30 Cdo 2789/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 25, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 168/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. září 2010, č.j. 73 Co 140/2010-135, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 25.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle § 219 o. s. ř. ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 13 C 168/2008-76 (jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému „vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat“ označené pozemky), změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobce, který své dovolání odůvodňuje prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., zcela pomíjí, že prostřednictvím prvně uvedeného dovolacího důvodu přípustnost dovolání nelze zakládat. Je tomu tak z toho důvodu, že k okolnostem uplatněným mj. dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) se podle § 237 odst. 3 části poslední věty za středníkem o.
s. ř. nepřihlíží. Způsobilým dovolacím důvodem je tak pouze důvod předvídaný v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jímž žalobce rovněž odůvodnil své dovolání. Z obsahu podané dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že žalobce uplatnil dovolací argumentaci, na kterou ve skutkově obdobné věci Nejvyšší soud již reagoval. Otázky spojené s vrácením vzájemného plnění podle § 457 obč. zák., s předáním, resp. uchopením držby pozemku řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28.
února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz), ve kterém též odkázal na svou relevantní judikaturu upínající se k řešeným otázkám; proti tomuto rozsudku byla týmž žalobcem podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. IV. ÚS 1496/11, odmítl s tím, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní (in www.nalus.usoud.cz). S přihlédnutím k cit. judikatuře dovolacího soudu a ke skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud v napadeném rozsudku přistoupil k právnímu posouzení věci a z nějž při posuzování přípustnosti dovolání vycházel Nejvyšší soud, nelze ani dovodit, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Z tohoto důvodu proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nepřípustnost tohoto dovolání současně znemožnila, aby dovolací soud mohl přihlédnout k (případným) vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení [tedy i k těm, na které žalobce poukazuje ve svém dovolání, v rámci vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím - jak již bylo uvedeno - ovšem přípustnost tohoto dovolání nebylo možno posuzovat], které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. [podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady], když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 téže vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokát žalovaného v tomto dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby – sepis písemného vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše ještě navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů].
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.360,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).