze č. 1 tohoto
zákona. Podle odst. 2 tohoto ustanovení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí
být písemné a musí obsahovat zejména název a sídlo státní příspěvkové
organizace nebo organizační složky státu a vymezení věcí, práv a závazků, s
kterými byly oprávněny hospodařit. Podle odst. 4 věty první tohoto ustanovení
rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí být vydáno ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Pro právní posouzení žaloby na určení vlastnictví je tedy v dané věci
rozhodující takové skutkové zjištění, na základě něhož bude posouzeno, zda byly
naplněny zákonné podmínky uvedené v citovaných ustanoveních zákona č. 157/2000
Sb. pro přechod vlastnictví k pozemkům, „jakož i silničnímu tělesu třetí třídy
na těchto pozemcích se nacházejícímu“, na žalobkyni. Protože však v řízení
žádné důkazy pro závěr, že předmětné pozemky a silniční těleso třetí třídy
přešly z majetku České republiky
do majetku žalobkyně, provedeny nebyly, a v tomto ohledu zůstalo dokazování
neúplné (§ 120 o. s. ř.), je řízení postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], k níž
dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a v
závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
samé bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006