30 Cdo 2677/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců
a) S. R., b) J. R., a c) D. C., (jako právních nástupců V. R., proti žalované
L. Š., zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci,
Valdštejnská 381/6, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 42/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. března
2011, č.j. 73 Co 383/2010-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 15. března 2011, č.j. 73 Co 383/2010-99, se zrušuje a věc se vrací tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 5. května 2010, č.j. 54 C 42/2008-73, určil, že V. R., (původní žalobce
a právní předchůdce nynější žalobců, který zemřel dne 19. září 2011), je
vlastníkem označených pozemků, a že žalovaná je mu povinna nahradit stanovené
náklady řízení. Po provedeném řízení dospěl totiž k závěru, že žalobce neměl v
úmyslu předmětné pozemky prodat žalované, která rovněž „neměla v úmyslu
vlastnit žádné žalobcovy pozemky a na žádost L. P. se nechala napsat do kupní
smlouvy jako strana kupující s tím, že on bude skutečným vlastníkem. Její
písemný projev vůle na kupní smlouvě je tak v rozporu (s) vnitřní vůlí.
Neexistuje tedy shoda vnitřních vůli (vůlí) žalobce a žalované vzájemně se
obdarovat, ale vnější projev vůle k prodeji, který je v rozporu s vůlí
vnitřní...Žalovaná se nepovažovala od počátku za vlastnici pozemků, nezaplatila
kupní cenu, nezaplatila daň z převodu nemovitostí, nerozhodovala o jejich
dalším prodeji a nepřijala kupní cenu. Tím je dána absence vůle žalované stát
se vlastnicí, uzavírala smlouvu ,na oko‘ za účelem ochránit své příbuzné před
odebráním sociálních dávek a na radu Ing. Pirožky zaplatit co nejmenší
poplatky. Na straně žalobce je prokázán rozpor mezi vůlí projevenou a vůlí
vnitřní, neboť navenek žalobce podepsal prodej nemovitostí, projevil tedy
navenek vůli prodat své nemovitosti za sjednanou kupní cenu, vnitřně však
zamýšlel nemovitosti darovat do rodiny pana P. Jeho vůle se nesetkala se
stejnou vůlí žalované. Nejedná se tedy o úkon simulovaný, kterým by byl
zastírán jiný právní úkon (darovací smlouva), ale je (jde) o úkon absolutně
neplatný pro absenci vůle být obdarován na straně žalované. Takový právní úkon
je ze zákona absolutně neplatný.“ Protože převodní smlouva je absolutně
neplatná, soud podané určovací žalobě zcela vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že kupní smlouva ze dne 12. ledna 2004 představuje platný právní
úkon, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a není proto v
rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák. Rovněž žalovaná svým jednáním projevila vůli
stát se vlastnicí předmětných nemovitostí. V průběhu řízení nebylo prokázáno,
že by žalovaná nechtěla svým projevem vůle způsobit právní následky, které s
takovým projevem vůle normy občanského práva spojují; ani v jejím jednání nebyl
shledán rozpor s § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však shledal předmětnou
kupní smlouvu neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák., když „hodnotil skutečnost, že
sama žalobkyně v průběhu řízení opakovaně uváděla...že se stala vlastníkem
předmětných nemovitostí z důvodu, aby její příbuzní – dcera V. P. a zeť L. P. –
nepřišli o sociální dávky...Žalovaná uzavírala kupní smlouvu s vědomím, že sice
jako vlastník nemovitostí bude v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, ale
předmětné nemovitosti budou fakticky užívat a brát z nich užitky její
příbuzní...s tím, že ti budou i nadále pobírat sociální dávky. Žalovaná tedy
kupní smlouvu uzavřela s úmyslem zastřít skutečné majetkové poměry svých
příbuzných, aby tito nadále neztratili nárok na sociální podporu státu.
Sociální systém slouží k ochraně osob ve společensky uznaných sociálních
situacích, kdy stát skrze jejich vyplácení vyjadřuje spoluodpovědnost za
vzniklou sociální situaci. Úmysl žalované umožnit svým příbuzným zneužití
sociálního systému je ale podle názoru soudu v rozporu se zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. V tom, že žalovaná učinila právní úkon (uzavření
kupní smlouvy) v úmyslu umožnit zneužití sociálního systému státu, spatřuje
odvolací soud rozpor s dobrými mravy, způsobující absolutní neplatnost právního
úkonu – uzavření kupní smlouvy dne 12. 1. 2004. Na základě absolutně neplatné
kupní smlouvy nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům na
žalovanou, proto byl žalobce úspěšný s návrhem na určení vlastnického práva k
takovým nemovitostem. V tomto směru se soud odvolací se soudem prvního stupně
ztotožnil a rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně
správný potvrdil.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle
dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť řeší právní otázku, která v
rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je soudy rozhodována
rozdílně, resp. rozhodnutí řeší právní otázku v rozpor s hmotným právem. Dovolatelka předně namítá, že vzhledem k postupu odvolacího soudu, který
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z odlišných důvodů, byla narušena
dvouinstančnost soudního řízení; řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v rozporu se zásadou „pacta sunt servanda“ a zásadou právní jistoty. Pouze kvalifikovaná míra intenzity rozporu právního úkonu s dobrými mravy může
být důvodem k vyslovení neplatnosti právního úkonu. V daném případě ovšem
odvolací soud vzal v potaz skutečnost, jejíž intenzita neumožňuje konstatovat
rozpor právního úkonu s dobrými mravy. Dovolatelka nabyla na základě kupní
smlouvy předmětné nemovitosti a stala se jejich skutečnou vlastnicí. Je
teoreticky možné, že o nabytí nemovitosti měli zájem taktéž příbuzní
dovolatelky, nicméně vzhledem k čerpání sociálních dávek nechtěly tyto osoby
vlastnické právo nabýt; uvedená okolnost ovšem není v žádném případě v rozporu
s dobrými mravy. Vedle uvedených zásad napadené rozhodnutí zásadním způsobem
ingeruje do zásady autonomie vůle smluvních stran. Kromě toho odvolací soud ke
svému závěru o neplatnosti smlouvy dospěl na základě vyjádření dovolatelky,
nicméně není žádným způsobem prokázáno, zda dovolatelka a její příbuzní nějaké
sociální dávky vůbec pobírají. Není zjištěna výše těchto dávek a není ani
zjištěna skutečnost, zda by nabytím jakýchkoliv nemovitostí mohli příbuzní
dovolatelky ztratit nárok na tyto dávky. Dovolatelka proto navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Protože v průběhu dovolacího řízení, dne 19. září 2011, žalobce V. R. zemřel, rozhodl Nejvyšší soud (s ohledem na výsledky dědického řízení)
usnesením ze dne 3. července 2012, č.j. 30 Cdo 2677/2011-145, že v dovolacím
řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalující s nynějšími
žalobci. Žalobci se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou
advokátem a obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Dovolání není sice
přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., je však přípustné
podle písm. c) téhož zákonného ustanovení, neboť odvolací soud otázku
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12 ledna 2004 z důvodu, že tento právní úkon
je ve smyslu § 39 obč. zák.
absolutně neplatný, neboť se příčí dobrým mravům,
posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost tohoto dovolání
proti uvedenému rozsudku tak byla ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. založena. Dovolání je důvodné.
Ve stručnosti lze shrnout gros právně kvalifikačního závěru shora
popsaného skutku odvolacím soudem tak, že je podle § 39 obč. zák. absolutně
neplatný právní úkon (kupní smlouva), uzavřený mezi účastníky A a B z důvodu,
že jednání účastníka smlouvy B se příčí dobrým mravům (zde jako jednání, které
umožňuje osobám C „... zneužití sociálního systému“, resp. „s úmyslem zastřít
skutečné majetkové poměry svých příbuzných C, aby tito neztratili nárok na
sociální podporu státu...“). Odvolací soud, který se jinak správně z moci
úřední zabýval otázkou platnosti uvedené smlouvy, však při této své úvaze zcela
opomenul, že jde-li o právní úkon dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je),
je právní úkon neplatný (jen) v případě, že v rozporu s dobrými mravy je
jednání obou stran, nikoliv pouze jedné strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, který je veřejnosti
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto případě
– jak již na schématu výše bylo zdůrazněno – je jednání, jež se má příčit
dobrým mravům, přičítáno pouze dovolatelce. Za této situace proto nelze vůbec
zakládat úvahy o neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu, že se právní úkon
příčí dobrým mravům. Kromě toho úvaha odvolacího soudu o jednání dovolatelky
contra bonos mores je již v samém základu defektní. Je totiž založena, resp.
odvíjí se od předpokladu či spíše spekulace, že příbuzní dovolatelky (dcera V.
P. a zeť L. P.) se nestali vlastníky těchto nemovitostí jen z důvodu, aby
„nepřišli o sociální dávky.“ Sama tato pohnutka, stimul jednání dovolatelky,
resp. nejednání uvedených příbuzných ovšem ještě nezakládá rozpor s dobrými
mravy, resp. nezakládá podklad pro závěr o neplatnosti právního úkonu (kupní
smlouvy) z důvodu, že se příčí dobrým mravům, neboť je věcí každého ze subjektů
soukromého práva, zda svým právně relevantním jednáním vstoupí či nikoli do
příslušného soukromoprávního vztahu, resp. zda svým jednáním bude aktivovat
vznik, změnu či zánik příslušného soukromoprávního vztahu. Od toho je pak třeba
zase odlišovat (zde ve smyslu úvahy odvolacího soudu) situaci, pokud by
příbuzní dovolatelky fakticky předmětné nemovitosti – pozemky užívali, resp.
měli z nich výnosy atd., aniž by takovou skutečnost (coby aktiva projevující se
v jejich majetkových poměrech) oznámili (z titulu příjemců přísl. státních
sociálních dávek) přísl. orgánu sociálního zabezpečení; případný právní
důsledek by zde ovšem neměl soukromoprávní charakter, nýbrž (primárně)
charakter správně právní, resp. veřejnoprávní; nic by to ovšem neměnilo na
platnosti předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky tohoto sporu, byť by
dovolatelce mělo být známo, že její příbuzní (příjemci přísl. sociálních dávek)
zamýšlejí (pro případ, že dovolatelka tyto nemovitosti bude vlastnit) uvedené
pozemky užívat.
Z vyloženého je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není
správný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s.
ř. zrušil a podle odst. 3 věty první téhož zákonného ustanovení věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d ost. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1
téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu