30 Cdo 2714/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radoslavem
Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2 proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
102/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
9. 2018, č. j. 16 Co 311/2018-123, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 16 Co 311/2018-123,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2018, č. j. 22 C
120/2017-112, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 27. 7. 2018, č. j. 20 C 102/2017-112, rozhodl, že odvolací řízení se
zastavuje (výrok I), a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce nezaplatil soudní
poplatek z odvolání ve výši 5 164 Kč ani poté, co byl k jeho úhradě vyzván.
Odkázal přitom na znění § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č.
549/1991 Sb.“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud zcela přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. K
námitce žalobce přitom uvedl, že soud prvního stupně byl při rozhodování
správně obsazen, neboť usnesení o zastavení odvolacího řízení je rozhodnutím
procesním, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a tudíž ve věci mohla rozhodnout
asistentka soudce. Dále uzavřel, že žalobce byl správně poučen o nemožnosti
podat odvolání proti usnesení o vyměření soudního poplatku, neboť se jedná o
usnesení, kterým se pouze upravuje vedení řízení, a proti takovým usnesením
není odvolání přípustné. Odvolací soud na závěr uvedl, že výše vyměřeného
poplatku odpovídá platným zákonům., a shledal správným i postup soudu poté, co
žalobce takto vyměřený soudní poplatek včas nezaplatil. Odvolací soud dále
odůvodnil i výrok o nákladech odvolacího řízení, a to odkazem na § 224 odst. 1
a 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady
škody, jež mu měla vzniknout v rámci řízení vedeného před Okresním soudem ve
Znojmě pod sp. zn. 11 C 68/2014, ve kterém byl žalobce v pozici žalovaného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným
dovoláním. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku
poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Přechodná ustanovení zákona č.
296/2017 Sb. na poplatkovou povinnost za odvolání podaná po účinnosti tohoto
zákona v řízeních zahájených podáním žaloby ještě před jeho účinností výslovně
nepomýšlela a zákonodárce soudní poplatek z odvolání ve věcech upravených
zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“), nijak neupravil. V judikatuře
Nejvyššího soudu přitom tato otázka nebyla podle žalobce po vydání zákona č.
296/2017 Sb. dosud řešena. V dovolání je dále uvedeno, že návrhem žalobce dle §
12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. „došlo k právní bezúčinnosti“ usnesení o
vyměření soudního poplatku a soud prvního stupně tak měl o poplatku rozhodnout
znovu. K uvedenému dále vznesl otázku, zda je možno takový návrh považovat za
odvolání proti usnesení o vyměření soudního poplatku (které dle odvolacího
soudu není přípustné) nebo za návrh na obnovu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, prostřednictvím
zvoleného advokáta (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že
dovolání má předepsané obsahové náležitosti se dále zabýval tím, zda a v jakém
rozsahu je dovolání přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Uvedené však nevylučuje, aby byl tento výrok zrušen jako výrok závislý.
13. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda přechodná
ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. vskutku představovala, a to pro účely
soudního poplatku z odvolání, novelizaci znění dosavadního § 11 odst. 1 písm.
n) ZoSP, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení o náhradu škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 9 odst. 1 ZoSP, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen,
soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň
15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty
soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se
nepřihlíží.
16. Podle § 11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017,
platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
17. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění
účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
18. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené
rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9.
2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere
poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích
ve znění od 30. 9. 2017.
19. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení
odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS
1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o
soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy
odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího
řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je
proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné
změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o
žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba
setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je
argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu. K témuž závěru se
ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV.
ÚS 3283/18.
20. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní
názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných
věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným
důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
21. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co
v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr
Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků
judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových
právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení
jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje
„nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti.
Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být
odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje
intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních
norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8.
2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk.
Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy,
č. 6/2011, s. 191–197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
22. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním
podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného
nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od
soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné)
výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro
zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto
správné není.
23. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobce nebyl
objektivně zatížen v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již
nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími výhradami žalobce v
jím podaném dovolání obsaženými.
24. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu
rovněž nezjistil.
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
26. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu