30 Cdo 2687/2021-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 185 534,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 18/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 35 Co 191/2020-205, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 185 534,25 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 1174/2007, v němž žalobce vystupoval jako navrhovatel ve věci podání návrhu na omezení svéprávnosti posuzované R. P. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 23 C 18/2019-178, zamítl žalobu o zaplacení částky 185 534,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28.
8. 2018 do zaplacení (výrok I), a současně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 35 Co 191/2020-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I potvrdil a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II jej změnil jen tak, že jejich výše činí 28 922,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Otázka významu předmětu řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobce ji nepřípustně konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení (v řízení měl být nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť žalobce má za to, že byl v sázce jeho osobní, rodinný i pracovní život, když jednání posuzované měla dopad na celou rodinu, i žalobce byl tak vystaven nejistotě ohledně výsledku řízení a celé řízení se jej dotýkalo).
Dovolatel tak fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobce tak jejich zpochybňováním uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod. Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (zda může žalobce z pozice navrhovatele v řízení o omezení svéprávnosti, kde však žalobce nevystupoval jako posuzovaná osoba, uplatňovat vůči státu nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a dále složitost posuzovaného řízení a postup orgánů veřejné moci v řízení).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.
s. ř. a § 243b o. s. ř.). Žalobcem namítané vady řízení (neprovedení navrhovaných důkazů a učinění nepodložených závěrů, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, překvapivé rozhodnutí, nepřezkoumatelnost) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu