30 Cdo 3728/2016-112
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze,
V Olšinách 75, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 48/2014, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, č. j. 68 Co 402/2015-83,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, č. j. 68 Co 402/2015-83, se
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, změnil nákladový výrok II a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a
hodnocením. Žalobce se prostřednictvím žaloby domáhal u soudu prvního stupně
zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady majetkové škody
(ušlého zisku) vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího
„v nepřiměřené délce soudního řízení“, Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení o
vyklizení nemovitosti, postavené na pozemku a pozemku, vše v obci P.,
katastrální území H. P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), vedeném pod sp. zn. 60 C 63/2004, jakož i v navazujícím exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod
sp. zn. 74 EXE 383/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo
zahájeno dne 29. 3. 2004, kdy nynější žalobce podal žalobu o vyklizení
nemovitosti. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 13. 9. 2004, č. j. 60 C 63/2004-16, jímž bylo žalovanému v posuzovaném
řízení uloženo předmětné nemovitosti vyklidit. K odvolání žalovaného byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
15. 3. 2005, č. j. 55 Co 506/2004-41, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení s tím, že závěr soudu prvního stupně, jímž tento soud odepřel
žalovanému právo na zajištění bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy, nemůže
obstát. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 60 C
63/2004-70, uložil žalovanému povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a
vyklizené odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. K odvolání
žalobce byl tento rozsudek změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2006, č. j. 14 Co 228/2006-103, tak, že žalovaný je povinen předmětné
nemovitosti vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci do 31. 10. 2006. K
dovolání žalovaného totiž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2008, č. j. 26
Cdo 197/2007-128, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Následně odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2008, č. j. 16 Co
319/2008-140, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2005 a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Opětovně tak ve věci rozhodoval soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 60 C 63/2004-174, jímž žalovanému uložil
předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do 15 dnů od
zajištění přístřeší. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 16 Co 209/2009-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalovaného bylo dovolacím soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 26 Cdo 1013/2010-223. Dne 2. 11. 2009 podal žalobce návrh na
nařízení exekuce vyklizením předmětných nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 9
usnesením ze dne 17. 2. 2010, č. j. 74 EXE 383/2010-26, exekuci nařídil. Odvolání povinného bylo odmítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2009, č. j. 55 Co 239/2010-45. Následně bylo ve dvou stupních soustavy
rozhodováno o návrhu povinného na odklad exekuce. Samotná exekuce byla
provedena soudním exekutorem dne 22. 4. 2011. Dne 2. 5. 2011 povinný zemřel. Tato skutečnost se odrazila v usnesení soudního exekutora ze dne 4. 6. 2012, č. j.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení
trvalo celkovou dobu 7 let a jeden měsíc (ode dne 29. 3. 2004 do 22. 4. 2011).
Následně se soud prvního stupně zabýval posouzením kritérií dle § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Věc byla po skutkové i právní
stránce složitější. Řešena byla otázka vztahu pozbytí práva užívat byt v
obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně
tohoto domu a nároku na bytovou náhradu za vyklizený byt (dle § 712 obč. zák.),
soud se přitom zabýval tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt
při naplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy zda
bytová potřeba je uspokojena jinak, resp. byla uspokojena již vyplaceným
vypořádacím podílem. Soud prvního stupně a soud odvolací rozhodovaly ve věci
třikrát a soud dovolací dvakrát, přičemž dovolatel sám se na délce řízení
výrazně nepodílel. Ohledně postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně
neshledal výrazné pochybení, neboť procesní úkony byly činěny v přiměřených
lhůtách, ať už v rámci řízení nalézacího, či exekučního. Skutečnost, že
Nejvyšší soud ve vztahu k druhému vydanému rozhodnutí Městského soudu v Praze
konstatoval nezohlednění aktuální judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem,
se promítla do délky řízení. Nejednalo se však o vadu procesní či o
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, která by věc v právních úvahách dál neposunula,
tedy o vadu ve vztahu k délce řízení závažnější. Ve vztahu k celkové délce
řízení se pak taková vada na jeho délce výrazně neprojevila, resp. byla
kompenzována dalším postupem soudů bez jakýchkoliv prodlev. Co se týče významu
předmětu řízení pro poškozeného, v tomto případě se nejedná o význam zvýšený, a
to zejména s přihlédnutím k té skutečnosti, že žalobce sice hodlal předmětnou
nemovitost zrekonstruovat a bydlet v ní, jeho bytové potřeby však byly v době
řízení plně saturovány. Ohledně majetkové sféry žalobce pak bylo zjištěno, že
tento byl zbaven možnosti uzavřít nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že žalobce
uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla být uzavřena smlouva
nájemní se sjednaným nájemným ve výši 18 000 Kč, mohl se žalobce domáhat vydání
bezdůvodného obohacení po žalovaném, což z části realizoval. Soud prvního
stupně neshledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým. Následně se také
zabýval vznesenou námitkou promlčení, přičemž tuto námitku shledal částečně
důvodnou.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
přičemž zopakoval důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 60 C
63/2004, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26
Cdo 197/2007-128. Zjistil, že Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek
odvolacího soudu pro nesprávnost jeho právního názoru. Po právní stránce se
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení
nebylo nepřiměřeně dlouhé. Ztotožnil se rovněž s hodnocením jednotlivých
kritérií. Ke zrušujícímu rozhodnutí dovolacího soudu uvedl, že i když dovolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho chybný právní názor, nejednalo
se o případ, v němž by došlo ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen
proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího
stupně či nález Ústavního soudu. Ve zrušovacím rozhodnutí by totiž muselo být
zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z
důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, podobným případem
by byla situace, kdy by rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z
důvodu své nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně, k čemuž
v posuzovaném řízení nedošlo. Námitkou promlčení se odvolací soud pro
nadbytečnost nezabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení
otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí, tj. otázky přiměřenosti délky
posuzovaného řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž napadené
rozhodnutí též závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího
soudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dosud neřešenou otázku dovolatel uvádí, zda
neznalost judikatury Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, u soudů nižších stupňů může mít význam při posuzování
přiměřenosti délky řízení.
7. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Namítá, že dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též „Stanovisko“), je nutno vždy přihlížet k tomu, jak si v
konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl
mít k dispozici takové procesní nástroje a schopnosti, aby se v co nejkratším
čase vypořádal i s náročnějším případem. Dovolatel tak zpochybňuje přiměřenost
délky řízení vedené od roku 2004 do roku 2008, v němž dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a následně soud odvolací zrušil rozhodnutí soudu
prvního stupně. Podle názoru dovolatele byla celá tato část řízení vedena
zbytečně, a to zejména z toho důvodu, že nesprávná právní posouzení soudu
prvního stupně a odvolacího soudu byla způsobena především neznalostí příslušné
judikatury Nejvyššího soudu. Pokud by soudy nižších stupňů od počátku vycházely
z judikatury Nejvyššího soudu, která byla publikována ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, nemohlo by posuzované řízení trvat tak dlouho, jak
trvalo.
8. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska při
řešení otázky přiměřenosti délky řízení ve vztahu k případným průtahům v
řízení. Poukazuje na pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v
řízení. Uvádí, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i
tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům. Dovolatel má za to, že v posuzovaném
řízení k porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení došlo. Je přesvědčen,
že pokud se musel domáhat vyklizení své nemovitosti, užívané třetí osobou bez
právního důvodu, 7 let, jedná se o dobu nepřiměřenou. Dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
12. Odvolací soud nedostatečně v rovině právního posouzení zjištěných
skutečností zjevně v důsledku žalobcem užívané právní terminologie při
konstrukci žalobních tvrzení zohlednil okolnost, že v řízení obsahově nejde o
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale o náhradu
majetkové škody. Hlediska pro posouzení oprávněnosti tohoto nároku jsou dle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu odlišná od hledisek vztahujících se k
posouzení oprávněnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení (srov. níže odkazovaná rozhodnutí). V tomto ohledu
lze spatřovat odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jenž ve smyslu §
237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání.
13. Dovolání je dále přípustným ohledně dosud neřešené otázky, zda
nerespektování judikatury dovolacího soudu publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
OdpŠk zakládající právo na náhradu majetkové škody.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je částečně důvodné.
