30 Cdo 276/2023-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 11/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 25 Co 222/2022-229, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení celkové částky 400 000 Kč s příslušenstvím a omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí, jimiž v trestním řízení vedeném proti němu u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/010 byly zajištěny peněžní prostředky na jeho účtech, a dále tím, že tyto hodnoty byly zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu. Z celkové částky zadostiučinění žalobce požadoval částku 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a částku 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 4. 2022, č. j. 17 C 11/2019-205, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu a zaplatit částku 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 4.
2019 do zaplacení (výrok I). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 2 700 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, „zda může být za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk považováno také rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, jehož apriorní nezákonnost, resp. objektivní neopodstatněnost však nutně vyplývá z pozdějšího rozhodnutí o vině v trestním řízení?“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena.
Dovolatel si je vědom, že v obecné rovině byla otázka posuzování (ne)zákonnosti rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení dovolacím soudem už řešena. Je však přesvědčen, že v jeho případě nejde o obvyklý případ zajištění. Orgány činné v trestním řízení zajistily žalobcův majetek i přesto, že objektivně od počátku měly dostatek informací, že pro takové zajištění nejsou splněny zákonné podmínky. Protože soudy obou stupňů věcně řešily pouze nárok dovolatele z titulu nezákonného rozhodnutí, zaměřuje se ve svém podání pouze na tuto otázku a dalšími předpoklady svého nároku se v něm nezabývá.
Za zcela v rozporu s provedeným dokazováním považuje dovolatel odůvodnění odvolacího soudu, že existenci zajištění a jeho dopad do osobní sféry dovolatele vzaly v potaz už soudy rozhodující o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 15 C 51/2019. V rozhodnutí soudu I. stupně ani v rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v rámci tohoto řízení se nic takového neuvádí. Jde tedy o extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedeným dokazováním, který odporuje právu žalobce na spravedlivý proces.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se dle jejího názoru podaným dovoláním žalobce vymezil vůči rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu tvrzeného nezákonného rozhodnutí a k nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu se vůbec nevyjadřuje. Žalovaná v tomto řízení opakovaně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 6.
2015. sp. zn. 30 Cdo 3310/2013) týkající se otázky posouzení vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Absence odpovědnostního titulu byla navíc v tomto rozsahu shledána i v obdobných věcech rodinných příslušníků dovolatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 687/22, a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022).
Navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázkou, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk považovat rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, ale jehož nezákonnost, respektive objektivní neopodstatněnost má být dovozena až z toho, že trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24.
6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, též v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo v usnesení ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022. Přitom uzavřel, že byla-li rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Nejvyšší soud ani v projednávané věci neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumenty, které by dle žalobce měly vést k přehodnocení rozhodovací praxe dovolacího soudu, byly vypořádány ve výše uvedené judikatuře, zejména pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, v němž dovolací soud mj. vysvětlil, že ani případné zproštění obžaloby proto, že čin, pro který bylo trestní stíhání vedeno, se nestal, případně není trestným činem [§ 226 písm. a), b) trestního řádu], nevedou k úsudku, že jednotlivé úkony orgánů činných v trestním řízení, včetně zajištění peněžitých prostředků na účtu u banky podle § 79a trestního řádu, jsou nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk.
Má-li být důvodem pro změnu judikatury fakt, že orgány činné v trestním řízení měly a mohly od samého počátku učinit úsudek, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem, a důvodem pro další trestní stíhání byl pouze a jedině jejich nesprávný právní názor konstatovaný posléze v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 112/2018, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze připustit, aby konání orgánů činných v trestním řízení bylo reálně znemožněno, jde-li o stíhání pro údajnou trestnou činnost, která je po skutkové a právní stránce natolik složitá (typicky hospodářská trestná činnost), že její skutková a právní podstata bude zjištěna až skrze podání mimořádného opravného prostředku.
Právní a ani skutková podstata jednání dovolatele tedy nebyla od samého počátku zcela zjevná (srov. s odst. 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve skutkově obdobných věcech manželky a syna žalobce, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV.
ÚS 687/22, a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022. Námitce dovolatele, že se soudy obou stupňů věcně nezabývaly důvodností jeho nároku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, taktéž nelze přisvědčit. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění opřel nejen o okolnost, že existenci zajištění a jeho dopad do osobní sféry dovolatele vzaly v potaz už soudy rozhodující o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v paralelním řízení vedeném u soudu I.
stupně pod sp. zn. 15 C 51/2019, ale i o věcné posouzení tohoto nároku žalobce, když uvedl, že „ze skutečnosti, že bylo nepřiměřeně dlouho vedeno trestní stíhání nelze dovozovat to, že by bylo nepřiměřeně dlouhé též zajištění peněžních prostředků. V posuzovaném případě pak orgány činné v trestním řízení vždy včas a řádně s dostatečnou argumentací reagovaly na žádosti žalobce o zrušení opatření a o zrušení opatření rozhodly bezprostředně po zproštění obžaloby odvolacím soudem (i když se nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci)“.
Dále odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21) uzavřel, že „ani z judikatury Ústavního soudu nelze dovodit, že by doba trvání zajištění v posuzovaném případě byla nepřiměřená“ (viz odst. 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy pravda, že by odvolací soud samostatně nezjišťoval objektivní okolnosti podstatné pro rozhodnutí o tomto nároku žalobce.
Z tohoto důvodu ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.