26 Cdo 2043/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T.
R., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 179/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2006, č. j. 18 Co 440/2006-228,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K dovolání žalovaného a původně žalované Š. R. Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) rozsudkem ze dne 18. května 2004, č.
j. 26 Cdo 693/2003-103, zrušil potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze
(dále též jen „odvolací soud“) ze dne 11. září 2002, č. j. 58 Co 185/2002-70, a
vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního
stupně“) ze dne 17. ledna 2002, č. j. 21 C 21/2001-46, a věc vrátil k dalšímu
řízení – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně – v důsledku zpětvzetí žaloby vůči původně
žalované Š. R. (dále jen „původně žalovaná“), která se odstěhovala
a nyní bydlí na adrese P. 9, Žárovická 1657 – usnesením ze dne 22. března 2005,
č. j. 21 C 179/2004-134 (ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 10.
listopadu 2006, č. j. 18 Co 439/2006-232), řízení vůči původně žalované
zastavil a rozhodl
o nákladech řízení mezi žalobcem a původně žalovanou. Poté rozsudkem ze dne
9. března 2006, č. j. 21 C 179/2004-207, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „byt nacházející se v I. patře nemovitosti domu č. p. 428 na pozemku
stavební parcely č. 962 v katastrálním území D. L. na adrese P. 6, Hostouňská
16, sestávající z pokoje o výměře 22,55 m2, kuchyně o výměře 16,5 m2, předsíně
a příslušenství s etážovým vytápěním“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 10. listopadu
2006, č. j. 18 Co 440/2006-228, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobce a žalovaný byli původně podílovými
spoluvlastníky předmětného domu, každý z nich k jedné ideální polovině, že
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 1999, č. j. 17 C
180/96-175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. září
2000, č. j. 19 Co 351/2000-205, bylo jejich podílové spoluvlastnictví k
předmětnému domu (a dalším tam označeným nemovitostem) zrušeno, všechny
nemovitosti (včetně předmětného domu) byly přikázány do výlučného vlastnictví
žalobce, který byl zavázán zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho
spoluvlastnického podílu částku 1.017.500,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, že usnesením ze dne 30. července 2001, sp. zn. IV. ÚS 739/2000,
Ústavní soud České republiky odmítl ústavní stížnost žalovaného proti citovaným
rozsudkům soudů obou stupňů a že žalobce vyplatil vyrovnávací podíl v částce
1.017.500,- Kč žalovanému v měsíci listopadu 2000. Poté vzal za zjištěno, že ve
věci sp. zn. 17 C 180/96 Obvodního soudu pro Prahu 6 vycházel soud při
stanovení hodnoty vypořádacího podílu pro vyloučeného spoluvlastníka
(žalovaného) z tržní ceny daných nemovitostí jako nemovitostí neobsazených (z
ceny, za níž by bylo možno v daném místě a čase nemovitosti jako nemovitosti
neobsazené prodat na trhu s nemovitostmi). Dále rovněž zjistil, že žalobce
užívá k bydlení místnosti situované v podkroví předmětného domu, že žalovaný a
původně žalovaná spolu se dvěmi nezletilými dětmi ve věku 3,5 roku a 6 měsíců
užívali k bydlení předmětný byt, že rozsudkem ze dne
25. listopadu 2002, č. j. 12 Nc 254/2002-11, Obvodní soud pro Prahu 6 schválil
dohodu rodičů, podle níž byli nezletilí J. a M. svěřeni do výchovy matky
(původně žalované) a otci (žalovanému) bylo stanoveno platit pro ně výživné a
že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. března 2003, č. j. 4 C
143/2002-10, bylo manželství žalovaného a původně žalované rozvedeno. Následně
zjistil, že ještě před podáním návrhu na rozvod manželství se původně žalovaná
z předmětného bytu odstěhovala do svého nájemního bytu v P. – Ú. nad L.,
Žárovická 1657, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o vyklizení žalovaného a
původně žalované z předmětného bytu do šedesáti dnů od právní moci rozsudku, si
žalovaný koupil byt č. 743/22 o velikosti 1+1 s příslušenstvím a o rozloze
40,72 m2 v ulici Rabyňská v P. 4 – K. (dále jen „byt Rabyňská“), že kupní cenu
v částce 1.200.000,- Kč uhradil poskytnutím částky 184.000,- Kč v hotovosti při
podpisu kupní smlouvy a částky 1.016.000,- Kč formou hypotečního úvěru, že
právní účinky vkladu vlastnického práva k bytu Rabyňská nastaly dne 25. února
2003, že z předmětného bytu odešel žalovaný ke svým rodičům a že dosud má v
bytě své věci. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – vzhledem k vázanosti
právním názorem dovolacího soudu – ve vztahu k bytové náhradě dovodil, že při
pozbytí práva užívat byt či obytné místnosti v obytném domě z důvodu zániku
vlastnického či spoluvlastnického práva ohledně tohoto domu se při vyklizení
analogicky použijí ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za
vyklizený byt při zániku práva užívat byt, konkrétně ustanovení § 712 odst. 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování
odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že je třeba se
zabývat i tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v
konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč.
zák., a pokračoval, že je-li žalovaný vlastníkem bytu Rabyňská, má již náhradní
byt, a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák.), aby právo žalobce na užívání celé nemovitosti bylo nadále omezeno na
dobu do zajištění bytové náhrady, kterou již žalovaný v rovnocenné podobě
disponuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst.
3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V
dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že nebyla-li mu v rozporu s
ustálenou judikaturou původními (dovolacím soudem zrušenými) rozhodnutími
přisouzena bytová náhrada, je mu nyní odepřením bytové náhrady za použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dáno k tíži, že si sám zajistil vlastní byt
jen proto, aby splnil povinnost uloženou těmito (zrušenými) rozhodnutími.
Přitom se zadlužil a byla mu „způsobena další škoda představující náklady na
poskytnutý úvěr, úhradu provize, úhradu úroků za úvěr apod.“ Podle jeho názoru
je ale „zcela logické a přirozené, že vystěhovaný nezůstane na ulici a snaží se
zajistit … jiné bydlení“. Je přesvědčen, že „soudy se při posuzování nároku na
bytovou náhradu neřídily závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR …“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky především shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud
prvního stupně, při vydání nového rozhodnutí ve věci samé (navíc v případě
soudu prvního stupně rozhodnutí obsahově shodného, tedy v obou případech
vyhovujícího) vázán, byl obsažen ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že v posuzované věci
lze žalovanému pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.)
odepřít náhradu za byt jinak připadající v úvahu na základě analogického
použití ustanovení občanského zákoníku upravujícího náhradu za vyklizený byt.
Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu
dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního
významu.
Zpochybnil-li však dovolatel – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání –
správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst.
1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov.
např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod
C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se
v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
této otázky neodchýlil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně,
že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže
by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon
práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne
15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, v němž mimo jiné dovodil, že odepření
práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak
na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v
rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V rozsudku ze
dne 22. dubna 2004, sp. zn. 28 cdo 1820/2002, pak Nejvyšší soud dovodil, že při
vyklizování bývalého spoluvlastníka z bytu v domě, který byl původně ve
spoluvlastnictví vyklizovaného a dalších osob, je dán důvod pro odepření práva
na bytovou náhradu zejména v takovém případě, kdy bytová potřeba povinné osoby
byla uspokojena jinak. Tak tomu není jen tehdy, jestliže této osobě svědčí
neodvozený právní titul k užívání jiného bytu, ale například i tehdy, jestliže
tato bytová potřeba byla saturována vyplaceným vypořádacím podílem.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro
nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu