U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované
PhDr. V. F., zastoupené procesní opatrovnicí JUDr. Hanou Levovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Jaltská 906/1 a zastoupené zmocněnkyní JUDr. Denisou
Neumannovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o návrhu
Mgr. P. M., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových
Varech, Polská 61/4, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, v
řízení o svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
23 Nc 3641/2015, o dovolání navrhovatelky Mgr. P. M. proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 11. března 2016, č.j. 10 Co 79/2016-171, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Karlových Varech (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 26. ledna 2016 (nesprávně uvedeno 26. ledna 2015), zastavil řízení o
svéprávnosti PhDr. V. F. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování z toho, že návrh na přezkoumání
svéprávnosti posuzované podala sousedka posuzované Mgr. P. M., s ohledem na
tvrzené šikanózní jednání, tlučení do stropu v kteroukoliv noční i denní
hodinu, s úvahou, že se jí posuzovaná jeví jako šílená a nebezpečná osoba. Posuzovaná s přezkumem svéprávnosti nesouhlasila, procesní opatrovnice též
poukázala na to, že k vedení řízení o svéprávnosti není důvod, když
navrhovatelka nedoložila ve lhůtě stanovené soudem lékařskou zprávu o
zdravotním stavu posuzované. Soud prvního stupně poukázal na lékařskou zprávu
MUDr. Švecové a mnoho dalších listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že
posuzovaná je vitální, profesně i společensky aktivní osoba s rodinnými i
sociálními kontakty a soud tak shledal, že není třeba vypracovávat znalecký
posudek z oboru psychiatrie pro nadbytečnost. Usnesením ze dne 4. srpna 2015,
č. j. 23 Nc 3614/2015, soud vyzval navrhovatelku k doložení lékařské zprávy o
duševním stavu posuzované ve lhůtě do 20. srpna 2015, tato ale ve lhůtě nebyla
předložena. Soud prvního stupně proto řízení o svéprávnosti posuzované zastavil. Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“)
usnesením ze dne 11. března 2016, č.j. 10 Co 79/2016 – 171, k odvolání
navrhovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Soud druhého stupně konstatoval, že zákon
nepožaduje, aby navrhovatel prokázal právní zájem na podaném návrhu na
přezkoumání svéprávnosti, ale do jisté míry se pojišťuje proti nedůvodným
návrhům tím způsobem, že je uloženo navrhovateli, aby předložil lékařskou
zprávu o duševním zdraví osoby, o jejíž svéprávnosti se má jednat. Soud prvního
stupně pak postupoval správně, když s ohledem na dosavadní bezúhonnou pověst
posuzované, která je kromě toho aktivní jako soudní tlumočnice z jazyka
německého, a na základě dalších důkazů dospěl k závěru o nadbytečnosti
vypracování zdravotního posudku a povinnost předložit lékařskou zprávu určil
navrhovatelce. Usnesení odvolacího soudu bylo navrhovatelce doručeno dne 24. března 2016,
přičemž právní moci nabylo téhož dne. Navrhovatelka dne 10. května 2016 podala proti usnesení odvolacího soudu včasné
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud dopustil vady
při řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
vzhledem ke specifiku tohoto případu. Dovolatelka je toho názoru, že soud
prvního stupně posupoval v řízení v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále pouze „z. ř. s.“),
jelikož neprovedl výslech soudního znalce z oboru psychiatrie, ačkoliv je výše
uvedené ustanovení ustanovením kogentním, od kterého se v procesu nemůže soud
odchýlit. Dovolatelka poukazuje na to, že uzákoněná podoba § 35 odst.
2 z.ř.s.,
která dává soudu možnost ustanovit navrhovateli povinnost dodat zdravotní
posudek osoby, o jejíž svéprávnost se má jednat, po ní požaduje právně nemožné
či neuskutečnitelné plnění. Dovolatelka pokládá postup soudů za účelový, v
rozporu s ustálenou judikaturou a z důvodu neprovedení výslechu znalce z oboru
psychiatrie i jako rozporný se zákonem. Soud si podle jejího názoru musel být
vědom, že není v navrhovatelčině moci předmětnou lékařskou zprávu opatřit a
předložit soudu. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
návrhu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze
dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §
237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu),
nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby
dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen
vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci navrhovatelka nijak přípustnost nevymezila, pouze uvedla,
že se odvolací soud dopustil vady při řešení otázky, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a dále má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak vzhledem ke specifiku tohoto případu. Z
podaného dovolání je zřejmé, že navrhovatelka zejména nesouhlasí se zákonnou
úpravou umožňující soudu stanovit navrhovateli povinnost dodat znalecký posudek
osoby, o jejíž svéprávnost se jedná. Nesouhlas dovolatelky s postupem soudu v
souladu se zákonem ale nenaplňuje kriterium přípustnosti dovolání. Jak správně
uvedl odvolací soud, ustanovení § 35 odst. 2 z.ř.s. vytváří jistou obranu proti
nedůvodným či šikanózním návrhům na omezení svéprávnosti, u kterých není
vyžadováno doložení právního zájmu. Je tak postupem, který umožňuje řízení
zastavit již na jeho počátku a slouží k ochraně posuzovaných osob ovlivněných
neopodstatněným podáním.
Dovolatelka nijak blíže nespecifikovala, která otázka nebyla dovolacím soudem
dosud vyřešena, anebo která má být vyřešena jinak, přičemž její nesouhlas se
zákonnou úpravou nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání navrhovatelky ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu