30 Cdo 2677/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce F. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp.zn. 19 C 55/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co 11/2005-140, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 1
Co 11/2005-140, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2004, č.j.
19 C 55/2001–121, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána
povinnou zaslat písemnou omluvu a současně nahradit nemajetkovou újmu ve výši
100.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzeně
vykonstruovaném sdělení Policie ČR K., dále v obžalobě Okresního státního
zastupitelství Klatovy sp.zn. 1 Zt 304/2001-5 a v trestním příkazu Okresního
soudu v Klatovech sp.zn. 1 T 164/2001. Odvolací soud dovodil, že neexistuje
zákonné ustanovení, které by odůvodnilo, že v rámci civilního procesu by byl
přezkoumáván postup orgánů činných v trestním řízení. Připomněl, že obvinění z
trestného činu, obžaloba a trestní příkaz jsou sice zásahem do osobnostních
práv, avšak nejde o zásah neoprávněný ve smyslu ustanovení § 13 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“). Jedná se totiž o zásahy zákonem (trestním řádem) za
jím stanovených předpokladů dovolené. Jestliže zásah do osobnostních práv
žalobce nebyl neoprávněný, nebyl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti
žalovaného podle ustanovení
§ 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. dubna 2005,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl dne 13. června 2005 včasným
dovoláním, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 31. srpna 2006. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vychází z dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je přesvědčen, že byl zcela
účelově, protiprávně a bez jakýchkoliv přímých či nepřímých důkazů odsouzen pro
trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona. Sám naopak plnil
svoji občanskou a morální povinnost a podal proti konkrétní osobě trestní
oznámení pro podezření
ze spáchání trestného činu. Osobnostní práva dovolatele, zejména právo na
ochranu jména a občanské cti, byla poškozena vydáním uvedeného trestního
příkazu Okresním soudem v Klatovech. Dovolatel připomněl, že podal jak proti
vyšetřovateli, tak i proti příslušnému státnímu zástupci trestní oznámení.
Pokud by toto trestní oznámení bylo vyřízeno, bylo by možno dospět k závěru, že
se žádného skutku, jenž by mohl být právně kvalifikován jako trestný čin
pomluvy či jakýkoliv jiný trestný čin, nemohl dopustit. To by bylo významné i
pro posouzení věci v řízení o ochranu osobnosti. Dosavadním postupem soudu tak
bylo porušeno právo žalobce na zajištění účinného právního prostředku nápravy
podle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Nadto se soudy obou stupňů ani nezabývaly zjištěním a
následným posouzením skutkového stavu věci.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů,
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila podáním ze dne 8. září 2006, jímž se se závěry
odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla proto jeho odmítnutí pro nepřípustnost,
resp. zamítnutí pro nedůvodnost.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení
části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský
soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen
\"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, avšak i tehdy soud prvního stupně
žalobu zamítl.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z.,
podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické
osoby. Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě
jeví, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako
neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost
zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení
závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů
dotčené fyzické osoby na jedné straně
a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy,
kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak
nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními
zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána tam, kde se jednající při
posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana
osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze u
zásahu
do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo
kvalifikováno jako neoprávněné, resp. protiprávní.
V řízení nebylo zpochybněno, že k žalobcem vytýkaným zásahům došlo v
rámci trestního řízení. Nebylo též prokázáno, že by v této souvislosti došlo k
eventuálnímu excesu, t.j. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce
tohoto řízení.
K předmětnému zásahu do osobnostních práv žalobce tak došlo při výkonu
jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt
plnil právní povinnost. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval
v souladu
s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o
odvolacím soudem zmíněné otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském
soudním řízení postup soudu v řízení trestním ( obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004
– 153).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud
druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti
dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu