USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce K. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalované České republice – Český úřad zeměměřičský a katastrální, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o 1 071 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 22 Co 259/2020-440, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se podanou žalobou (po opakovaných změnách žaloby a jejích částečných zpětvzetích) domáhal po žalované částky ve výši 1 071 088 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o návrhu na vklad vlastnického práva žalobce k domu se dvěma byty vedeného u Katastrálního úřadu Brno-město. Z důvodu nepřiměřené délky vkladového řízení žalobce nebyl jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí v době od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006, předmětnou nemovitost (jeden uvolněný byt) zčásti nemohl po tuto dobu pronajmout, čímž mu měla vzniknout škoda (ušlý zisk) v podobě obvyklého nájemného ve výši 12 000 Kč za každý měsíc.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 9 C 394/2008-399, rozhodl, že řízení se zastavuje co do částky 109 488 Kč s příslušenstvím (výrok I), že žaloba se co do částky 961
600 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II pouze tak, že žalovaná je povinna zaplati žalobci částku ve výši 288 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že délka vkladového řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a to kvůli nepřiměřené délce vedlejšího soudního řízení, po dobu jehož trvání bylo posuzované vkladové řízení přerušeno.
Nebýt nepřiměřené délky soudního řízení, vklad vlastnického práva by byl proveden do dne 4. 6. 2003 a s tímto datem tak lze spojit konec přiměřené délky vkladového řízení (po odečtení zjištěných průtahů). Odvolací soud se dále zabýval vznikem škody a otázkou příčinné souvislosti, přičemž byl vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19, vydaným v této věci, podle něhož by byl byt v prvním nadzemním patře předmětného domu při pravidelném běhu událostí volný, právně i fakticky, od 1.
1. 2000 a nárok žalobce na ušlý zisk, v podobě ušlého nájemného, shledal Ústavní soud v základu po právu, protože žalobce z důvodu neskončení vkladového řízení nemohl tento byt pronajímat. K tomu dovodil, že je třeba ještě zohlednit dobu 15 měsíců, po kterou žalobce opravoval v bytě přípojky a byt by nemohl pronajímat a mít z něj tak příjem, a snížit tak požadovaný nárok žalobce za ušlý zisk vůči státu. Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že pokud vklad vlastnického práva žalobce měl být proveden žalovanou nejpozději ke dni 4.
6. 2003 (nebýt nepřiměřené délky vkladového řízení), žalobci začala vznikat škoda v podobě ušlého zisku ode dne 4. 9. 2004, a to až do konce žalobcem požadované doby, tedy faktickým skončením vkladového řízení dne 4. 9. 2006, tedy po dobu 24 měsíců. Žalobci tak přiznal částku odpovídající požadovanému a prokázanému nájemnému ve výši 12 000 Kč za každý měsíc, kdy nemohl byt pronajímat, celkem tedy 288 000 Kč s příslušenstvím sestávajícím z úroků z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to do výroku I v rozsahu, ve kterém potvrzuje (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolací soud předesílá, že pokud dovolatel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 141/19 dovozuje závěr, že mu mělo být přiznáno právo na náhradu škody za období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006, pak takový závěr z označeného nálezu nevyplývá, neboť nelze přehlédnout, že Ústavní soud se vyjadřoval toliko k otázce ušlého zisku v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, existenci samotného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu) však nijak nehodnotil, když závěr o jeho existenci jenom převzal z tehdejších napadených rozhodnutí nalézacích soudů. Z nálezu tak nelze seznat závazný právní názor pro řešení otázky, v jakém konkrétním postupu katastrálního úřadu či soudů lze či nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž ani pro závěr, odkdy by žalobce mohl pronajímat byt, nebýt nesprávného úředního postupu. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit dovolatelem namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, pokud jde o závěr, že souhrn dílčích pochybení orgánu státu může představovat nesprávný úřední postup ve správním řízení, byť žádný z jednotlivých nedostatků sám o sobě nesprávným úředním postupem není, neboť odvolací soud posuzoval dílčí postupy katastrálního úřadu i soudů a z nich identifikoval zřejmé nesprávnosti (průtahy ve smyslu nečinnosti) se závěrem o existenci nesprávného úředního postupu. Také proto žalobci přiznal náhradu škody. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani Ústavního soudu, pokud identifikoval dílčí průtahy ve smyslu nečinnosti se závěrem, o kolik se v jejích důsledku prodloužila celková délka řízení a kdy tak bylo možno, nebýt průtahů, očekávat skončení řízení a provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v bodě 59; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Za situace, kdy se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích (nikoliv z titulu nezákonného rozhodnutí), tedy v tom, že vkladové řízení neskončilo dříve, tak ani nebylo na místě kromě nečinnosti hodnotit správnost dílčích postupů, včetně vydaných rozhodnutí, která se případně posléze ukázala jako nesprávná. Pokud tedy odvolací soud v případě vytýkaných rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení nezákonnost či nesprávnost neshledal, nemohlo by ani odlišné vyřešení této otázky přivodit žalobci vydání příznivějšího rozhodnutí. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani skutková polemika žalobce, pokud jde o závěr odvolacího soudu, že by žalobce po provedení vkladu ve lhůtě nezatížené nesprávným úředním postupem tak jako tak nemohl nemovitost (uvolněný byt) po dobu 15 měsíců pronajímat z důvodu provádění rekonstrukce přípojek, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Důvodem dovolání nemůže být námitka, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť vychází (stejně jako dovolatelem označená prejudikatura) z právní úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012 (srov. tehdejší znění § 241 odst. 3). Konkrétní právní otázku (dovolací důvod) související s hodnocením důkazů (aplikací § 132 o. s. ř.), včetně řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), pak dovolatel k posouzení dovolacímu soudu nepředkládá. Pro úplnost lze poznamenat, že vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že zohlednil dobu provádění rekonstrukce přípojek, ačkoliv ve skutečnosti z důvodu rekonstrukce přípojek nepronajímal byt v období od září 2006 do konce roku 2007 (tj. po faktickém provedení vkladu vlastnického práva), v důsledku čehož měla být tato skutečnost v ušlém zisku žalobce zohledněna dvakrát, pak odvolací soud, vázán žalobou, hodnotil důvodnost nároku na náhradu ušlého zisku žalobce pouze za období do 4. 9. 2006. Bylo přitom na žalobci, jak svůj žalobní nárok skutkově vymezí (tj. včetně období, za které náhradu ušlého zisku požaduje). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu