30 Cdo 2788/2024-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 76 949 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 27/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 16 Co 384/2023-223, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované náhrady škody ve výši 76 949 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 30217/2012, konkrétně tím, že návrh insolvenčního navrhovatele podaný vůči žalobci nebyl odmítnut.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 21 C 27/2022-209, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 76 949 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání obsahuje rozsáhlou kritiku napadeného rozhodnutí, aniž by z ní bylo patrno, pro které otázky, s výjimkou otázek vypořádaných v bodě 6 a 7 tohoto usnesení, má být dovolání připuštěno. Absence dovolacího důvodu a v důsledku toho i vymezení podmínek přípustnosti jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) vede nutně k závěru o částečné vadnosti dovolání, která znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání v uvedeném rozsahu přihlédnout.
6. Námitka žalobce, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby s odůvodněním, že není dán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ani za nezákonné rozhodnutí (viz bod 13 napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Otázka, zda soubor postupů a jednotlivých rozhodnutí, která nebyla shledána v opravných řízení jako nezákonná, lze ve svém souhrnu zejména v insolvenčním řízení považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, rovněž nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť tato otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se od této judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že není dána odpovědnost žalované dle zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy nebyl shledán ani nesprávný úřední postup ani nebylo v posuzovaném insolvenčním řízení žádné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 916/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3162/18). Pokud bylo ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, přičemž žalobce svůj nárok na náhradu škody odvozuje od skutečnosti, že nebyl soudem odmítnut vůči němu podaný insolvenční návrh, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2023). To platí i pro další postup a rozhodnutí vydaná v posuzovaném insolvenčním řízení.
8. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části výroku I, kterou byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
9. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu