U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců d) Mgr. M. K. a e) Ing. R K., zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 36 C 183/2007, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 44 Co 68/2014 - 260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řád (dále jen „o. s. ř.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení v
obou stupních. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné. V otázce právního nástupnictví v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), odvolací
soud vyšel z předpokladu, že tento nárok je nárokem osobní povahy, který může
uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí
tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice. Odvolací soud tak
shledal, že v soudním řízení nelze ve vztahu žalobkyně a) a žalované pokračovat
a musí být zastaveno. Tento závěr odvolacího soudu žalobci zpochybňují a tvrdí, že jsou právními
nástupci žalobkyně a) z původního (posuzovaného) řízení (odkazují na řízení u
Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 330/93) a v tomto řízení se
domáhají přiměřeného zadostiučinění. Dovolací soud k této námitce dovolatelů uvádí, že nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, podle kterých dovolatelé
nebyli účastníky posuzovaného řízení a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé dále navrhují, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní judikatury
v otázce osobního charakteru nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Namítají, že
výklad soudu o tom, že v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové
újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o
kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu, je
„účelový, zakládající nespravedlnost až nemorálnost“. I přes tuto argumentaci žalobců setrvává Nejvyšší soud na názoru, že nárok na
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení
byl v rozhodné době (tj. do konce roku 2013) nárokem osobní povahy, který může
uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí
tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou
osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným
finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení
nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u § 13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže
po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel.
Přiznává-li Evropský soud pro
lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k
pokračování v řízení před ním, jak na to poukazují dovolatelé, děje se tak
výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní
nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2243/2011, uveřejněný pod číslem 90/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3197/2012. Procesním důsledkem výše uvedeného je, že zemře-li v průběhu soudního řízení
fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na
konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.
Jelikož dovolatelé podali dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího
soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti.
Dovolatelé nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání
do tohoto výroku (srov. ustanovení § 241a odst. 2 a ustanovení § 237 až § 238a
o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-
li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu