26 Cdo 1013/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce JUDr. M. V., proti žalovanému M. S., zastoupené JUDr. Petrem
Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 60 C 63/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září
2009, č. j. 16 Co 209/2009-192, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) - poté co jeho rozsudek ze dne
13. 9. 2004, č. j. 60 C 63/2004-16, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit
dům č.p. 1819 na pozemku p. č. 4129/55 v obci P., k. ú. H. P., pozemky p.č.
4129/55 a p. č. 4129/56 v obci Praha, k. ú. H. P. (dále je „předmětné
nemovitosti“) do 2 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení,
byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 15. 3.
2005, č. j. 55 Co 506/2004-41, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení -
rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 60 C 63/2004-70, uložil žalovanému
povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od zajištění náhradního bytu.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č. j. 14 Co 228/2006-103, v pořadí
druhý rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
vyklidit předmětné nemovitosti do 31. 10. 2006.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13. 6. 2008, č. j. 26 Cdo
197/2007-128, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně (poté, co jeho v pořadí druhý rozsudek byl zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2008, č.j. 16 Co 319/2008-140, a věc mu byla
vrácena – se závazným právním názorem - k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 60 C 63/2004-174, uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 1819 na pozemku p. č. 4129/55 v obci Praha, k. ú. H. P., pozemky p. č. 4129/55
a p.č. 4129/56 v obci Praha, k. ú. H. P. (dále je „předmětné nemovitosti“) do
15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Na základě
provedeného dokazování vzal především za prokázáno, že žalovaný byl
spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu 1, druhou spoluvlastnicí byla
E. M., že toto spoluvlastnictví bylo rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne
1. 8. 1999, č. j. 7 C 139/99-69, které nabylo právní moci dne 20. 2. 1999,
zrušeno a byl nařízen prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek bude
mezi žalovaného a E. M. rozdělen rovným dílem, že usnesením soudu prvního
stupně ze dne 15. 12. 2003, č. j. 26 E 93/2000- 65, jež nabylo právní moci dne
18. 2. 2004, byl žalobci udělen příklep na vydražených předmětných
nemovitostech za nejvyšší podání ve výši 1,500.000,- Kč, které posléze
zaplatil, že ve znaleckém posudku vypracovaném v rámci uvedeného exekučního
řízení byla jejich obvyklá cena znalcem stanovena ve výši 3,000.000,- Kč až
3,500.000,- Kč pro nemovitost volnou neobsazenou nájemníkem, avšak vzhledem k
tomu, že byla užívána žalovaným jako spoluvlastníkem a uvolnění bytu bylo
nepravděpodobné byla snížena „o cenu náhradního bytu 2+1“ na částku 2,000.000,-
Kč až 2,500.000,- Kč, že usnesením téhož soudu ze dne 17. 10. 2003 byla
výsledná cena předmětných nemovitostí stanovena částkou 2,250.000,- Kč,
nejnižší podání ve výši 1,500.000,- Kč s tím, že na nemovitostech neváznou
závady, které prodejem v dražbě nezaniknou, že usnesením soudu prvního stupně
ze dne 22. 2. 2004, č. j. 26 E 93/2000-83, byla žalovanému k hotovému
vyplacení určena částka 744.790,- Kč, že žalovaný i nadále nemovitosti užívá,
hradí pouze služby spojené s užíváním nemovitosti. K poměrům na straně
žalovaného vzal za zjištěno, že od července 2004 pobírá částečný invalidní
důchod, nepobírá žádné dávky státní sociální podpory (pouze v červnu a v
červenci 2007 mu byl vyplacen příspěvek na bydlení ve výši 122,- Kč a 61,- Kč),
a že jeho zdravotní stav je špatný (trpí chronickým degenerativním onemocněním
pohybovaného aparátu, jež má progredující charakter a výrazně omezuje jeho
mobilitu, a cukrovkou a že byl opakovaně hospitalizován na interním oddělení
Psychiatrické léčebny Bohnice pro poruchy duševní a poruchy chování způsobené
užíváním alkoholu a další onemocnění). Dospěl k závěru, že žalobě je třeba
vyhovět, neboť žalovaný po zániku svého spoluvlastnického práva k předmětným
nemovitostem je užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do
vlastnického práva žalobce (§ 126 obč.zák. ve znění po novele provedené zákonem
č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“). Otázku bytové náhrady vzhledem k
nedostatku právní úpravy posoudil v souladu s ustanovením § 853 obč.zák.
podle
§ 712 obč.zák. upravujícího nárok na bytovou náhradu při zániku práva nájmu
bytu výpovědí pronajímatele. Zabýval se analogickou aplikací ustanovení § 711a
odst. 1 písm. a) obč.zák. (žalobce potřebuje předmětné nemovitosti pro sebe), a
v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveném ve zrušujícím
usnesení ze dne 31. 10. 2008, č.j. 16 Co 319/2008-140, i aplikací ustanovení §
711 odst. 2 písm. b) obč.zák. (žalovaný neplatí za jejich užívání). Přihlédl k
tomu, že žalovaný se již od roku 2001 pohybuje na hranici sociální potřebnosti
a jeho zdravotní stav je špatný, dále však zohlednil i skutečnost, že ačkoliv v
rámci exekučního řízení obdržel částku 744.790,- Kč, ani z této částky žalobci
za užívání nemovitostí ničeho nezaplatil, nesnažil se svou bytovou situaci
řešit (nepožádal o poskytnutí bytu příslušný úřad městské části) a svou špatnou
sociální situaci, jakož i zdravotní stav si částečně způsobil sám, když požíval
ve větší míře alkohol. Považoval za nerozhodné, že žalobci svědčí
spoluvlastnické právo k jinému rodinnému domu, v němž v současné době
uspokojuje svou bytovou potřebu. Dovodil, že není možné, aby žalobce řešil
sociální otázku žalovaného, resp. aby tato otázka byla řešena na úkor jeho
vlastnického práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 151/2003) a
uložil žalovanému podle § 711 odst. 1 písm. b), § 712 odst. 5 obč.zák. per
analogiam předmětné nemovitosti vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší. Zároveň neshledal takové okolnosti, pro které by mělo být přístřeší žalovanému
odepřeno ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Při posuzování otázky
bytové náhrady pak neshledal relevantní, zda v exekučním řízení byla případně
soudem v rámci vyvolávací ceny určena cena nižší, než byla odpovídalo hodnotě
nemovitosti.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 16 Co 209/2009-192, v pořadí
druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (soud prvního stupně byl vázán
právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 31. 10.
2008, č.j. 16 Co 319/2008), popř. o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
(v tomto řízení se jedná o otázku zásadního právního významu, neboť právní
názory soudů všech stupňů se v otázce bytové náhrady liší). Uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že
byl rozhodnutími soudu poškozen dvakrát, neboť v řízení o výkon rozhodnutí byla
odhadní cena dražených předmětných nemovitostí, resp. vyvolávací „ ponížena o
1,000.000,- Kč – 1,500.000,- Kč, na které znalec ohodnotil cenu náhradního
bytu 2+1, který bude třeba dovolateli zajistit“, a napadeným rozhodnutím pak
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo dovolateli právo na
bytovou náhradu odepřeno. Namítá, že žádný ze soudů se touto jeho zásadní
námitkou nevypořádal, resp. pouze uvedl, že je nerozhodná, ačkoliv tato
skutečnost měla být jednoznačně hodnocena ve prospěch dovolatele. Dále vytýká
odvolacímu soudu, že se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že si svou
sociální situaci, jakož i špatný zdravotní stav způsobil svým chováním v
převážné míře sám, když požíval ve větší míře alkohol, ačkoliv v tomto směru
nebyly předloženy žádné důkazy. Nesouhlasí rovněž s tím, že v jeho neprospěch
byla hodnocena skutečnost, že neplatí žalobci za užívání ničeho; poukazuje na
to, že ze svého částečného invalidního, resp. posléze starobního důchodu nebyl
schopen žalobci platit požadovanou částku 17.000,- Kč měsíčně a že finanční
prostředky, které z dražby obdržel, použil převážně na úhradu běžných životních
potřeb a část jich daroval dceři, jež očekávala narození dítěte. Žádal, aby při
rozhodování o dovolání byly posouzeny rovněž veškeré námitky uvedené v jeho
odvolání ze dne 30. 4. 2009 a dovolání ze dne 20. 10. 2006. Navrhl, aby
rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl,
aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 15. září 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl
k závěru, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o bytové náhradě, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993),
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na
výrok, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do
15 dnů od zajištění přístřeší; ostatně dovolatel proti výroku o vyklizení
nebrojí.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává),
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že se soudy nevypořádaly
s jeho výtkou, že byl napadeným rozhodnutím – z důvodů uvedených výše –
poškozen dvakrát. Namítanou vadou však řízení netrpí, neboť soud prvního stupně
se uvedenou námitkou zabýval a konstatoval (jak ostatně připouští i dovolatel),
že otázka, zda byla v rámci řízení o výkon rozhodnutí stanovena vyvolávací cena
nižší než odpovídající hodnota nemovitosti, je při posuzování otázky bytové
náhrady nerozhodná, přičemž odvolací soud – jak vyplývá z obsahu jeho
rozhodnutí – se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil. Jiné vady
řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak z obsahu
spisu nevyplynuly.
Dovolatel dále namítá, že pro závěr, že ve větší míře požívá alkohol nebyly v
řízení předloženy důkazy, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
O takový případ se však v dané věci nejedná. Z obsahu spisu vyplynulo, že soud
prvního stupně provedl důkaz listinou, a to lékařskou zprávou MUDr. Taťány
Železné, praktické lékařky dovolatele (jež byla ostatně vyžádána na jeho
návrh), z níž vyplynulo, že žalovaný byl opakovaně hospitalizován na interním
oddělení léčebny pro poruchy duševní a poruchy chování způsobené požíváním
alkoholu a pro další onemocnění. Pokud na jejím základě soud prvního stupně
dovodil (přičemž odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil), že dovolatel svým
chováním ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu přispívá, nelze důvodně
namítat, že by tento skutkový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit
opodstatněně.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že ostatní námitky
dovolatele směřují ve svém konečném důsledku proti závěru odvolacího soudu
(soudu prvního stupně), že v daném případě je třeba vázat povinnost žalovaného
vyklidit předmětnou nemovitost toliko na zajištění přístřeší, čímž uplatnil
rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92,
uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994,
zaujal právní názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v
obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně
tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem
nejbližší (srov. § 853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež
upravují náhrady za vyklizený byt (srov. § 712 obč. zák.). Uvedený právní závěr
je výrazem ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003,
sp. zn. 26 Cdo 151/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne
29. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1970/2006) a lze jej vztáhnout i na projednávanou
věc. Ani v těchto případech však nelze ztratit ze zřetele, že je třeba se
zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v
konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč.
zák. (viz též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dosavadní rozhodovací
praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2008, sp. zn. 26 Cdo 2043/2007 a ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5214/2008)
se pak přiklání k tomu, že důvody pro odepření bytové náhrady dle § 3 odst. 1
obč. zák. jsou dány zejména v případě, že bytová potřeba osoby povinné byt
vyklidit je uspokojena jinak, tj. jestliže jí svědčí neodvozený právní titul k
užívání jiného bytu, přičemž za rovnocenné hledisko je pokládáno, jestliže tato
bytová potřeba byla saturována poskytnutým peněžním plněním (vyplaceným
vypořádacím podílem).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud – ve shodě se
soudem prvního stupně – dovodil, že za daného skutkového stavu (když správně
přihlédl ke všem rozhodným okolnostem na straně obou účastníků) žalovanému
náleží bytová náhrada toliko ve formě přístřeší. Námitka dovolatele, že soudy
nezohlednily, že vzhledem k tomu, že odhadní, resp. vyvolávací cena předmětných
nemovitostí byla snížena s ohledem na skutečnost, že mu má být zajištěn
náhradní byt, a posléze mu bylo toto právo odepřeno, byl poškozen dvakrát, není
důvodná. Je třeba přisvědčit soudu prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil
i soud odvolací), že z hlediska bytové náhrady je tato skutečnost nerozhodná.
Nad rámec uvedeného je možno dodat, že naopak v případě, že by při stanovení
ceny předmětných nemovitostí nebylo zohledněno předpokládané právo žalovaného
na náhradní byt, bylo by třeba se – v souladu s výše uvedenou judikaturou –
zabývat otázkou, zda by nebyly dány důvody pro odepření práva na bytovou
náhradu dle ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání ze dne 30. 4. 2009 a
v dovolání ze dne 20. 10. 2006, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení)
napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž
následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace
názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat
na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale
i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a o u
skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly náklady, na jejichž náhradu
by měl jinak právo vůči neúspěšnému žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra
K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně
senátu