30 Cdo 2769/2017-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce O.
H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Štupartská 599/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16, a 2) J. F., soudnímu
exekutorovi, Exekutorský úřad XY, zastoupenému Mgr. Janem Lehovcem, advokátem
se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o zaplacení částky 3 381 879,72 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 167/2015,
o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11.
2016, č. j. 69 Co 273/2016-209, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se domáhal po obou žalovaných společně a nerozdílně náhrady
škody ve výši 3 381 879,72 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby)
z důvodu nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v opožděném zřízení
exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinného v rámci provádění
exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2010, č. j.
36 Nc 2895/2009-9, jejímž provedením byl pověřen žalovaný 2) jakožto soudní
exekutor. Škoda vzniklá žalobci spočívá v tom, že v přímém důsledku opožděného
zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného k zajištění
exekvované pohledávky se stala tato pohledávka nevymožitelnou, když se v
průběhu exekuce povinný dostal do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek a
prohlášen konkurz na jeho majetek. Přitom v insolvenčním řízení došlo ke
zpeněžení předmětných nemovitostí, avšak při vydání výtěžku žalobce jakožto
přihlášeného zajištěného věřitele předstihli jiní věřitelé, jejichž přihlášené
pohledávky byly zajištěny dříve, a pohledávka žalobce tak zůstala v žalobním
rozsahu neuspokojena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.
6. 2016, č. j. 29 C 167/2015-129, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I) a
uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujícího zjištěného skutkového
stavu. Žalobce jakožto oprávněný podal dne 16. 12. 2009 návrh na nařízení
exekuce proti povinnému J. K. pro 3 020 000 Kč s příslušenstvím podle
exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp.
zn. 46 T 7/2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „exekuční
soud“) ze dne 7. 4. 2010, č. j. 36 Nc 2895/2009-9, které nabylo právní moci 13.
8. 2010, byla exekuce nařízena a jejím provedením byl pověřen žalovaný 2)
jakožto soudní exekutor. Ten vydal dne 4. 12. 2011 exekuční příkaz č. j. 132 EX
515/2010-24/Zl k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve společném jmění
povinného J. K. a jeho manželky R. K. a dále téhož dne exekuční příkaz č. j.
132 EX 515/2010-25/Zl ke zřízení exekutorského zástavního práva na výše
uvedených nemovitostech. Exekuční řízení bylo přerušeno prohlášením konkurzu na
majetek povinného dne 28. 6. 2012, žalobce svou pohledávku do konkurzního
řízení přihlásil přihláškou ze dne 26. 7. 2012 pro celkovou částku 3 868 669
Kč. Prodejem předmětných nemovitostí v insolvenci bylo dosaženo výtěžku 10 000
000 Kč a došlo k prozatímnímu rozvrhu s uspokojením žalobce pro částku 102 732
Kč; v majetkové podstatě dlužníka zůstaly minimální peněžní prostředky.
4. Na uvedeném skutkovém základě soud prvního stupně vyslovil, že podle
§ 69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31.
12. 2012, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb., před novelou provedenou zákonem
č. 396/2012 Sb., měl exekutor možnost, nikoliv však povinnost, zřídit zástavní
právo, přičemž „dle názoru soudu nic nebránilo žalobci, aby tak především
učinil sám a nespoléhal se na druhého žalovaného jako exekutora“ (podáním
návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva dle § 338b a násl. zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění tehdy účinném). Soud prvního stupně
dovodil, že tak nebyla založena zákonná podmínka pro vznik odpovědnosti za
škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu
ze strany žalovaného 2) tím, že dříve nevydal exekuční příkaz zřízením
exekutorského zástavního práva. Soud prvního stupně dále vyslovil s odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011, že
„pokud poškozenému jako věřiteli svědčí právo vůči jeho dlužníkovi, které může
úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu nárok vůči státu na náhradu
škody způsobené výkonem veřejné moci“. Konečně soud prvního stupně nepřisvědčil
argumentaci žalovaného 2), že žaloba je předčasná, neboť nejsou pochybnosti o
tom, že majetková podstata úpadce je již pouze minimální a lze důvodně
předpokládat, že žalobce v postavení věřitele třetí třídy nebude více uspokojen.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 11.
2016, č. j. 69 Co 273/2016-209 (dále jen „napadené rozhodnutí“), k odvolání
žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud
prvního stupně, který odvolací soud doplnil o zjištění učiněná z obsahu
exekutorského spisu vedeného soudním exekutorem pod sp. zn. 132 EX 515/10 a z
insolvenčního rejstříku v insolvenční věci dlužníka J. K. vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 10552/2012. Podle takto upřesněného
skutkového stavu žalobce učinil podáním ze dne 1. 12. 2009 návrh na nařízení
exekuce, přičemž exekuce byla nařízena usnesením exekučního soudu ze dne 7. 4.
2010, č. j. 36 Nc 2895/2009-9, žalovaný 2) byl pověřen provedením této exekuce.
Žalovaný 2) dne 7. 7. 2010 vyzval povinného ke splnění vymáhané povinnosti (k
zaplacení částky 3 020 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené
ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení zvýšené o 7 %
bodů od 9. 1. 2006 do zaplacení podle vykonatelného exekučního titulu –
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006). Dne
2. 8. 2010 požádal žalovaný 2) exekuční soud o vyznačení právní moci usnesení o
nařízení exekuce (a tuto žádost urgoval ještě 11. 7. 2011 a 18. 10. 2011). Dne
9. 8. 2010 vydal žalovaný 2) exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze
mzdy povinného a dne 4. 12. 2011 vydal exekuční příkazy č. j. 132 EX
515/2010-24/Zl prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinného a
jeho manželky R. K.a č. j. 132 EX 515/2010-25/Zl zřízením exekutorského
zástavního práva k těmto nemovitostem (dále jen „předmětné nemovitosti“). Na
předmětných nemovitostech přitom již bylo zřízeno smluvní zástavní právo na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 27. 10. 1998
ve prospěch Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., (insolvenční věřitel č. 5) s
okamžikem vzniku zajištění 11. 11. 1998 pro pohledávku 4 000 000 Kč (přičemž v
insolvenčním řízení vedeném na majetek povinného J. K. byla tato pohledávka
přihlášena a zjištěna jen ve výši 451 569,52 Kč). Dále byly uvedené nemovitosti
zajištěny soudcovským zástavním právem v roce 2006 pro pohledávku věřitele
DOMUS A.M.D., spol. s r. o., ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Další
zajištění uvedenými nemovitostmi povinného bylo zřízeno pro R. Ch.
(insolvenčního věřitele č. 2) s účinky zajištění (až) 11. 8. 2011. Předmětné
nemovitosti povinného byly zpeněženy v insolvenčním řízení přímým prodejem za
částku 10 000 000 Kč. Podle konečné zprávy insolvenčního správce po zpeněžení
nemovitostí a rozvržení zpeněžení zajištěným věřitelům zbývá k rozdělení mezi
neuspokojené věřitele již jen částka určená k rozdělení (nezajištěným)
věřitelům ve výši 1 024 850,05 Kč, což pro uspokojení pohledávky žalobce
představuje částku 12 252,38 Kč, přičemž jiné prostředky k úhradě pohledávky
žalobce již v majetkové podstatě povinného nejsou.
7. Na základě takto upřesněného skutkového stavu pak odvolací soud
vyslovil tyto právní závěry. Povinností žalovaného 2) jakožto soudního
exekutora v rámci provádění exekuce bylo zajistit dostatek majetku, aby bylo
možné uspokojit nároky, pro které byla exekuce vedena. Proto měl žalovaný 2) po
nařízení exekuce zjistit, že v katastru nemovitostí je zapsáno vlastnické právo
povinného k uvedeným nemovitostem (už jen z důvodu splnění oznamovací
povinnosti vůči katastrálnímu úřadu dle § 44 odst. 4. věty třetí exekučního
řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, před novelou provedenou
zákonem č. 396/2012 Sb.), jakož i to, že na předmětných nemovitostech již od
roku 1998 vázlo smluvní zástavní právo a od roku 2006 soudcovské zástavní právo
(pro osoby odlišné od žalobce). S ohledem na výši vymáhané pohledávky žalobcem
v namítané exekuci v řádech několika milionů korun (navýšených o značné
příslušenství pohledávky) měl žalovaný 2) v rámci rychlého a účelného provádění
exekuce zvolit způsob provedení exekuce exekučním příkazem na zřízení
exekutorského zástavního práva k těmto nemovitostem, na nichž již bylo zřízeno
zajišťovací právo s lepším pořadím (a byly vedeny další exekuce vůči povinnému,
jak sám druhý žalovaný tvrdí ve vyjádření), tak, aby zajistil pro případ
rozvrhu výtěžku ze zpeněžení nemovitosti co nejlepší skupinu a pořadí zajištění
pro žalobce (a to ať již i v rámci namítané exekuce či exekuce jiné, vedené
jiným soudním exekutorem, prováděné prodejem uvedených nemovitostí povinného –
viz § 337c odst. 1 a 5 občanského soudního řádu). Žalovaný 2) tak mohl učinit
(nejpozději) ve stejné době, kdy vydal exekuční příkaz srážkami ze mzdy
povinného (které mohly stěží vést k uspokojení několikamilionové vymáhané
pohledávky rychle a účelně), tj. v srpnu 2010. V případě takovéhoto postupu
žalovaného 2), který byl vzhledem k okolnostem prováděné exekuce namístě, mohl
žalobce získat zajištění své vymáhané pohledávky v takové skupině a pořadí,
které by umožňovalo i její uspokojení v následném insolvenčním řízení vůči
povinnému. Ze seznamu pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení vedeném na
majetek povinného vyplývá, že žalobce by byl s takovým zajištěním (ve skupině
zajištěných věřitelů) druhý v pořadí a jeho pohledávka by mohla být v
insolvenčním řízení patrně zcela uspokojena (jak vyplývá z usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. MSPH 79 INS 10552/2012-B-44, kterým
insolvenční soud vyslovil souhlas, aby insolvenční správce vydal výtěžek ze
zpeněžení nemovitých věcí zajištěným věřitelům).
8. Odvolací soud dále doplnil, že takovémuto postupu žalovaného 2)
nemohlo být na překážku ani jím tvrzené nařízené dražební jednání v jiné
exekuci na den 7. 6. 2010 zapsané ve výpisu z katastru nemovitostí týkající se
uvedených nemovitostí. Jednak je zřejmé, že dražební jednání se nemohlo
uskutečnit, když uvedené nemovitosti byly prodány až v rámci insolvenčního
řízení, a jednak měl žalovaný 2) v namítaném exekučním řízení o to intenzivněji
konat za účelem zajištění dostatečného majetku povinného k rychlému uspokojení
pohledávky žalobce (§ 14 a 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví
pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí). Stejně tak na
překážku rychlého a účelného zajištění majetku povinného nemohla být ani (již
existující) pohledávka zajištěná soudcovským zástavním právem pro společnost
DOMUS A.M.D., spol. s r. o., s účinky ke dni 14. 8. 2006, na které poukazoval
žalovaný 2), pro pohledávku 1 500 000 Kč s příslušenstvím (dle usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 35 E 687/2006-30, ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 16 Co
192/2012-64). Hodnota předmětných nemovitostí povinného byla výrazně vyšší (jak
vyplývá ze zpeněžení v insolvenčním řízení). Tato pohledávka nadto nebyla
později do insolvenčního řízení přihlášena (uvedená společnost byla vymazána z
obchodního rejstříku ke dni 19. 3. 2013).
9. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný 2) nepostupoval v namítaném
exekučním řízení rychle a účelně a nezajistil, ač tak postupovat měl vzhledem k
okolnostem prováděné exekuce, dostatek majetku, aby bylo (bez dalšího) možné
uspokojit vymáhaný nárok žalobce, pro který byla exekuce vedena. Takový postup
lze hodnotit jako nesprávný postup žalovaného 2), který zakládá jeho
odpovědnost za žalobci vzniklou škodu (§ 32 exekučního řádu); liberační důvod
zde (v dosavadním průběhu řízení) není. Z týchž důvodů je dána i odpovědnost
žalované 1) podle § 13 OdpŠk.
10. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z
důvodu, že soud prvního stupně se v důsledku svého nesprávného právního názoru
ohledně nesprávného úředního postupu žalovaného 2) již nezabýval dalšími
rozhodnými skutečnostmi odpovědnosti za škodu, a to vznikem a výší škody a
příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem, jakož i případnou
spoluodpovědností ze strany žalobce za vzniklou škodu. Odvolací soud zavázal
soud prvního stupně pro další řízení vedené před soudem prvního stupně právním
názorem, že je zde nesprávný úřední postup jako jeden z předpokladů
odpovědnosti žalovaných za případnou škodu vzniklou žalobci s tím, že se soud
prvního stupně bude zabývat opodstatněností žalobcem uplatněného nároku z
hlediska vzniku škody (ajejího rozsahu) a příčinné souvislosti mezi škodou a
nesprávným úředním postupem, jakož i namítanou spoluodpovědností žalobce za
vzniklou škodu tím, že sám nehájil svá práva a neučinil od vykonatelnosti
exekučního titulu včas úkony k zajištění své pohledávky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2), dále jen „dovolatel“,
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázky, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
12. Dovolatel formuluje následující dvě dovolací otázky: 1) zda soudní
exekutor podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném v období od
7. 4. 2010 do 4. 12. 2011, měl či neměl povinnost v rámci exekučního řízení
zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného, a popřípadě, zda
tuto povinnost měl vždy anebo jen za určitých podmínek; 2) zda za situace, kdy
by soudní exekutor měl výše uvedenou povinnost, mohlo porušení této povinnosti
vést ke vzniku škody, pokud současně mohl povinný sám podat kdykoliv návrh na
zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného a byl při
vymáhání své pohledávky zastoupen advokátem.
13. Nesprávné posouzení věci pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací
soud nesprávně vyložil ustanovení § 69a odst. 1 exekučního řádu, ve znění
účinném v období od 7. 4. 2010 do 4. 12. 2011, a dospěl k nesprávnému právnímu
závěru, podle něhož měl soudní exekutor povinnost zřídit exekutorské zástavní
právo k nemovitým věcem povinného a porušení této povinnosti představuje
nesprávný úřední postup. Tento výklad považuje za nesprávný v obecné rovině i v
poměrech projednávané věci a předkládá výklad vlastní, podle něhož zákon dával
soudnímu exekutorovi při provádění exekuce v rozhodném období možnost zřídit
exekutorské zástavní právo, nezakládal však takovou povinnost soudního
exekutora, neboť zřízení exekutorského zástavního práva představovalo
samostatný způsob provedení exekuce, k němuž mohl exekutor přistoupit při
provádění exekuce jinými exekučními způsoby bez toho, aby bylo zapotřebí
postiženou nemovitost přímo prodávat, zejména pokud povinný usiloval o uhrazení
dluhu jiným způsobem. Účelem tohoto institutu nebylo zajištění v exekuci
vymáhané pohledávky pro případ budoucí insolvence povinného; exekutorské
zástavní právo se v rozhodném období zřizovalo jen tehdy, bylo-li to účelné pro
vedení exekuce, nikoliv pro účely získání lepšího pořadí či skupiny k
uspokojení věřitele v případném insolvenčním řízení, pokud by nebyla vymáhaná
pohledávka v exekuci vymožena a povinný by se ocitl v insolvenci. Pro takový
případ mohl sám žalobce podat návrh na zřízení soudcovského zástavního práva,
případně zabránit zhoršení vlastního pořadí tím, že si sám podá insolvenční
návrh. Dovolatel dále uvedl, že nelze dovozovat povinnost exekutora zřídit
exekutorské zástavní právo ani v poměrech projednávané věci, když poukazoval na
to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu to nebylo účelné (předmětné
nemovitosti povinného již byly zatíženy zástavním právem smluvním k zajištění
pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, jakož i soudcovským zástavním právem pro
odlišné věřitele, bylo ve vztahu k nim vydáno celkem osm exekučních příkazů k
prodeji nemovitosti a předmětné nemovitosti již byly postiženy v rámci jiné
exekuce a byla nařízena jejich dražba).
14. Žalobce se k dovolání žalovaného 2) vyjádřil tak, že žalovaný 2)
nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k položené dovolací
otázce na existenci právní povinnosti soudního exekutora zřídit exekutorské
zástavní právo k předmětným nemovitostem v rámci prováděné exekuce; žalovaný 2)
zejména neoznačil žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací
soud napadeným rozhodnutím odchýlit. Žalobce zopakoval, že z hlediska zákonného
požadavku na rychlost a účelnost postupu exekutora v exekuci soudní exekutor
takovou povinnost měl nejpozději v době, kdy vydal exekuční příkaz ke srážkám
ze mzdy povinného, neboť z okolností projednávané věci vyplývá, že v takovém
případě by byla pohledávka žalobce uspokojena zcela v následné insolvenci.
15. Žalovaná 1) se k dovolání žalovaného 2) vyjádřila tak, že se s jeho
obsahem zcela ztotožnila, odkázala na něj a navrhovala, aby Nejvyšší soud
dovolání žalovaného 2) vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není přípustné pro řešení otázky ad 2), tj. zda za situace,
kdy by soudní exekutor měl v poměrech projednávané věci povinnost neprodleně
zřídit exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem, a porušení této
povinnosti by tak představovalo nesprávný úřední postup, zda mohlo porušení
této povinnosti vést ke vzniku škody, pokud současně mohl povinný sám podat
kdykoliv návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem
povinného a byl při vymáhání své pohledávky zastoupen advokátem. Na řešení této
otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nespočívá,
touto otázkou se odvolací soud nezabýval (ani z hlediska právního posouzení
naplnění příčinné souvislosti, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé tento vztah vyloučit – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006; jakož ani z hlediska případného spoluzavinění
žalobce). Naopak odvolací soud uložil soudu prvního stupně napadeným
rozhodnutím vzhledem k vyslovenému závaznému právnímu názoru (právního
posouzení naplnění podmínky nesprávného úředního postupu), aby se otázkou
příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce zabýval (ve skutkové i právní
rovině) v dalším řízení.
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky ad 1), zda soudní exekutor
měl či neměl podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném v
rozhodném období – jež dovolatel ohraničuje časovým úsekem od 7. 4. 2010 do 4.
12. 2011 – povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské zástavní
právo k nemovitostem povinného, zda tuto povinnost měl vždy anebo jen za
určitých podmínek a zda porušení takové povinnosti představuje titul k
odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti nebo
další činnosti prováděné exekutorem nebo jeho zaměstnancem podle exekučního
řádu, ve znění účinném ve vymezeném období (viz § 32 odst. 1 citovaného
zákona). Uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
řešena. K námitce žalobce, že dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti
dovolání ve vztahu k dovolací otázce ad 1), když neuvedl odkaz na judikaturu
Nejvyššího soudu, od níž se má napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchylovat,
lze jen dodat, že dovoláním je přípustnost vymezena řádně, když uvedená
dovolací otázka je předkládána Nejvyššímu soudu jakožto otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud neřešená. Takové vymezení hlediska přípustnosti je v
souladu s ustanovením § 237 o. s. ř.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. V rozsahu, v jakém bylo připuštěno dovolání pro řešení shora uvedené
dovolací otázky, není dovolání důvodné.
23. Pro posouzení věci je rozhodné znění exekučního řádu účinné od 1.
11. 2009 do 31. 12. 2012, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. před novelou
provedenou zákonem č. 396/2012 Sb. (dále jen „ex. ř.“). Rozhodné znění zákona
vyplývá z přechodných ustanovení čl. II bodu 1 a 4 zákona č. 286/2009 Sb.,
podle nichž není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. O návrzích na
nařízení exekuce, odklad a zastavení exekuce, které byly podány přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, se rozhodne podle dosavadních právních předpisů.
24. Podle § 46 odst. 1 ex. ř. pověřený exekutor postupuje při provádění
exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích
osob dotčených jeho postupem.
25. Podle § 47 odst. 1 ex. ř. exekutor poté, co mu bylo doručeno
usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a
vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen.
Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů
uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový
způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše
závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného
dosaženo.
26. Podle § 58 ex. ř. exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto
zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně
postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně
příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce,
pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce (odst.
1). Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného,
lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi
zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem
stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu
exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním
pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského
zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty
třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího
příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo
prodejem podniku (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).
27. Podle § 69a odst. 1 ex. ř. je-li to účelné pro provedení exekuce,
může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo
(odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce
zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva na nemovitostech (odst. 2). Pro pořadí exekutorského
zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému
katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz; došlo-li několik exekučních
příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro
vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo,
řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva
(odst. 3).
28. Nejvyšší soud konstatuje, že z citovaných ustanovení zákona plynou
následující principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění.
Soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení
není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního
exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v
exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků.
Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla
vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen
postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co
nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady
ochrany povinného a třetích osob. Podle informací, které zjistí o povinném a
jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do
úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči
povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které
exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké
způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze
na něm samotném. V úkonech v provádění exekuce může ustat jen v případě, kdy
tak stanoví zákon (ať už sám exekuční řád, či zákony jiné). V § 58 odst. 2 ex.
ř. je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu
oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská
exekuce je totiž, pokud je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem
majetku povinného (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd.,
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 376 380).
29. Exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo mezi způsoby
provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až novelou exekučního
řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno
pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k provedení exekuce a
konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení zahajované toliko k návrhu
oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o sobě přímo nevede k
uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k přímému postižení
(zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro ostatní exekuční
způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky
oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude
pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z komentářové literatury
(viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck,
2013, s. 444-447): „Tento způsob exekuce měl exekutor zvolit vždy, když z
katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem nemovitosti a nemá dosud
informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem finančních prostředků anebo
pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši pohledávky a přihlášených
pohledávek bude exekuce brzy provedena. Pro zřízení exekutorského zástavního
práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě
nemovitosti, neboť dle § 338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace § 264 o.
s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce limitováno zásadami
vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout majetek zřejmě
nevhodný, či jehož hodnota je v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nebo jehož
výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského
zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění pohledávky oprávněného a
pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i situací, kdy již ohledně
stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním řízení nebo kdy se poté
dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor exekuční příkaz zřízením
exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru nemovitostí, pak se pořadí
přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení exekutorského zástavního
práva.“
30. Jak vyplývá nejen z citované právní úpravy, ale i odborné
literatury, zákonnému požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce zásadně
odpovídá ten postup soudního exekutora, který při zjištění existence
postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vede k neprodlenému
zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Byť
exekutorské zástavní právo neplní přímo uhrazovací funkci zástavního práva, ale
toliko zajišťovací, jeho význam spočívá nejen v zařazení vymáhané pohledávky do
přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu
výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce (§ 337c odst. 1 a 5 o. s.
ř. ve spojení s § 69 ex. ř.) nebo při souběhu více exekucí k postižitelnému
nemovitému majetku (§ 14 odst. 1 a § 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se
stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí), ale
především v motivaci povinného k dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky a
uspokojení oprávněného či provedení exekuce šetrnějšími exekučními prostředky,
než je přímo prodej nemovitosti. Přitom zřízení exekutorského zástavního práva
na nemovitosti povinného není limitováno omezeními, která jinak provází
provedení exekuce prodejem nemovitosti (viz § 338e odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s § 69a odst. 2 ex. ř.), např. zřízení exekutorského zástavního práva nebrání
nepoměr výše vymáhané pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být
uspokojení této pohledávky dosaženo dle § 264 odst. 1 o. s. ř., překážkou není
ani případné podání návrhu na odklad exekuce (je vyloučeno užití § 266 o. s.
ř.), ani skutečnost, že případný výtěžek z postižené nemovitosti nemusí
postačovat ani ke krytí nákladů exekuce [je vyloučeno užití § 264 odst. 2 a §
268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
31. Lze tedy uzavřít, že v poměrech projednávané věci vzhledem ke
skutkovým okolnostem, z nichž napadené rozhodnutí vychází (po pravomocném
nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zde byl postižitelný nemovitý
majetek povinného, jehož existence byla bez obtíží zjistitelná z katastru
nemovitostí), bylo naplněním zákonného požadavku na rychlý a účelný postup v
exekuci neprodlené zřízení exekutorského zástavního práva na této nemovitosti.
Pokud tímto způsobem žalovaný 2) jakožto soudní exekutor nepostupoval, je
správný závěr odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že jde o jeho
nesprávný úřední postup.
32. Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou argumentaci žalovaného 2)
opřenou o jazykový výklad dikce ustanovení § 69a odst. 1 ex. ř., podle něhož má
soudní exekutor toliko možnost a nikoliv povinnost na nemovitostech povinného
zřídit exekutorské zástavní právo, je-li to účelné pro provedení exekuce. Pojem
„může“ užívaný zákonodárcem ve veřejném právu ve vztahu k vymezení určité
činnosti či působnosti orgánu veřejné moci vůči jejím adresátům je třeba
vykládat vždy v duchu zásady legality veřejné moci, tedy, že orgány veřejné
moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. Jestliže užití tohoto
pojmu naznačuje ponechání určité míry diskrece orgánu veřejné moci v jeho
činnosti a výkonu veřejné moci, pak je tato diskrece omezena smyslem a účelem
právní normy upravující činnost orgánu, s vyloučením svévole ve výkonu veřejné
moci. Výklad tohoto pojmu v daných souvislostech projednávané věci posouvá
význam pojmu „může“ k významu „musí“, neboť jak vyloženo shora, dosažení účelu
provedení exekuce v případě, že je zde postižitelná nemovitost, zřízení
exekutorského zástavního práva významně napomáhá. Tento institut byl do zákona
vložen za účelem šetření práv povinného (exekuce nesměřuje k prodeji
nemovitosti povinného), jakož i posílení postavení oprávněného (zlepšuje jeho
postavení v konkrétní exekuci, při souběhu exekucí, jakož i v případné
insolvenci), jeho užití v takovém případě není na uvážení exekutora a lze jej
považovat za náležitý úřední postup. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
tak v řešení dovoláním nastolené otázky správné.
VI. Závěr
33. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a dovolání
žalovaného 2) není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o.
s. ř. a dovolání zamítl.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu