USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. G., zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 123/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. července 2025, č. j. 60 Co 135/2025-325, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 241/2004 a navazujícího exekučního řízení vedeného před Exekutorským úřadem ve Zlíně pod sp. zn. 77 EX 13/06 a následně pod sp. zn. 207 EX 13/06. Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že osoba, která v tomto případě vystupovala v procesním postavení žalovaného a poté povinného, byla již v květnu 2007 z exekučního hlediska zcela nemajetná, neboť se nezdržovala na známé adrese, nebyla kontaktovatelná běžnými prostředky, neměla účet u bank, ani důchod (později důchod, z něhož by mohly být činěny exekuční srážky), přičemž na této její situaci se nic nezměnilo ani v následujících letech (viz zejména body 15, 31 a 32 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
V návaznosti na tento skutkový závěr, jehož revize není v dovolacím řízení možná (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), pak odvolací soud uzavřel, že v žalobcově případě byla vyvrácena presumpce vzniku jeho odškodnitelné nemajetkové újmy, jež by byla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena (srovnej body 44 a 47 odůvodnění napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním (které doplnil podáním ze dne 11. 9. 2025 a ze dne 22. 9. 2025), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda je správný závěr odvolacího soudu, že po dobu objektivní nemajetnosti povinné v exekučním řízení nesvědčí osobě oprávněné domněnka vzniku nemajetkové újmy za situace, kdy exekuční řízení (exekuce) bylo zastaveno pro bezvýslednost, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil, jestliže uzavřel, že objektivní nemajetnost povinné v exekuci zásadně zabraňuje vzniku (jinak presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, což platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinné odvolacím soudem zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudního exekutora (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn.
30 Cdo 3868/2012; zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Naopak rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že by újma na straně žalobce byla vyloučena tím, že exekuce byla zastavena pro bezvýslednost (viz níže). Ani otázka, zda je možno považovat za objektivně nemajetného takového dlužníka (povinného), který pobírá starobní důchod neumožňující z něj provádět srážky, a který současně nepobírá žádnou z dávek státní sociální podpory, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatel konstruuje své
odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Dovolání lze totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že již v květnu 2007 byla zjevná nemajetnost povinné a bylo namístě učinit závěr, že vymožení pohledávky je nereálné. Nadto takto dovolatelem položená otázka je vnitřně rozporná, jestliže dovolatel na jednu stranu nesouhlasí s tím, že by povinná (žalovaná) byla nemajetná, zároveň však sám uvádí, že táž osoba pobírala pouze starobní důchod neumožňující provádění exekučních srážek a zároveň nepobírala žádnou jinou dávku státní sociální podpory. Otázka, zda zastavení exekučního řízení usnesením soudního exekutora pro jeho „bezvýslednost“, respektive pro dosažení maximálně přípustné doby jeho vedení, vydaným podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, vede bez dalšího k závěru o jeho zastavení pro „objektivní nemajetnost povinného“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nemůže založit, neboť na jejím zodpovězení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovoláním napadené rozhodnutí je založeno na závěru o absenci vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce z důvodu objektivní nemajetnosti povinné v průběhu podstatné části exekučního řízení (od května 2007 do 27. 4. 2024), a dále na tom, že zbývající část posuzovaného řízení (od 3. 9. 2004 do května 2007) byla přiměřená. Dovoláním napadený rozsudek odvolací soudu naopak nespočívá na úvahách o tom, z jakých důvodů byla exekuce zastavena a zda zastavení exekuce pro bezvýslednost je totéž jako zastavení exekuce z důvodu objektivní nemajetnosti povinného. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda vedle sebe obstojí závěry odvolacího soudu o vyvrácení presumpce vzniku odškodnitelné újmy za nepřiměřenou délku řízení na straně žalobce a závěr o nepřiměřené délce namítaného řízení, neboť dovoláním napadený rozsudek se ani zde neodchyluje od závěrů přijatých již dříve v judikatuře dovolacího soudu tkvících v tom, že objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Pokud ale jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat (srovnej již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019). Stejně tak otázka, zda (ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva) soudní exekutor učinil v řízení všechny kroky nutné k tomu, aby byla žalobcova pohledávka vymožena, nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu o tom, že byla vyvrácena domněnka existence žalobcovy odškodnitelné nemajetkové újmy, míjí, přičemž v rozporu s již zmíněným § 241a odst. 1, větou první, o. s. ř. současně nepřípustně vychází z odlišné skutkové argumentace, než z jaké vyšel odvolací soud. Nutno též doplnit, že předmětem žaloby (a tedy i rozhodnutí odvolacího soudu) byl toliko požadavek na poskytnutí zadostiučinění za tvrzenou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nikoliv jiný případný nesprávný úřední postup (spočívající v tom, že by soudní exekutor svou případnou nečinností zmařil vymožení žalobcovy pohledávky). Konečně otázky, zda posuzované řízení mělo v důsledku charakteru v něm vymáhané pohledávky (regresního nároku žalobce za jím zaplacenou daň z převodu nemovitostí namísto žalované) zvýšený význam pro žalobce, zda za daných skutkových okolností postačí „omluva“, které se žalobci za délku tohoto řízení od žalované dostalo, resp. zda tato omluva představuje postačující a spravedlivé odškodnění jeho újmy, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu (který dospěl k závěru o nepřiměřené délce řízení) v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, nebo zda je napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu se samotnou podstatou základního práva dovolatele na náhradu škody garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nemohou za uvedené situace přípustnost tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť ani jejich řešení, které žalobce v dovolání prosazuje, se (při řádně nezpochybněném závěru odvolacího soudu o neexistenci žalobcovy odškodnitelné újmy) nemůže v jeho poměrech nikterak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání nemůže být shledáno přípustným z důvodu dovolatelem tvrzeného rozporu rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), neboť v tomto směru dovolatel buď nespecifikuje, se kterou konkrétní pasáží jím uvedených rozhodnutí je rozsudek odvolacího soudu v rozporu (viz například body 2.3 či 4.9.1), nebo cituje pasáže takových rozhodnutí (týkající se existence vyvratitelné domněnky o existenci újmy, dále přiměřené formy zadostiučinění a požadavku jednotnosti judikatury), s nimiž napadené rozhodnutí odvolací soudu není v rozporu, neboť stojí na závěru, že žalované se podařilo vyvrátit vznik jinak presumované existence nemajetkové újmy na straně účastníka nepřiměřeně dlouhého řízení. Z týchž důvodů nemůže přípustnost dovolání založit argumentace žalobce založená na srovnání typu a výše odškodnění přiznaných ESLP v rozhodnutích (žalobce uvádí zejména rozhodnutí ze dne 10. 6. 2021, Raticová proti Slovensku, číslo stížnosti 20305/20, nebo rozhodnutí ze dne 14. 11. 2024, Širo proti Slovensku, číslo stížnosti 7907/22, ze dne 4. 6. 2013, ve věci Dagmar Srncová proti České republice, číslo stížnosti 41305/11), která vychází z jiného skutkového základu a se kterými se v tomto smyslu vypořádal již odvolací soud. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu