ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem,
advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 25, o určení neplatnosti kupní
smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 141/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června
2010, č.j. 30 Co 540/2009-111, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 25.
Žalobce se po změně žaloby (připuštěné usnesením Okresního soudu v Děčíně při
jednání dne 7. července 2009 – viz protokol o jednání na č.l. 66 verte – při
kterém žalobce současně vzal žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní
smlouvy zpět) domáhal vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena
povinnost „vrátit, tj. vyklidit a vyklizený žalobci předat pozemek parc. č.
2042/7 – trvalé travní porosty, zapsaný na LV č. 11158 (původně na LV č. 10002)
pro okres D., obec a k.ú. D. P., a pozemek parc. 1153/1 – trvalé travní
porosty, zapsaný na LV č. 1741 (původně na LV č. 10002) pro okres D., obec a
k.ú. Š., oba vedené u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální
pracoviště Rumburk (dále též „předmětné pozemky“), proti zaplacení částky 4.914
Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem srpnem
2009(,) snižuje o částku Kč 4,33 do předání věci, a to vše do 3 dnů od právní
moci rozsudku.“ Žalobu odůvodnil tím, že „Pro vrácení nemovitosti ve smyslu
ustanovení § 457 o. z. nestačí, že nepřešlo vlastnictví, ale povinnost vrátit
vše zahrnuje i vrácení užívání nemovitosti, resp. její držby, která samotným
určením vlastnictví nezaniká, nezaniká ani neužíváním věci, ani tím, že držitel
věc svěří do dočasné detence někomu jinému. Hmotně právnímu pojmu vrátit
odpovídá u nemovitostí pojem vyklidit, neboť jen vykonatelné soudní rozhodnutí,
které stanoví povinnost vyklidit, může být vykonáno v řízení podle části šesté
o. s. ř.“
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
července 2009, č.j. 13 C 141/2008-70, řízení o určení neplatnosti předmětné
kupní smlouvy (v důsledku zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok I.), dále zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost
vyklidit a vyklizené předat žalobci předmětné pozemky oproti zaplacení
předmětné částky (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobu o vyklizení a předání pozemků oproti zaplacení předmětné částky soud
prvního stupně zamítl z toho důvodu, že se „žalobci nepodařilo zjistit skutečný
způsob užívání těchto nemovitostí, neboť v kupní smlouvě žádný konkrétní způsob
užívání sjednán nebyl, navíc že je povinen plnit povinnosti vyplývající z
platného práva ve vztahu k pozemkům, které jsou součástí zemědělského půdního
fondu, tak k tomu soud uvádí, že skutečnosti plnění povinností vyplývající z
platného práva ve vztahu k pozemkům a řádného hospodaření neobsahují to, že by
žalovaný jakkoliv bránil a zasahoval do práv žalobce a bylo zapotřebí
vyklizovacího výroku. V daném případě se nejedná o žádný konkrétní způsob
zásahu do vlastnictví žalobce a skutečnosti uváděné shora žalobcem jsou ve
světle shora uvedeného právně bez významu, když žalobce konkrétně netvrdí ani
neprokazuje na základě takového tvrzení, že by žalovaný jakkoliv zasahoval do
práv žalobce, tudíž v tomto směru neunáší své důkazní břemeno, přestože byl o
tom řádně poučen a žalobě proto na vyklizení dle shora uvedeného zákonného
ustanovení tak, jak to konkrétně uplatnil žalobce, nebylo možno vyhovět. Rovněž
soud zamítnul tu část žaloby, dle které žalovaný měl zaplatit žalobci oproti
vyklizení uplatněnou částku, neboť dle názoru soudu v daném případě s ohledem
na shora uvedené skutečnosti se nejedná o synallagmatický právní vztah, když
dle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle něj dostal. Tato skutečnost na
předmětný právní vztah za tohoto vztahu nedopadá. Žalobci v této souvislosti
nic nebrání, aby se svého práva domáhal příslušnou žalobou.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále změnil jeho výrok III. o náhradě
nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III.) a posledním výrokem konstatoval, že „Ve výroku I. o zastavení řízení
zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen.“ (výrok IV.). V odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže je smlouva
neplatná, nemůže způsobovat právní následky v ní zamýšlené a práva a povinnosti
účastníků trvají v té podobě, jaké je měli k předmětu neplatné smlouvy před
jejím uzavřením. Jestliže již bylo podle takové smlouvy plněno, je každý z
účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§
457 obč. zák.). V případě kupní smlouvy je založen synallagmatický závazkový
vztah, z něhož prodávajícímu vznikne závazek převést na kupujícího vlastnické
právo k předmětu koupě a kupujícímu zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu. Tomu pak odpovídá i obsah povinnosti účastníků neplatné kupní smlouvy vrátit si
vše, co podle ní nabyli.
V případě jejího dobrovolného plnění prodávající
kupujícímu vrátí zaplacenou kupní cenu a oba účastníci smlouvy o koupi
nemovitosti učiní vůči katastrálnímu úřadu souhlasný projev vůle směřující k
tomu, aby byl v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti nadále zapsán
prodávající. Jinak se může prodávající z neplatné kupní smlouvy o koupi
nemovitosti, na základě níž již bylo vloženo vlastnické právo k předmětu koupě
do katastru pro kupujícího, domáhat ochrany svých práv zejména žalobou podle §
80 písm. c) o. s. ř. na určení svého vlastnického práva. Existence naléhavého
právního zájmu na takovém určení přitom není podmíněna tím, zda sám kupní cenu
vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení
kupní ceny. Není ani vyloučeno (když opak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně) a soudní praxe to připouští, aby se vedle žaloby na určení,
nebo i samostatně prodávající domáhal přímo ochrany svého vlastnického práva,
pokud je do něj zasahováno, žalobou na plnění podle § 126 obč. zák., tj. žalobou na vyklizení. Nesplnil-li žalovaný svoji povinnost vrátit kupujícímu
zaplacenou kupní cenu, může se svého práva domáhat jedině oproti své povinnosti
kupní cenu kupujícímu vrátit (§ 457 obč. zák.), tedy s vyjádřením vzájemné
vázanosti plnění účastníků neplatné smlouvy. I v tomto případě však může být
taková žaloba úspěšná jedině tehdy, pokud je do vlastnického práva žalobce
zasahováno. „Aby byla žaloba na vyklizení úspěšná (jedno zda uplatněná
samostatně, nebo podmíněná vydáním vzájemného plnění), musí být tvrzen nějaký
zásah do vlastnického práva žalobce k nemovitosti, tedy že žalovaný má v (na)
nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání
nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí
nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku
rozhodnutí soudu také prokázán.“ V projednávané věci však žalobce s odkazem na
specialitu § 457 obč. zák. dovozuje, že zásah do svého vlastnického práva
tvrdit nemusí, když má – s odkazem na judikaturu - za to, že zásah do jeho
vlastnického práva představuje již to, že se žalovaný chopil držby předmětných
pozemků vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. To však z žádného z
žalobcem označených rozhodnutí neplyne. Zcela bez významu pak je žalobcovo
tvrzení o tom, že žalovaný ohledně jiných pozemků uzavíral nájemní smlouvy. Soud prvního stupně nepochybil ve svých úvahách, pokud žalobu neshledal
důvodnou proto, že žalobcem není tvrzen žádný zásah do vlastnického práva ze
strany žalovaného. Žalobci lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně jej
výslovně nepoučil o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásah do
vlastnického práva k předmětným pozemkům, resp. o následcích jejího nesplnění. Tato vada řízení vsak nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť v řízení před oběma soudy žalobce setrval na tom, že pro úspěch žaloby
nemá takové tvrzení význam a že o konkrétním způsobu užívání pozemku nemá
informace.
Správná není ani představa žalobce (ovšem ani názor soudu prvního
stupně), že by zamítnutím žalobcova požadavku na vyklizení předmětných pozemků
oproti zaplacení určité peněžité částky bylo rozhodnuto (zamítavě) rovněž o
nároku žalovaného na vrácení zaplacené kupní ceny z neplatné smlouvy a že
takové rozhodnutí by v případě nabytí právní moci představovalo překážku věci
rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Ani v případě vyhovění takové žalobě
totiž není rozhodnutím soudu deklarováno právo žalovaného na zaplacení ve
výroku uvedeného peněžitého plnění, nýbrž splněním této vzájemné povinnosti
žalobcem je pouze podmíněno jeho právo domáhat se výkonu přiznaného plnění,
tedy vyklizení nemovitosti. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací
důvody ve smyslu § 241a odst.1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož
paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolání je podáváno především z důvodu, že předmětem řízení je postižení dosud
neřešené (právní) otázky držby nemovitosti u osoby, která se nikdy vlastníkem
nemovitosti nestala v důsledku (absolutně) neplatné kupní smlouvy, a především
z důvodu posouzení otázky, zda vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy je
povinen i ten účastník, který na svou obranu uvádí, že nemovitosti neužívá a že
se ztrátou vlastnického pocitu u něj zanikla i držba. Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel především v
absenci poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu, který namísto řádného
poučení napadený rozsudek potvrdil na základě právního názoru odlišného od
soudu prvního stupně. Další pochybení dovolatel spatřuje v tom, že při
hodnocení důkazů odvolací soud postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného,
aniž respektoval ustálenou rozhodovací praxi a aniž se vypořádal s jakoukoliv
námitkou dovolatele. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“) dovolatel namítá, že uvedeným pochybením odvolací
soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, že rysy jurisdikční libovůle
nese i skutečnost, že soud pominul převážnou většinu dovolatelem tvrzených
skutečností a vycházel ze skutečností, které převážně nemají pro posouzení věci
význam, když se spokojil s posouzením věci jen na základě izolovaného výkladu
jednoho ustanovení zákona, konkrétně § 126 obč. zák. Za porušení principu
legitimního očekávání je třeba považovat i postup soudu v rozporu se zásadou
iura novit curia, což ve svých důsledcích ohrožuje právní jistotu dovolatele ve
vztahu k celé kategorii právních vztahů souvisejících s převody státní
zemědělské půdy. Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje současně ani
požadavek, aby žalovanému nebyla poskytována ochrana tam, kde mu podle zákona
nepřísluší. Dovolatel dále namítá, že jiný senát téhož odvolacího soudu ve
skutkově obdobné věci dospěl k závěru, že žalovaný pozemky, které nabyl na
základě neplatné smlouvy, drží, a rozhodl o povinnosti žalovaného tyto pozemky
vyklidit oproti vrácení kupní ceny. Rozdílný je i postup soudů v otázce, zda
upřesnění žalobního petitu tak, aby vyjadřoval vzájemnou podmíněnost vrácení
plnění z neplatné smlouvy, je změnou žaloby, o níž je třeba rozhodnout podle §
95 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že uvedení návrhu na zahájení
řízení, a to i bez poučení, příp. výzvy soudu, do souladu s ustanovením § 457
obč. zák., je toliko upřesněním žaloby, nikoliv její změnou. Měl by proto soud
upřesnění žalobního návrhu vzít usnesením na vědomí a seznámit s ním účastníky. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel vymezuje
těmito tvrzeními.
Předně vytýká oběma soudům, že i přes formulaci žalobního
návrhu odpovídajícího podmínkám platného práva pro vrácení plnění z neplatné
smlouvy, žalobu posuzovaly nikoliv podle § 457 obč. zák., nýbrž jako žalobu
vindikační podle § 126 odst. 1 obč. zák., za současného přenášení důkazního
břemene na dovolatele. Pokud odvolací soud vyvodil, že na dovolatele se
povinnost vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák. nevztahuje,
jde o výjimku, kterou zákon neumožňuje. V další části svého dovolání dovolatel
obšírně argumentuje ve prospěch závěru o naplnění podmínek podle § 457 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo dovolací soud“). Připomíná, že žaluje-
li žalobce jako kupující o vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, soud
žalobě vyhoví v tom smyslu, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný
synallagmatický závazek účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou
stran. Ustanovení § 457 obč. zák. je přitom ve vztahu k ustanovení § 126 odst. 1 téhož zák. ustanovením speciálním. Odkazuje též na právní názor JUDr. Jiřího
Spáčila (publikovaný v článku: Odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti v
případě, že nemovitost byla převedena na třetí osobu, in ASPI pod č. LIT26817CZ), v němž je rovněž zdůrazněna specialita ustanovení § 457 obč. zák. před ustanovením § 126 odst. 1 obč. zák. s tím, že zatímco vlastník musí
prokázat, že žalovaný má věc u sebe, v případě žaloby z ustanovení § 457 obč. zák. tomu tak není, neboť závazek vrátit přijaté plnění totiž obsahuje i
závazek obstarat věc od toho, komu ji nabyvatel předal. Dovolatel dále
argumentuje, že ze speciální povahy § 457 obč. zák. ve vztahu k § 126 cit. zák. vyplývá, že institut vyklizení nemovitosti jako prostředek k vrácení plnění z
neplatné smlouvy není totožný s vyklizením nemovitosti jako prostředkem k
ochraně vlastnického práva. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 797/2008 (in např. www.nsoud.cz, ASPI), z nějž
cituje následující právní názor: „Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž
základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem
zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní
ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák. splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost
kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru
nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající.“ Odvolací
soud k žádnému ze závěrů vyslovených v platné a dovolatelem citované judikatuře
nepřihlédl, nevypořádal se ani s argumentací, kterou dovolatel s odkazem na
tato rozhodnutí uplatnil. Dovolatel v další své argumentaci vytěsňuje
přiléhavost odvolacím soudem použité judikatury v odůvodnění jeho rozsudku. Vytýká odvolacímu soudu také chybnou úvahu o tom, že vyhověním žalobě na
vyklizení bez nějakého konkrétního zásahu do vlastnického práva žalobce by soud
deklaroval povinnost žalovaného, kterou by nebylo možné splnit.
Odvolací soud
zde pomíjí, že vyklizení nemovitosti (zvláště pak, když v režimu § 457 obč. zák. je prostředkem k vrácení plnění z neplatné smlouvy), zahrnuje rovněž
(především) odevzdání (předání) nemovitosti do dispozice oprávněného, jímž se
nerozumí jen její zpřístupnění (dovolatel zde odkazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 2001/2007). Stavu věci a judikatuře
neodpovídá ani úvaha odvolacího soudu, že z žádného dovolatelem označených
rozhodnutí soudu nejvyššího či ústavního soudu neplyne, že se žalovaný chopil
držby předmětných pozemků. Pro nabytí držby není třeba faktického odevzdání
nemovité věci, „neboť je nahrazeno zápisem vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Skutečnost, že tímto zápisem ...nastaly nejen věcně právní účinky
smlouvy, jimiž prodávající splnil svou povinnost předmět koupě odevzdat
kupujícímu, ale došlo i k přechodu držby, lze doložit ještě dalším právním
názorem, podle něhož postačí, že prodávající přestane pozemek užívat, neboť pak
se může držby uchopit kupující, kdy odevzdání je nahrazeno zápisem vlastníků do
pozemkových knih (k tomu srov. též Rv I 1315/22).“ Podle dovolatele v daném
případě „přešla držba i na žalovaného, zvláště když žalovaný v souvislosti s
uzavíráním kupních smluv nikdy neprohlásil, že nenabývá držbu nakoupených
pozemků, pokud mu tyto např. nebudou fyzicky (protokolárně) předány.“ Pokud by
odvolací soud tyto skutečnosti řádně hodnotil, musel by spatřovat zásah do
vlastnického práva alespoň v tom, že žalovaný předmětné pozemky protiprávně
drží. Předmětná úvaha odvolacího soudu je navíc zcela nepodstatná se zřetelem k
právnímu názoru „občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR v již zmíněné
věci 31 Cdo 2250/2009, neboť pro vznik synallagmatického závazku mezi účastníky
neplatné smlouvy není rozhodující ani okolnost, zda se kupující fakticky ujal
držby či nikoliv.“ Stejně vadná je další úvaha o přechodu držby zpět na
prodávajícího v případě, že bylo určeno jeho vlastnické právo k předmětným
pozemkům. Odvolací soud zde přehlíží, že nabytí (přechod) držby kupujícím v
souvislosti s kupní smlouvou, k němuž může dojít (a k čemuž v dané věci došlo)
i konkludentně, nelze ztotožňovat s přechodem držby zpět na prodávajícího v
případě neplatnosti takové smlouvy, „neboť v režimu § 457 obč. zákoníku
představuje vrácení držby kupujícím součást zákonné povinnosti vrátit vše, čeho
neplatnou smlouvou nabyl.“ Neobstojí přitom ani vývody žalovaného o jeho
subjektivních pocitech, které by vedly k zániku držby. Dovolatel ani nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu o tom, že je zcela bez významu skutečnost, že
žalovaný ohledně jiných pozemků uzavíral nájemní smlouvy. Namítá, že uzavření
nájemní smlouvy domnělým vlastníkem je vždy zásahem do vlastnického práva
skutečného vlastníka bez ohledu na to, zda domnělý nájemce pozemky skutečně
užíval (užívá).
„Pro vrácení plnění z neplatné smlouvy má však takový užívací
vztah jiný význam: je tu povinnost domnělého vlastníka opatřit pozemky od toho,
komu je jako vlastník zapsaný v katastru předal, a jednak je tu povinnost
domnělého vlastníka vrátit bezdůvodné obohacení dosažené užíváním předmětu
neplatné smlouvy, ať již přímo, nebo prostřednictvím jiného (28 Cdo 3391/2009),
aniž je rozhodující způsob, jakým bylo právo věc užívat konzumováno (33 Odo
882/2006).“ Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
zamítnutí předmětné žaloby nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, aby žalovaný
mohl svůj nárok kdykoli v budoucnu uplatnit u soudu. Ze všech vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu, vyjma jeho (dovoláním nedotčeného) výroku IV.,
zrušil, stejně jako v dotčených výrocích rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím svého
advokáta, odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatel soustředil enormní
množství nejrůznější judikatury, která ve většině případů je vztažena k
souzeným otázkám zcela nepřiléhavě, vyslovuje se k jiným problémům nebo k
jinému procesnímu stadiu řízení. S určitým zjednodušením lze zobecnit, že
dovolatel se potýká s řešením otázky, jak procesně vyjádřit povinnost vrátit
plnění z neplatné smlouvy v případě nemovitých věcí. Tato otázka je však v
soudní praxi vyřešena a dlouhodobě je zastáván názor naprosto jednoznačný;
povinnost vrátit plnění se projeví žalobou o vyklizení, v případě movitých věcí
žalobou o vydání. Není sporu o tom, že synallagmatická formulace žalobního
žádání nepředstavuje vyřízení nároku žalovaného na vrácení zaplacené části
kupní ceny, ale stanovuje pouze podmínku, kterou by dovolatel musel splnit v
případě, že by jeho žalobě bylo vyhověno a chtěl by přistoupit k výkonu
rozhodnutí nebo exekuci. V tom spočívá také specialita ustanovení § 457 ve
vztahu k ustanovení § 126 obč. zák. Dovolatel se ve svém dovolání zabývá i
skutečností údajné pohledávky z bezdůvodného obohacení, kterou se pokouší
vypořádat proti nároku žalovaného na vrácení zaplacené části kupní ceny. V
těchto úvahách však zapomíná, že žalovaný žádný protinávrh neučinil a v tomto
řízení se vrácení zaplacené části kupní ceny nedomáhá. Žalovaný závěrem navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl, případně zamítl a přisoudil
žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval
přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je
rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve
vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu
prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce
však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Jak je zřejmé
z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, žalobu posuzoval jako
reivindikační, tj. z hlediska naplnění podmínek ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., kdežto odvolací soud – jak je zase zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku –
tuto žalobu, resp. v řízení zjištěný skutkový stav právně posoudil ve smyslu §
457 obč. zák., tj. jako žalobu o vrácení vzájemného plnění z (absolutně)
neplatné převodní (kupní) smlouvy. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v
daném případě je dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29
Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ
210/2003), není však důvodné. Lze do jisté míry souhlasit s názorem žalovaného potud, že dovolatel
(nepochybně ve zjevné snaze co nejvíce precizovat svou právní argumentaci
podporující jím uplatněný žalobní nárok) v předchozím řízení zahltil soudy
výčtem judikovaných názorů, které de facto pokrývají celé spektrum problematiky
od reivindikační žaloby až po žalobu o vrácení vzájemně poskytnutých plnění
podle zrušené, resp. neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák., včetně
právního institutu držby a problematiky tzv. uchopení držby. Zatímco soud
prvního stupně se v daném případě zaměřil na posuzování naplnění podmínek
reivindikační žaloby, odvolací soud správně – vázán předmětem řízení vymezeným
narativní částí žaloby ve spojení s konstrukcí žalobního petitu – právně
posuzoval zjištěný skutkový stav věci se skutečnostmi předvídanými v hypotéze
ustanovení § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Dovolatel tedy ve svém dovolání nedůvodně namítá, že i odvolací soud posuzoval
žalobu jako reivindikační ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. namísto žaloby
podle § 457 téhož zák. (k tomu srov. zejména poslední větu prvního odstavce na
str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel předně dovoláním uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., podle kterého řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu, resp. jinou vadu však
dovolací soud v odvolacím řízení nezaznamenal.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou, Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových
okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným
v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku
uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se
rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém
základě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě
vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených
skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C.H. Beck, svazek 13, publ. pod
označením C 962). Dovolatel, jak je v úvodu tohoto odůvodnění rozsudku citováno, nejenže skutkově
vymezil, ale též i právně kvalifikoval své podání jako žalobu ve smyslu § 457
obč. zák., přičemž zastával názor (zjednodušeně vyjádřeno), že již sama právní
situace vzniklá v důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy osvědčuje jeho
nárok domáhat se po žalovaném, aby vyklidil předmětné pozemky [v odvolání
dovolatel sice připouští možnost tzv. protokolárního předání věci – viz str. 10, písm. d/ odvolání – arg.: „právní termín »vyklidit a vyklizené předat« u
nemovité věci předpokládá sepis předávacího protokolu, který může být jediným
myslitelným důkazem o tom, že k předání věci skutečně došlo (a současně jediným
možným způsobem obrany žalovaného v případném vykonávacím řízení)“, avšak ve
své replice k vyjádření žalovaného tuto formu „předání“ pozemků v dané věci již
vylučuje - viz str. 4, čtvrtý odstavec „stanoviska“ – arg.: „Žalobce nemá zájem
žalovaného přinutit k protokolárnímu předávání pozemků, neboť se domáhá vrácení
plnění z neplatné smlouvy a je jen věcí žalovaného, jakým způsobem tuto svou
zákonnou povinnost splní...“], a že případné skutkové doplnění žaloby v
uvedeném směru je bez významu. Pro posouzení naplnění dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je přitom relevantní, že z obsahu spisu
nevyplývá, že by žalovaný do vlastnického práva dovolatele nějakým způsobem
zasahoval a že by sám anebo prostřednictvím jiné osoby k předmětným pozemkům
vykonával držbu [(skutkový stav v době rozhodování soudu); k otázce držby viz
ještě níže]. Soud prvního stupně, resp. odvolací soud měl sice správně
přistoupit k poučení dovolatele ve smyslu § 118a odst. 1 (doplnit skutková
tvrzení týkající se uplatněného nároku na vyklizení žalovaného z předmětných
pozemků) a odst. 3 téhož par. o. s. ř. (označení důkazů k takto doplněným
skutkovým tvrzením), avšak v této (specifické) procesní situaci, kdy takové
doplnění sám dovolatel ve svých podáních vylučoval, resp.
kdy k otázce tvrzené
držby předmětných pozemků žalovaným se v podaném odvolání vyjádřil skutkově
tak, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (pro absenci právně
relevantních skutkových tvrzení) vycházel ze skutkového závěru, že důvody pro
uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky nejsou osvědčeny
(odvolací soud tak učinil nikoliv při posuzování skutku z pohledu poskytnutí
ochrany vlastnického práva, nýbrž v důsledku posuzování podmínek ve smyslu §
457 obč. zák. – viz k tomu poznámky níže), taková absence poučovací povinnosti
nepředstavuje procesní vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
dovoláním napadeného rozsudku. Pokud pak dovolatel na str. 11 svého dovolání vytýká odvolacímu soudu, že „při
hodnocení důkazů...postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného, aniž
respektoval ustálenou rozhodovací praxi a aniž se vypořádal s jakoukoliv
námitkou žalobce; své závěry ani řádně neodůvodnil“, jde o výtku zcela
nedůvodnou, pramenící z odlišného právního pohledu dovolatele na zjištěný
skutkový stav věci. Odvolací soud přehledně a zcela srozumitelně vyložil
skutkové a právní okolnosti jím posuzované věci, přičemž nelze ani dovodit, že
by při hmotněprávním posouzení postupoval v rozporu s judikaturou, na kterou
dovolatel ve svém odvolání a v dalších svých podáních odkazoval. Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
nebyl dovolatelem uplatněn důvodně. Zbývá nyní posoudit druhý dovolatelem uplatněný důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou
právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry. V dané věci dovolatel podanou žalobou (její narativní částí a zformulovaným
žalobním petitem) skutkově vymezil předmět řízení jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,
co podle ní dostal. Podle dovolatele v daném případě synallagmatická povaha
vrácení vzájemně poskytnutých plnění sestává z nároku dovolatele na vyklizení
předmětných pozemků žalovaným coby způsobu předání, resp. uchopení držby,
oproti specifikovanému peněžitému plnění dovolatele vůči žalovanému v důsledku
absolutně neplatné kupní smlouvy, na základě které byl ve prospěch žalovaného
příslušným katastrálním úřadem povolen vklad k předmětným pozemkům, ohledně
nichž již bylo soudem prvního stupně pravomocně určeno (deklarováno) vlastnické
právo dovolatele a došlo tak k souladu mezi stavem zápisů v katastru
nemovitostí a právním stavem (realitou). Dovolatel za uvedeného skutkového stavu věci se přesto domáhal, aby žalovanému
byla uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky a vyklizené je předat
dovolateli, a to nikoliv z důvodu zásahu (zásahů) žalovaného do výkonu
vlastnického práva dovolatele k tomuto nemovitému majetku, nýbrž jako způsob
předání, resp. uchopení držby v důsledku vypořádání vzájemných nároků vzhledem
k tomu, že kupní smlouva, kterou účastníci tohoto sporu uzavřeli, byla soudy
shledána absolutně neplatnou. Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem plnili,
vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v ustanovení § 457 obč. zák. Jedná se o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým
je plnění z právního důvodu, který odpadl. Přímo ze zákona zde dochází ke
vzniku synallagmatického závazku, v němž je povinnost obou stran k plnění na
sebe vzájemně vázána; jinými slovy, vydání předmětu bezdůvodného obohacení se
může domáhat jen ten, kdo sám již předmět bezdůvodného obohacení vrátil,
popřípadě je připraven vrátit a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo
nabízí vrácení toho, co přijal. Z kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost
předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít
a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Je-li zrušena kupní smlouva,
na jejímž základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou
předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část
kupní ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák.
splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a
povinnost kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v
katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo
797/2008, in www.nsoud.cz). Výše cit. judikátem Nejvyšší soud se mj. vyjádřil k otázce odevzdání, resp. vrácení nemovitosti v důsledku zrušené či neplatné převodní smlouvy. Odevzdáním
či vrácením nemovitosti přitom nelze chápat nic jiného, než předání držby
nemovité věci. Vzhledem k tomu, že právní úprava bezdůvodného obohacení tuto
otázku, vyjma již shora konstatované vzájemné restituční povinnosti účastníků
neřeší, je nezbytné při posuzování důvodnosti uplatněného nároku ve smyslu §
457 obč. zák., týkajícího se vrácení nemovitosti (kdy prodávající se nedomáhá
reivindikační žalobou vyklizení kupujícího z předmětné nemovitosti ve smyslu §
126 odst. 1 obč. zák., nýbrž vrácení nemovitosti ve formě žaloby na vyklizení
nemovitosti kupujícím a jejím předáním prodávajícímu jako způsobu uchopení
držby), vycházet z právní úpravy institutu držby ve smyslu § 129 a násl. obč. zák. Podle § 129 odst. 1 držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo
kdo vykonává právo pro sebe. Podle druhého odstavce cit. par. držet lze věci,
jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi (srov. § 131 odst. 1
obč. zák.). Formálně právním vyjádřením uplatněného nároku na vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci je i formulace žalobního petitu ústícího v
požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou předat
žalobci označenou nemovitost. Takový žalobní požadavek přitom může vycházet
nejen v důsledku výkonu vlastnického práva žalobce k žalobou dotčené
nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 a § 130, resp. § 131 obč. zák., ale i v
důsledku požadavku na vrácení plnění (vrácení nemovitosti) z titulu
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. V posuzované věci se ovšem dovolatel domáhá vydání (předání, resp. uchopení)
držby předmětných pozemků přesto, že pravomocným soudním rozhodnutím (shora
cit. rozsudkem soudu prvního stupně) bylo jeho vlastnické právo k těmto
pozemkům již určeno (deklarováno) a byl tak odstraněn do té doby trvající
nesoulad mezi stavem zápisů v katastru (podle kterého byl k evidovaným pozemkům
v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný) a právním stavem (podle
kterého v důsledku absolutně neplatné smlouvy ke změně vlastnictví k tomuto
nemovitému majetku vůbec nedošlo a proto vlastníkem těchto pozemků byl a stále
i je dovolatel).
Odvolací soud v napadeném rozsudku spojoval úspěch vyklizovací žaloby s
prokázáním zásahu do vlastnického práva dovolatele, „tedy že žalovaný má v (na)
nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání
nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí
nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku
rozhodnutí také prokázán.“ Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud sice
dovolatelem uplatněný nárok na vydání (předání, resp. uchopení) držby
předmětných pozemků, s přihlédnutím k vymezenému předmětu řízení, zkoumal
zjevně v širším rozsahu, než měl, avšak že tato jeho aplikační úvaha v konečném
výsledku neměla žádný (negativní) vliv na správnost učiněného právně
kvalifikačního závěru, jímž odvolací soud nevybočil z přezkumných mezí při
posuzování podmínek pro vrácení vzájemného plnění z titulu bezdůvodného
obohacení podle § 457 obč. zák. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je tedy zřejmé, že se odvolací soud
zabýval i otázkou držby předmětných pozemků žalovaným, přičemž tento držební
stav vyloučil již s ohledem na pravomocné soudní určení vlastnického práva
dovolatele k těmto pozemkům (viz str. 5, odstavec první odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Nyní je třeba posoudit, zda tato úvaha odvolacího soudu, jež měla vliv na
(celkové) právní posouzení věci, je z pohledu meritorního výsledku správná či
nikoliv. Řešení této otázky souvisí, resp. odvíjí se od posouzení vzniku, resp. zániku
držby. V římském právu, od nějž vychází (kontinentální) koncepce
dnešního pojetí držby, byl institut držby (possessio) chápán jako faktická
všeobecná moc nad věcí (hmotnou), přičemž na rozdíl od vlastnictví, které
představovalo právní panství, byla držba faktickým panstvím, pokud byly splněny
dva její základní předpoklady. A to 1. fyzické ovládání věci (corporalis
possessio) doprovázené vůlí ovládat věc jako vlastní, a dále 2. vůle držitele
mít věc naprosto a úplně pro sebe (animus possidendi), tj. nakládat s ní jako s
vlastní, jako s předmětem svého vlastnictví. Ke ztrátě držby docházelo při
odpadnutí toho kterého jejího předpokladu. Ztráta držby corpore znamenala, že
držitel ztratil možnost (trvale) působit na věc fyzicky. Ztráta držby corpore
nepředstavovala jen to, že dosavadní držitel pozbyl možnosti věcí nakládat,
neboť každá taková ztráta držby mohla být doprovázena (a zpravidla také byla)
tím, že držbu nabyl někdo jiný, nebo se věci zmocnila (nikoliv však jako
detentor – tj. osoba, jež „měla věc u sebe, nikoliv však pro sebe“) jiná osoba
– nový držitel. Protože držba byla faktickým stavem, bylo třeba, aby tento stav
u dosavadního držitele jasně pominul a u nového se výrazně uskutečnil. Ztráta
držby animo se zase uskutečnila tím, že držitel dal najevo vůli, že věc nechce
nadále ovládat jako vlastník. Tak mohl držbu pozbýt jen ten, kdo byl schopen po
právu vůli platně projevit. Vůle mohla být projevena i konkludentně, mlčky
(např. jestliže držitel ponechal pozemek trvale neobdělaný).
Ke ztrátě držby
animo et corpore docházelo také odpadnutím obou znaků držby; bylo tomu tak vždy
při předání věci (srov.Kincl, J., Urfus, V., Římské právo, Panorama Praha 1990,
str. 208 a násl.). Obecný zákoník občanský (dál již „o. z. o.“), jenž vycházel z římskoprávní
koncepce držby, v ustanovení § 309 stanovil, že „Kdo má věc ve své moci nebo
úschově, sluje její majitel. Má-li majitel vůli, ji za svou podržeti, jest
jejím držitelem.“ V tomto pojetí tzv. naturální držby se vycházelo ze dvou
základních předpokladů, resp. náležitostí, jež musely být splněny pro existenci
(vznik) držby, a to z držitelské vůle (animus possidendi) a z kvalifikovaného
projevu držitelské vůle (corpus possessionis). Předmětem držby mohly být
pochopitelně také nemovitosti; držba k nim se získala (způsob nabytí držby)
„vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním.“ (§ 312 o. z
. o.). V případě nemovitosti evidované ve veřejné knize příslušelo právo držby
výlučně tomu, kdo byl zapsán jako její držitel (srov. § 322 o. z. o.). Tuto
tzv. tabulární držbu ovšem nebylo možno považovat za zvláštní držbu vedle držby
naturální. K tomu Rouček v komentáři k § 322 o. z. o. mj. uvádí: „v platném
obč. zákoně není snad dvojí držba (naturální a tabulární), nýbrž jen jediná
(naturální), která však může být různě kvalifikována a jedním z případů
kvalifikace jest titul (držba takto kvalifikovaná bývá nazývána »titulovaná«). Pod »tabulární držbou« tedy rozumíme držbu (»naturální«), ale kvalifikovanou
(totiž titulovanou), neboť je-li držitel (»naturální«) zapsán ve veř. knihách,
má titul, a tedy jest jeho držba (»naturální«) držbou pořádnou.“ (Sedláček, J.,
Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské
právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl II., str. 111). Současný občanský zákoník institut držby vymezuje v ustanovení § 129, výslovně
však nestanoví způsoby jejího uchopení; pouze setrvává na dvou (historicky
daných) základních předpokladech nezbytných pro vznik držby věci, a to na: 1. faktickém ovládání věci určitou osobou (corpus possessionis) a na 2. nakládání
s věcí jako s vlastní (animus possidendi). Faktickým ovládáním se ovšem
nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá jen ten, kdo podle
obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. V úvahu tak
přicházejí různé způsoby uchopení držby, a to v závislosti na konkrétních
podmínkách a mnohdy i (místních) zvyklostech. Tato různorodost způsobů uchopení
držby se přirozeně uplatní také u nemovitostí. Zatímco např. v případě
reivindikačního sporu k vydání (předání, resp. uchopení) držby domu či bytu
nebude zpravidla postačovat pouhé vyklizení domu či bytu žalovaným, nýbrž též
jeho předání žalobci, i kdyby snad žalovaný tvrdil, že v domě či v bytě již
fakticky nebydlí (k tomu srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, publikovanou ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, s. 140/328
- 141/329, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2009, sp. zn.
20
Cdo 4445/2007, in www.nsoud.cz: „Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt
vyklidit, aniž by zároveň stanovilo povinnost byt odevzdat, vycházejí soudy
správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže nesplní-li
povinný povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo
k dobrovolnému splnění povinnosti.“), v případě vydání (předání, resp. uchopení) držby např. pozemků požadavek na uložení povinnosti, aby žalovaný
vyklidil předmětné pozemky a tyto předal žalobci, ztrácí praktický význam,
pokud žalovaný tyto pozemky již nedrží a pro uchopení jejich držby není
zapotřebí jejich předání (např. v situaci, kdy pozemky jsou volně přístupné). O
jiný případ by se jednalo, pokud by pozemky byly např. oplocené se vstupní
zamykatelnou bránou a bylo by tak nezbytné předat žalobci klíče od brány
umožňující vstup na tyto pozemky. V ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a
jednak žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií
(srov. např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník. Poznámkové
vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde Praha a.s.,
2006, str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu
2, ročník 2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22
Cdo 5342/2007, in www.nsoud.cz) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na
vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání
věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje,
aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve
smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka
resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe
soudů dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů
a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů,
projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České
socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá - li se
vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci
(pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie
pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z
ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy,
kdy ji učinil přístupnou oprávněnému [(předal mu klíče, odstranil uzávěry,
apod.); k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha 2004, str.670.]
Jakkoliv s vydáním (předáním, resp. uchopením) držby nemovité věci je v soudní
praxi spojován požadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti, může v
praxi nastat i situace, kdy žalobce buďto (z různých důvodů) nemá zájem o
vyklizení nemovitosti a usiluje pouze o vydání (předání, resp.
uchopení) její
držby [odtud také pochází závěr, že nelze bez dalšího ztotožňovat vydání
(předání, resp. uchopení) držby nemovitosti s požadavkem na její vyklizení a
naopak – k tomu srov. např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském
zákoníku. 2. doplnění vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 42], anebo z důvodů
učiněných právních úkonů oprávněným držitelem (žalovaným) se ani nemůže úspěšně
domáhat vyklizení nemovitosti užívané např. detentorem (nájemcem). V takovém
případě - vzhledem k absenci příslušné právní úpravy – by ovšem nebylo možno
žalobu o vyklizení nemovitosti, jež by zde (za určitých podmínek - vzhledem k §
126 odst. 2 a § 130 odst. 2 obč. zák.) nemusela mít naději na úspěch, nahradit
žalobou „o vydání (předání, resp. uchopení držby“, nýbrž v závislosti na daných
okolnostech případu by bylo možné domáhat se po žalovaném např. vydání
příslušné (listinné) dokumentace nezbytné pro řádnou držbu nemovitosti nebo
např. vydání (mezi držitelem a nájemcem) uzavřené nájemní smlouvy, jejímž
předmětem byl pronájem uvedené nemovitosti atd. Prvotním předpokladem pro
úspěch žaloby je tedy konstruování (formulování) žalobního petitu v intencích
daného (hmotněprávního) pravidla chování, o jehož aplikaci (použití) žalobce
usiluje. Poněvadž institut držby v občanském zákoníku neobsahuje práva a
povinnosti související s „vydáním (předáním, resp. uchopením) držby“ (nemovité)
věci, nýbrž se pouze v ustanoveních § 130 odst. 3 a 131 odst. 1 obč. zák. zmiňuje o vrácení, resp. vydání věci v souvislosti s právy a povinnostmi
oprávněného, resp. neoprávněného držitele, nelze – též s přihlédnutím k
procesní úpravě (občanskému soudnímu řádu) – dost dobře uvažovat o formulaci
žalobního petitu např. na „vydání (předání, resp. uchopení) držby
(specifikovaného) pozemku (domu atd.).“
V případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že
rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k
tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle
(animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době
rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického
ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem
zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně
přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu
takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat
žalobci. Vzhledem k výše uvedenému je proto Nejvyšší soud toho právního názoru, že
potvrdil-li v dané věci odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba dovolatele, aby žalovanému byla
uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit a vyklizené předat dovolateli
oproti zaplacení příslušné peněžité částky (coby vzájemného plnění z titulu
vrácení plnění ve smyslu § 457 obč.
zák.), a to při skutkovém zjištění, že
uvedené pozemky jsou volně přístupné a žalovaný k nim nevykonává držbu, pozemky
neužívá ani on, ani případní detentoři (nájemci), učinil tak v důsledku
správného právního posouzení. Přitom dovolací námitka dovolatele, odkazující na
důsledky ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., je zde nepřípadná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98,
in ASPI). Rozsudek odvolacího soudu je tedy věcně správný a protože nebylo ani zjištěno,
že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a dovolateli, jehož
dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady
řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
4.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění) a z částky 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je dovolatel
povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně 28.února 2010