15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo
1791/2011, uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dospěl k závěru, že odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno
odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a z něj odvozovaného nároku na
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk. Uvedl:
„[O]dpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla
být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující
příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na
náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě. Stát
v takovém případě odpovídá osobě oprávněné v restitučním vztahu za to, že
nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti,
případně průtahů. V takové době řízení odpovídá za škodu vzniklou oprávněnému
stát.“ V usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, tento závěr již
Nejvyšší soud výslovně vysvětlil tak, že „v případě takového nároku na náhradu
škody spočívá nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v
nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti
na straně soudu.“ V rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013,
následně shrnul: „[P]ro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou
škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba
odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto
stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí,
že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému
průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné
ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi
úkony soudu ve věci uběhly.“
17. V části III. Stanoviska Nejvyšší soud vymezil pojmový rozdíl mezi
nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v
řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené
či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu
nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však
dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu
na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného
orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může
dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v
řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
18. Z výše uvedeného pro nyní posuzovanou věc vyplývá, že soudy nižších
stupňů se v řízení neměly zabývat otázkou přiměřenosti délky řízení, neboť ta
je určující pro posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení. Naopak pro posouzení nároku na náhradu majetkové
škody může být zvažována příčinná souvislost pouze s nesprávným úředním
postupem spočívajícím v průtazích v řízení, přičemž Nejvyšší soud se ve své
dosavadní judikatuře ve vztahu k průtahům v řízení doposud výslovně zabýval
pouze nečinností na straně soudu.
19. Otázkou, zda relevantní průtah v řízení, s nímž by bylo možné
spojovat vznik majetkové újmy, může způsobit také existence nesprávného
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno soudem vyšší instance, se zabýval Ústavní
soud v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15. V tomto rozhodnutí
Ústavní soud dospěl k závěru, že prodloužení soudního řízení v důsledku
uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy je
přirozenou – byť v přehnané míře nežádoucí – součástí soudního procesu. I
prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a
sjednocování judikatury zatěžuje jednotlivce – účastníka soudního řízení. To
platí tím spíše ve věcech skutkově a právně složitých. Prodloužení délky řízení
v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku
na náhradu imateriální újmy prodloužením délky zatíženého účastníka řízení.
Ústavní soud se tak ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze a Nejvyššího
soudu, podle něhož za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat
situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později
zrušeno.
20. Nyní posuzovaná věc není od výše uvedené judikatury zcela odlišná ve
výše předestřené otázce, zda za průtahy v řízení lze považovat i situaci, kdy
rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušeno z toho důvodu, že soud nerespektoval
judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Český právní řád, jakožto součást kontinentálního právního systému,
není budován na principu precedenční závaznosti soudních rozhodnutí. Na druhou
stranu je součástí takového právního řádu princip předvídatelnosti soudních
rozhodnutí, jenž v současné právní úpravě je vyjádřen v § 13 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně
očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ,
který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v
podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se
domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
Uvedený princip však byl součástí právního řádu i před účinností občanského
zákoníku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10,
ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn.
I. ÚS 1607/11).
22. Ani existence ustálené judikatury publikované ve sbírce soudních
rozhodnutí však nevylučuje, aby soudy nižších stupňů v projednávané věci
rozhodly odlišně. Také v takovém případě je vyjádření rozdílného právního
názoru či poukaz na odlišné skutkové okolnosti přirozenou součástí soudního
řízení, již nelze považovat za průtah ani tehdy, když se vyšší soudní instance
s daným závěrem neztotožní a rozhodnutí z důvodu odklonu od ustálené judikatury
zruší.
23. Nejinak tomu ovšem bude z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti
státu za škodu způsobenou výkonem soudnictví, když soudní rozhodnutí i přes
existenci ustálené publikované judikatury postrádá odůvodnění toho, proč daná
judikatura aplikována nebyla. Z absence odůvodnění lze dovodit, že soud při
svém rozhodování ustálenou judikaturu neznal, případně znal, avšak ignoroval,
čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Takový postup již
sice nelze považovat za přirozenou a žádoucí součást soudního řízení, avšak ani
za postup nesprávný ve smyslu § 13 OdpŠk, který by mohl naplnit pojem průtahu v
řízení, v jehož důsledku účastníku řízení mohla vzniknout také majetková újma.
Absence řádného odůvodnění má v procesních poměrech za následek možné zrušení
rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a
kasační závaznost následného rozhodování v dané konkrétní věci (§ 226 odst. 1
o. s. ř.), jak se tomu ostatně i stalo v projednávaném případu.
24. Pro výše vyloženou odlišnost nároku na náhradu škody a nemajetkové
újmy Nejvyšší soud dospívá k závěru, že nelze pro posouzení existence průtahů v
řízení analogicky aplikovat závěr Nejvyššího soudu vztahující se k nároku na
odčinění nemajetkové újmy, jenž vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010: „Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán
zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí
soudů v občanském soudním řízení (srov. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích), je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý
požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a
legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i
tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012). Právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných
právních věcech, nejsou sice právně závazné (aplikovatelné) na případy s
obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát,
nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi
při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy
věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své
rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí,
jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a
seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí)
vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů)
nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným
judikátem ztotožnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Pro účely posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk ve směru úvahy o tom, zda orgán veřejné moci přispěl k celkové délce
řízení tím, že se neřídil ustálenou judikaturou, na jím projednávanou věc
aplikovatelnou, se i v tomto případě uplatní její omezení na případy, kdy byla
daná judikatura orgánu veřejné moci dostupná. Tak tomu bude zejména v případě,
pokud jde o rozhodnutí publikované Nejvyšším soudem ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (§ 24 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích), jejichž znalost je pro soudce rozhodující v občanskoprávním řízení
povinná (arg. § 99 odst. 1 o. s. ř. stanovící povinnost soudu seznámit v rámci
pokusu o smírné vyřešení sporu účastníky mimo jiné se stanovisky Nejvyššího
soudu a rozhodnutími publikovanými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I zde však platí, že nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek musí být důvodem
pozdějšího kasačního rozhodnutí a z kasačního rozhodnutí proto musí být patrné,
že právě z daného důvodu nemohlo opravným prostředkem napadené rozhodnutí
obstát.
Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže
by v jeho průběhu mělo být samostatně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané
rozhodnutí zrušeno (viz část IV. Stanoviska).“
25. V posuzovaném řízení Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí uvedl:
„Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, podle kterého,
zanikl-li žalovanému jako (spolu)vlastníku právní důvod k užívání předmětného
domu, nelze aplikovat ustanovení § 712 obč. zák. o bytových náhradách. Pokud
pak odvolací soud opřel svůj názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 22 Cdo 346/2000, je třeba poukázat na to, že názor v tomto rozhodnutí
vyslovený, byl překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněným pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003.“ Jelikož zrušované rozhodnutí bylo vydáno až v roce 2006 (tedy po
publikaci výše uvedeného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu), je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném
řízení nerespektoval rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek,
a tím mohl přispět k prodloužení posuzovaného řízení. Takovýto postup soudu
však nelze považovat za nečinnost, popřípadě průtah v řízení, a tudíž za postup
nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (viz bod 23.). Nutno též dodat, že nelze
celou část řízení až do kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za
„vedenou zbytečně“, jak tvrdí dovolatel, neboť i v této části řízení byly
činěny účelné kroky ke zdárnému vyřešení sporu, jež následně vedly k průběhu
řízení po vydání kasačního rozhodnutí. Ostatně také ve vztahu k nečinnosti
soudu Nejvyšší soud již dospěl k závěru, že nelze mechanicky odečítat
jednotlivé dny (srov. judikatura uvedená v odstavci 16. odůvodnění tohoto
rozhodnutí).
26. Důvodnost žalobcova nároku nelze posoudit na základě škodního
předpokladu nároku ve formě nezákonného rozhodnutí ve smyslu naplnění
předpokladu odpovědnosti státu dle § 8 OdpŠk, neboť žaloba, jejímž skutkovým
vymezením a uplatněným žalobním důvodem a žádáním (zde náhrada ušlého zisku za
délku soudního řízení) byly soudy ve smyslu § 153 o. s. ř. vázány, na tom
nebyla stavěna a nad to, jak uzavřel odvolací soud a dovolatel jeho závěr ani
dovoláním nenapadl (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), tam uvedené znaky nezákonnosti
nebyly splněny.
27. Odvolací soud se tudíž v souladu s výše uvedenou judikaturou a výše
dovozenými závěry bude zabývat žalobou vymezeným a požadovaným nárokem ve
smyslu nečinnosti soudu, k čemuž sám ve zrušovaném rozhodnutí – na rozdíl od
soudu prvostupňového - žádný závěr neučinil. Při své úvaze neopomene také závěr
Nejvyššího soudu, že škoda v tomto případě může spočívat pouze ve ztrátě
pohledávky oprávněné osoby (z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení)
vůči povinné osobě (k tomu srov. již výše citované rozsudky sp. zn. 31 Cdo
1791/2011 a sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
VI. Závěr
28. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
29. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
31. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu