30 Cdo 2769/2005

30 Cdo 2769/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci

žalobce T. H., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., o určení

neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene bezplatného

bydlení a užívání, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1070/2003,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 12. července 2005, č. j. 28 Co 291/2005 – 12, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. 28 Co 291/2005 -

125, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 C

1070/2003 - 100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu

řízení.

Žalobce se jako dědic po své matce K. H., zemřelé dne

19. 12. 2002, domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení

věcného břemene datované dnem 13. 12. 2002, uzavřené mezi K. H.

a žalovanou I. H. s odůvodněním, že tuto smlouvu jeho matka uzavřela několik

dní před svou smrtí, kdy již vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna

posoudit následky svého jednání, a k podpisu smlouvy byla žalovanou dovedena

lstí.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 C 1070/2003 - 100,

určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene datovaná dnem

13. 12. 2002, uzavřená mezi K. H. a žalovanou, je neplatná, a rozhodl o náhradě

nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně

vycházel ze zjištění, že dne 13. 12. 2002 na nemocničním lůžku uzavřela K. H.

jako dárkyně se žalovanou jako obdarovanou darovací smlouvu o převodu

vlastnictví bytové jednotky č. 655/1 o velikosti 3+1 v 1. podlaží domu čp. 653,

654, 655 na stavebních pozemcích st. p. č. 3604, 3603/1, 3603/2 a 3602

a spoluvlastnického podílu v rozsahu 610/14207 na společných částech budovy čp.

653, 654 a 655 a spoluvlastnického podílu na pozemcích st. p. č. 3604, 3603/2 v

K. – nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 11742 a

č. 11565 pro k. ú. a obec K., část obce K., okres K. u Katastrálního úřadu v

K. Součástí této smlouvy je smlouva o zřízení věcného břemene bezplatného

bydlení a užívání, jíž obdarovaná zřídila dárkyni věcné břemeno bezplatného

doživotního užívání bytové jednotky se všemi jejími součástmi a příslušenstvím,

kterého oprávněná nabude vkladem do katastru nemovitostí; vklad vlastnického a

spoluvlastnického práva k uvedeným nemovitostem byl zapsán do katastru

nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2002. Dále soud

z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně vedeného pod sp. zn. D 11/2003 zjistil,

že žalobce je současně s K. H. a Z. H., kteří jsou vnuky zemřelé, jako její syn

v první dědické skupině. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má naléhavý

právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.,

jelikož takové určení může být podkladem pro dodatečné projednání dědictví po

zemřelé v jeho prospěch. Ohledně zdravotního a duševního stavu matky žalobce v

den uzavření smlouvy soud z výpovědi svědka MUDr. J. S., ošetřujícího lékaře,

výpovědi svědkyně J. P., zdravotní sestry Nemocnice K., a ze soudem vyžádaného

znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, vypracovaného Universitou Karlovou -

2. lékařskou fakultou, chirurgickou klinikou, vzal soud za prokázané, že matka

žalobce byla od 4. 12. 2002 do 19. 12. 2002, kdy zemřela, hospitalizována na

chirurgickém oddělení Nemocnice K. pro nádorové onemocnění, přičemž od 15. 12.

2002 jí byly ordinovány opiátové preparáty. Podle závěru znaleckého posudku

byla matka žalobce v den podpisu předmětné smlouvy, tj. dne 16. 12. 2002, v

takovém zdravotním a duševním stavu, že darovací akt byla schopna stvrdit jen

formálně, avšak darování nebylo možno přiznat potřebnou míru plnohodnotného

rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že smlouva datovaná dnem 13. 12. 2002,

uzavřená dne 16. 12. 2002, je ve smyslu ust.

§ 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná z důvodu nedostatku vůle K. H.

takovýto právní úkon uzavřít, což bylo zapříčiněno jejím zdravotním stavem a

probíhající léčbou.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 7. 2005, č. j. 28

Co 291/2005 - 125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění

okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že předmětná smlouva je

absolutně neplatná podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák., neboť ze strany matky

žalobce „nebyla učiněna svobodně“. Poukázal přitom na závěry znaleckého

posudku, z nějž vyplynulo, že dne 16. 12. 2002 byla matka žalobce v končícím,

předsmrtném stadiu vývoje zhoubného nádorového onemocnění, přičemž kvalitu

jejího duševního stavu ovlivňovaly biologické, psychologické i sociální

důsledky onemocnění a rovněž i podávání opiátových preparátů; uvedeného dne

byla v takovém duševním stavu, který nedovoloval víc, než jen formální stvrzení

darovacího aktu, a který vylučuje existenci svobodné vůle v době učinění

právního úkonu. Odvolací námitku žalované, že řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud

prvního stupně nepoučil účastníky o změně právního posouzení věci oproti

žalobě, v níž důvod neplatnosti předmětné smlouvy byl spatřován v tom, že ze

strany matky žalobce byla učiněna v duševní poruše, která ji činila k tomu

právnímu úkonu neschopnou (§ 38 obč. zák.), nepovažoval odvolací soud za

opodstatněnou, neboť vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě dává podklad i

pro posouzení neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku vůle. Okolnost, že

účastníci nebyli poučeni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. proto v daném případě

není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v

ust.

§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle

jejího názoru zásadní právní význam zejména v otázce, „zda lze žalovat na

určení neplatnosti smlouvy a zda je na takovém určení dán naléhavý právní

zájem, či žalovat na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem

věci a zda je dán naléhavý právní zájem na takovém určení“. Nesouhlasí s

právními závěry soudů obou stupňů, když vyhověly žalobě na určení neplatnosti

smlouvy a nerespektovaly tak rozhodnutí uveřejněná pod R 61/2001, R 68/2001,

ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004,

publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 23/2004 na str. 880. Namítá, že

žalobce nevylíčil v žalobě rozhodné skutečnosti tak, aby postačovaly k

rozhodnutí, že smlouva je neplatná jak podle § 37 odst. 1 obč. zák., tak i

podle § 38 odst. 2 obč. zák., a neztotožňuje se proto s názorem odvolacího

soudu, že postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl namístě. Řízení je podle

jejího názoru tudíž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, neboť po doplnění rozhodných skutečností ze strany žalobce

by se k nim žalovaná mohla vyjádřit. Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem

odvolacího soudu, že za jednoznačný je možno označit závěr znaleckého posudku,

že dne

16. 12. 2002 byla K. H. v takovém duševním stavu, který nedovoloval víc než jen

formální stvrzení darovacího aktu, a že tento stav vylučoval existenci svobodné

vůle dárkyně v době učinění právního úkonu; je totiž otázkou, co je jen

„formálním stvrzením darovacího aktu“, nehledě na to, že v kontextu s ostatními

zjištěními není tato část znaleckého posudku jednoznačná. Navrhla, aby rozsudek

odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastnící řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval

přípustností dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §

237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-

li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým

byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost

dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto

ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,

zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost

dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního

významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.

b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání

[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací

soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý

právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,

aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li

na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní

vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo

ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení

stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.

1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v

případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou

vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak

případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit

celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve

smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li

požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je

či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná

otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah

sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota

v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že

bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný

pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah

nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či

neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo

právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní

zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence

práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.

1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na

str. 113, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo

58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník

2004).

V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné darovací smlouvy datované

dnem 13. 12. 2002 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické

a spoluvlastnické právo žalované k uvedeným nemovitostem. Právní otázka, zda

darovací smlouva je či není platným právním úkonem, za této situace představuje

vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda matka žalobce byla

či nebyla ke dni své smrti vlastnicí bytu a spoluvlastnického podílu na

uvedených nemovitostech. Tvrdí-li žalobce - za stavu, kdy v katastru

nemovitostí je jako vlastnice předmětného bytu a spoluvlastnického podílu na

nemovitostech zapsána žalovaná - že jeho matka při uzavření předmětné smlouvy

jednala v duševní poruše, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, a

smlouva je proto neplatná, a že jej tato smlouva jako dědice poškodila, lze

tento stav odstranit jen určením, zda tu bylo či nebylo vlastnické a

spoluvlastnické právo matky žalobce k uvedeným nemovitostem ke dni její smrti,

přičemž soudního řízení by se museli účastnit všichni dědicové (srov. např.

rozsudek NS ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaném v

časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 67).

Stejný názor vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22

Cdo 1826/2004, v němž uvedl, že „spor o tom, zda součástí dědictví po

zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě

žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí

bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více dědiců anebo zda je žalobce jediným

univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u soudu je podána žaloba na určení, že

určitá osoba byla ke dni své smrti vlastníkem určité věci, aniž by bylo

zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, zvláště je-li tu jiná osoba

(nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci. Tento postup

dědiců dovolací soud neshledává nesprávným ani z pohledu naléhavého právního

zájmu na takovém určení. Je tomu tak proto, že třetí osoba není účastníkem

řízení o dědictví a soud v řízení o dědictví vychází z veřejných listin, v

případě nemovitostí konkrétně z údajů na příslušném listu vlastnictví katastru

nemovitostí, a je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné

nemovitosti osoba jiná než zůstavitel, nemůže bez předložení listiny

dokládající, že vlastníkem této nemovitosti byl ke dni své smrti zůstavitel,

potvrdit dědicovi nabytí dědictví ke sporné věci. Takovou listinou je i

rozsudek soudu, jímž se určuje, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem

konkrétní sporné věci. Je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník

sporné nemovitosti jiná osoba než zůstavitel a je-li mezi touto osobou a dědici

sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví

ke sporné nemovitosti, soud v řízení o dědictví není oprávněn bez dalšího tuto

spornou otázku a v návaznosti na ni, zda zůstavitel byl či nebyl ke dni své

smrti vlastníkem sporné nemovitosti, posuzovat. V takovém případě dědic

naléhavý právní zájem na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc

byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má“.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, když

odvolací soud, aniž se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti

darovací smlouvy ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. výslovně zabýval,

vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z právního názoru, že tento

předpoklad určovací žaloby je v daném případě splněn, a o této žalobě rozhodl a

vyhověl jí, ačkoliv ani takové vyhovující rozhodnutí soudu nemůže být podkladem

pro řízení

o projednání dědictví (dodatečné projednání dědictví) po zůstavitelce, a otázka

platnosti či neplatnosti smlouvy může být řešena jen jako předběžná otázka v

řízení

o určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti. Dovolací soud proto dospěl

k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně této právní otázky zásadní

právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu je

tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za

středníkem o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými

v dovolání. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,

platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud

i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu