U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců d) Mgr. M. K. a e) Ing. R K., zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 183/2007, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 44 Co 68/2014 - 260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řád (dále jen „o. s. ř.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení v obou stupních. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné. V otázce právního nástupnictví v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), odvolací soud vyšel z předpokladu, že tento nárok je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice.
Odvolací soud tak shledal, že v soudním řízení nelze ve vztahu žalobkyně a) a žalované pokračovat a musí být zastaveno. Tento závěr odvolacího soudu žalobci zpochybňují a tvrdí, že jsou právními nástupci žalobkyně a) z původního (posuzovaného) řízení (odkazují na řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 330/93) a v tomto řízení se domáhají přiměřeného zadostiučinění. Dovolací soud k této námitce dovolatelů uvádí, že nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, podle kterých dovolatelé nebyli účastníky posuzovaného řízení a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Dovolatelé dále navrhují, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní judikatury v otázce osobního charakteru nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Namítají, že výklad soudu o tom, že v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu, je „účelový, zakládající nespravedlnost až nemorálnost“.
I přes tuto argumentaci žalobců setrvává Nejvyšší soud na názoru, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení byl v rozhodné době (tj. do konce roku 2013) nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem.
Obdobně jako u § 13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel.
Přiznává-li Evropský soud pro lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před ním, jak na to poukazují dovolatelé, děje se tak výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, uveřejněný pod číslem 90/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3197/2012. Procesním důsledkem výše uvedeného je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.
Jelikož dovolatelé podali dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelé nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání do tohoto výroku (srov. ustanovení § 241a odst. 2 a ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí- li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu