U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. R., a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 37 C 105/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Co 43/2006-189, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 37 C 105/2002-173, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaslal žalobci písemnou omluvu
ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci finanční satisfakci ve výši 500.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci finanční satisfakci ve výši 500.000,- Kč, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j.
1 Co 43/2006-189, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován. Nedostatek jeho věcné pasivní legitimace za analogického použití ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vyplývá z jeho funkčního postavení ministra, tedy osoby jednající jménem ministerstva a za takové jednání je třeba považovat i odpověď ministra na požadavek vlády, jak tomu bylo v dané věci. Soud též neshledal případný exces, kterého by se v této souvislosti první žalovaný dopustil. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo podle odvolacího soudu možno dovodit ani odpovědnost druhé žalované podle ustanovení § 13 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména poukazuje na to, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením možného vybočení jednání prvního žalovaného. Žalobce se domnívá, že první žalovaný vycházel pouze
z údajů v osobním spisu žalobce, které považuje za zkreslené, zavádějící a nepravdivé. Za klíčové žalobce považuje zkoumání toho, zda dopis prvního žalovaného druhé žalované, jestliže obsahuje nepravdivé a difamující informace, v daném případě nemohl způsobit urážku na cti, a zda byla taková informace způsobilá zasáhnout
do osobnostních práv žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku pasivní legitimace prvního žalovaného a výkladu ustanovení § 11 násl. o.z. ve vztahu k druhé žalované, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 909/2006, nebo usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 1153/2005). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu