U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce obce Bořislavi, se sídlem v Bořislavi 20, 415 01 Teplice, IČ: 00266248, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V. Sládka 1363/2, proti žalované L. M., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 748/73, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 233/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j. 18 Co 399/2008-118, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2008, č.j. 9 C 233/2006-90, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 3.6.2004 mezi D. M., jako dárkyní, a L. M., jako obdarovanou, o převodu v rozsudečném výroku blíže označených nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j.
18 Co 399/2008-118, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku na základě vykonatelného platebního výměru vydaného k tomu místně a věcně příslušným správním orgánem v souladu s žalobcem přijatými obecními vyhláškami a zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, když z tohoto rozhodnutí soud vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).
Dovodil, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odporovatelnosti dotčeného právního úkonu dle ustanovení § 42a obč. zák. s tím, že žalované jako osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř.
Zejména namítá, že předmětný platební výměr vydaný na základě nedoložených faktur, který údajně nabyl právní moci dne 24.8.2005, nelze posuzovat jako vymahatelnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák., když dle konstantní judikatury není pouhé vydání faktury relevantním podkladem pro uplatnění nároku u soudu. Vzhledem k tomu, že se s matkou nestýkala, platební výměr se stal údajně pravomocným až po uzavření odporované darovací smlouvy a žalovaná pouze respektovala přání svého zesnulého otce, že předmětná nemovitost se stane jejím vlastnictvím, nemohla rozpoznat ani při náležité pečlivosti úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době učinění uvedeného právního úkonu.
Soudy obou stupňů přihlížely jen k některým provedeným důkazům a neprovedly důkazy navrhované žalovanou, z čehož žalovaná mimo jiné dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s dobrými mravy dle ustanovení § 3 obč. zák. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2000 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu