U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v
Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 1.260.000,- Kč s příslušenstvím a 1.650.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 121/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 28 Co 95/2013 - 178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 25. 10.
2012, č. j. 14 C 121/2010-146, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
2.910.000,- Kč
s příslušenstvím. Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako přiměřeného
zadostiučinění ve výši 1.260.000,- Kč a náhrady škody ve výši 1.650.000,- Kč,
které mu měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedené u Okresního
soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Žalobce namítá, že pokud by nároky žalobce z předmětného řízení sp. zn. 3 C
119/1996 nebyly posuzovány samostatně, ale společně s ostatními řízeními sp.
zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000, 3 C 118/2003, nemohlo by dojít k
promlčení nároku podle § 32 odst. 1, odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“) a došlo by
k předběžnému uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk.
Žalobce tak ve svých úvahách vychází z jiného skutkového stavu než odvolací
soud
a staví tak svůj nárok na hypotetických předpokladech, což diskvalifikuje jím
uplatněný dovolací důvod z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
Na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně rozhoduje
o vyloučení k samostatnému projednání řízení či spojení věci v zájmu vhodnosti
či hospodárnosti řízení, což z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne
13. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1982/2008, které je dostupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Nadto k vadě řízení by mohl dovolací
soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což není tento
případ.
Žalobce se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání
pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu