30 Cdo 2674/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. Š., 2)
J. Š., zastoupenému advokátem, a 3) H. Š., zastoupené advokátem, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C
114/2006, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. února 2007, č. j. 21 Co 610/2006 - 55, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala určení, že ke dni 25. 3. 1992 byli vlastníky domu na st.
parcele č. 62, a pozemků parc. č. 62, parc. č. 39/2 a parc. č. 40/3 v kat.
území V. u N. B., obec N. B., vše zapsáno na LV č. 359 v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště H. K., manželé J.
Š. a R. Š. Žalobu odůvodnila zejména tím, že zemřelý J. Š. a první žalovaná
uzavřeli dne 9. 11. 1984 kupní smlouvu, na základě které převedli předmětné
nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) za dohodnutou
kupní cenu. Pravým úmyslem účastníků této smlouvy však bylo darování
nemovitostí žalovanému 2) a proto tento právní úkon je podle § 39 obč. zák.
absolutně neplatný, neboť byl učiněn z důvodu obejití § 484 odst. 1 obč. zák.,
a příčí se též dobrým mravům, když vůle smluvních stran ve skutečnosti
směřovala k uzavření darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je
zákonnou dědičkou po zemřelém J. Š., má ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
naléhavý právní zájem
na požadovaném určení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 C 114/2006
- 28, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z listiny formálně
označené jako kupní smlouva ze dne 9. 11. 1984, registrované Státním notářstvím
v H. K., zjistil, že J. Š. a první žalovaná jako prodávající uzavřeli smlouvu,
na základě které prodali předmětné nemovitosti žalovaným 2) a 3) za dohodnutou
kupní cenu ve výši 90.815,- Kč splatnou do 5 let s tím, že současně bylo
zřízeno věcné břemeno užívání předmětných nemovitostí ve pospěch prodávajících
za dohodnutou cenu 10.000,- Kč, která měla být započtena na kupní cenu; J. Š. a
první žalovaná současně touto smlouvou darovali žalovaným 2) a 3) do podílového
spoluvlastnictví další zemědělské pozemky ve smlouvě specifikované. Z
rozhodnutí Státního notářství v H. K. ze dne 16. 7. 1992, č. j. D 994/92 - 8,
bylo zjištěno, že J. Š., který zemřel dne 25. 3. 1992 bez zanechání závěti, byl
ženatý a zanechal dva potomky - žalobkyni a žalovaného 2). Dále vzal soud
prvního stupně za prokázané, že při podpisu smlouvy měla žalovaná 1) vůli
předmětné nemovitosti darovat (nikoliv prodat) a že žalovaný 2) měl vůli
nemovitosti získat darem, takže projevy těchto žalovaných vyjádřené ve smlouvě
se neshodují s obsahem jejich vůle, a že kupní cena nebyla žalovanými 2) a 3)
zaplacena. Za neprokázané ovšem považoval tvrzení žalobkyně, že projev vůle J.
Š. a žalované 3) byl při podpisu smlouvy nesouladný, tj. že jmenovaný neměl
vůli nemovitosti prodat a žalovaná 3)
je koupit. Uzavřel, že při podpisu smlouvy chtěli J. Š. a žalovaná 3) uzavřít
kupní smlouvu a být jejím obsahem vázáni, zatímco žalovaná 1) a žalovaný 2)
jednali „na oko“, aniž by to žalované 3) a J. Š. bylo zřejmé. Nevážné jednání
žalovaných 1) a 2) kvalifikoval jako mentální rezervaci, která nemůže mít vliv
na platnost právního úkonu, neboť podle § 41a odst. 2 obč. zák. se neplatnosti
právního úkonu nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za
nezastřený. Z těchto důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
5. 2. 2007, č. j. 21 Co 610/2006 - 55, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak,
že určil, že manželé J. Š., a R. Š., byli ke dni 25. 3. 1992 vlastníky
předmětných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem účastníků se neztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti žalobu zamítnout, když z výpovědi
žalované 3) zjistil, že při uzavírání smlouvy dne 9. 11. 1984 věděla, že převod
nemovitostí považují strany tohoto úkonu „za stejný úkon, jako když žalobkyni
darovali finanční prostředky“, a z výpovědí žalovaného 2), že úmysl nemovitosti
mu darovat měl i J. Š. Vycházeje z těchto skutkových zjištění krajský soud
dovodil, že kupní smlouva ze dne 9. 11. 1984 je absolutně neplatná podle § 37
obč. zák. ve znění účinném v době uzavření této smlouvy, když účastníci neměli
vůli uzavřít smlouvu kupní, nýbrž darovací. Protože
na základě absolutně neplatné smlouvy nemohli žalovaní 2) a 3) předmětné
nemovitosti nabýt do vlastnictví, je určovací žaloba, na níž má žalobkyně jako
zákonná dědička
po zemřelém J. Š. naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.,
důvodná. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i kdyby v
řízení nebylo prokázáno, že J. Š. a žalovaná 3) neměli vážnou vůli uzavřít
kupní smlouvu, byla by přesto smlouva ze dne 9. 11. 1984 absolutně neplatná,
neboť měly-li být nemovitosti nabývány do bezpodílového spoluvlastnictví
žalovaného 2) a žalované 3), nelze právní úkon „dělit“ na částečně platný ve
vztahu k účastníku, který jej uzavíral „na oko“, a částečně neplatný ve vztahu
k tomu, kdo jej uzavíral v dobré víře (správně zřejmě obráceně).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že kupní smlouva byla
uzavřena před rokem 1989 a že je všeobecně známo, že s ohledem na daňové
předpisy
se „masově“ místo darovacích smluv uzavíraly smlouvy kupní. Odvolacímu soudu
vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že určovací žaloba byla podána v době,
kdy její manželství s žalovaným 3) bylo rozvedeno a již bylo zahájeno řízení o
vypořádání společného jmění manželů, a že žalovaní 1) a 2) měli zájem na tom,
aby žalobkyně s určovací žalobou uspěla; je proto vadné vycházet jen z
účastnických výpovědí. Dovolatelka též s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 185//05, sp. zn.
ÚS 14/04, a stanovisko ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05,
publikované
pod č. 477/2005 Sb., zpochybňuje názor krajského soudu, že žalobkyně má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.,
přičemž má rovněž za to, že rozhodnutím odvolacího soudu byla připravena o
možnost požadovat to, co bylo vynaloženo ze společného jmění manželů do majetku
J. a R. Š. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání třetí žalované bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §
242 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, je předmětem
dovolacího přezkumu v dovolání zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně
má ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.
2. 1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1972).
Tvrdí-li žalobkyně v dané věci jako dědička po zemřelém J. Š., že kupní smlouva
o převodu předmětných nemovitostí ze dne 9. 11. 1984 uzavřená mezi zůstavitelem
a jeho manželkou jako prodávajícími a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími je
absolutně neplatná, avšak v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci těchto
nemovitostí zapsáni žalovaní 2) a 3), lze tento stav odstranit jen určením, zda
tu bylo
či nebylo vlastnické právo zůstavitele a jeho manželky k uvedeným nemovitostem
ke dni smrti zůstavitele, přičemž soudního řízení se musí účastnit všichni
dědicové (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo
1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým
číslem 67). Stejný názor vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10.
2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004,
v němž mimo jiné uvedl, že dědic naléhavý právní zájem na určení podle § 80
písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho
vlastnictvím, má“.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud procesní otázku naléhavého právního zájmu
žalobkyně (jako jedné z dědiců po zůstaviteli) na požadovaném určení ve smyslu
§ 80 písm. c) o. s. ř. řešil v souladu s ustálenou judikaturou. Poukaz
dovolatelky na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
185//05, sp. zn. ÚS 14/04
a ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném
pod č. 477/2005 Sb., z nichž dovozuje opačný názor, je nepřípadný, neboť v
těchto věcech byla řešena otázka naléhavého právního zájmu na určení
vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy určovacími žalobami byl obcházen
smysl a účel restitučních předpisů.
Námitka dovolatelky, že kupní smlouva byla uzavřena před rokem 1989 a že je
všeobecně známo, že s ohledem na daňové předpisy se „masově“ místo darovacích
smluv uzavíraly smlouvy kupní, stejně jako další námitky v dovolání, nemají pro
právní posouzení dané věci žádný význam.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání třetí žalované
zamítl
(§ 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za
jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z
částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 18
odst. 1 vyhlášky na polovinu],
a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce
300,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč je třetí
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto
řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu