22 Cdo 5342/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc.,
ve věci žalobců: a) F. H., a b) M. H., zastoupeným advokátem, proti žalovanému
J. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, o odstranění stavby,
o strpění a zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 9 C 103/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co
487/2006-349, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349, pokud
jím byl potvrzen výrok pod bodem IV. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne
10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se ve
výroku pod bodem I., pokud jím byl potvrzen výrok pod bodem III. rozsudku
Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, v
části, jíž bylo žalobě vyhověno, ve výroku pod bodem II., kterým byl uvedený
rozsudek změněn, a ve výrocích pod body III. a IV. o nákladech řízení, ruší a
věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovaný vyklidil části jejich pozemků, které
neoprávněně připlotil ke svým pozemkům, a aby plot z jejich pozemků odstranil.
Dále požadovali, aby strpěl výkon jejich práva odpovídajícího věcnému břemenu
váznoucího na jeho pozemku, vzniklého jako služebnost směnnou smlouvou z roku
1937. Žalovaný namítal, že ke sporným částem pozemků žalobců vlastnické právo
vydržel a že v dobré víře, že jí tyto části pozemků patří, byla již jeho právní
předchůdkyně od roku 1939
a 1941. Vzájemnou žalobou se domáhal zrušení věcného břemene.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem
ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, výroky pod bodem I. a II.
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný vyklidil specifikované
části pozemků parcelních čísel 182/1 a 182/2 a pozemku ve zjednodušené
evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1 v k. ú. V. a aby odstranil
plot z těchto pozemků. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost
„strpět žalobcům přejezd hospodářským povozem, trakařem, chůzi a vodění dobytka
z veřejné cesty parcelní číslo 210 přes pozemek parcelní číslo 182/3 na pozemek
ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1 pro
hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový
katastr číslo 180/1, vše v k. ú. V., jak z veřejné cesty číslo kat. 210, tak
také naopak z pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr
číslo 180/1, vše v k. ú. V. na cestu číslo kat. 210 přes pozemek číslo kat.
182/2“, v části, kterou se žalobci domáhali „více, a to povinnosti žalovaného
strpět jízdu zemědělskými stroji a povozy a ručním vozíkem“, žalobu zamítl, a
výrokem pod bodem IV. zamítl protinávrh žalovaného, kterým se domáhal „zrušení
služebnosti cesty vozové, tj. jízdy hospodářským povozem, trakařem, pěšky i
vodění dobytka přes pozemek parcelní číslo 182/3 ve prospěch každého vlastníka
pozemku ve zjednodušené evidenci původ parcely pozemkový katastr číslo 180/1 a
pozemku parcelní číslo 182/2 pro hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené
evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, to vše v k. ú. a obci
V.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trhovou smlouvou z 15. 11. 1937
převedla právní předchůdkyně žalobců M. N. ze svých pozemků v k. ú. V. na
právní předchůdkyni žalovaných E. M. pozemky parc. č. 180/4 a 182/3. Pozemek
parc. č. 180/4 zůstal obklopen pozemky M. N., mimo jiné pozemkem č. 180/1
evidovaným zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru
(dále č. 180/1 PK) a pozemky parc. č. 182/1 a 182/2. Právě mezi posledně dvěma
uvedenými pozemky se nachází převedený pozemek parc. č. 182/3, který zajišťuje
přístup z pozemku parc. č. 180/4 na obecní komunikaci č. 210. Uvedenou smlouvou
byla rovněž zřízena služebnost ve prospěch pozemků náležejících tehdy M. N., a
to „služebnost ve prospěch každého vlastníka parc. č. 180/1
a 182/2 pro potřebu role č. kat. 180/1 jak z veřejné cesty č. kat. 210, tak i z
panujícího pozemku č. kat. 180/1 na cestu č. kat. 210 přes nově zřízenou
parcelu č. kat 182/3 výhradně přejezdem, chůzí a voděním dobytka přes parcelu
č. kat. 182/2 kolem severovýchodního rohu parcely č. kat. 180/4“. Na základě
kupní smlouvy uzavřené
24. 7. 1973 s M. N. se žalobci stali mimo jiné vlastníky pozemků parc. č.
182/1, 182/2 a pozemku č. 180/1 PK. E. M. postavila na parc. č. 180/4 dům a
pilu, a tak z něj byly odděleny stavební pozemky parc. č. 52 a 53; stavební
pozemek parc. č. 52 hraničí s pozemkem parc. č. 182/3 a pozemky parc. č. 182/1
a 182/2. Kupní smlouvou z 19. 4. 1979 E. M. prodala žalovanému mimo jiné
stavební pozemky č. 52, 53, dále pozemky parc. č. 182/3 a 180/4. K jeho
pozemkům č. 52 a 53 a 180/4 bočně přiléhá pozemek žalobců č. 180/1 PK. V roce
1991 žalobci zjistili, že části jejich pozemků parc. č. 182/1 a 182/2 jsou
připloceny ke stavebnímu pozemku žalovaného parc. č. 52 a část pozemku č. 180/1
PK k pozemkům parc. č. 52, 53 a 180/4, což bylo potvrzeno znaleckým posudkem
Ing. A. K. z 15. 4. 1997. Podle znaleckého posudku Ing. B. P. z 8. 11. 2001 má
plot zděnou podezdívku v hloubce 50-60 cm, přičemž technická a finanční
náročnost na jeho odstranění je nízká; náklady představují částku 19 872,- Kč.
Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v současných hranicích se plot nachází
nejméně od roku 1941. J. R. uvedl, že se v roce 1954 dozvěděl, že k oplocení
částí pozemků došlo na základě dohody, jejímž předmětem bylo i finanční
vyrovnání. Plot ve stávajících hranicích žalovaný pouze rekonstruoval, od roku
1979 byl přesvědčen, že oplocení odpovídá hranici jím tehdy koupených pozemků.
Až dopisem z 15. 9. 1991 ho žalobci upozornili, že oplocení zasahuje do jejich
pozemku parc. č. 182/2. Žalobci tvrdili, že žalovaný předmětné části jejich
pozemků užívá, má tam nasázené porosty, seká trávu a pobíhají tam jeho drobná
domácí zvířata. Žalovaný trval na tom, že na připlocených pozemcích se
nenacházejí žádné jeho movité věci, které by bylo možné vyklidit. Na základě
těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud svědek
J. R. odkazoval na dohodu právních předchůdců účastníků o převodu sporných
částí pozemků spojenou s finančním vyrovnáním, uzavřenou před rokem 1954,
podmínkou převodu vlastnického práva k nemovitosti podle obecného zákoníku
občanského z roku 1811 byla písemná forma právního úkonu a vklad do veřejných
knih. K tomu však nedošlo a právní předchůdkyni žalovaného E. M. tímto způsobem
vlastnické právo ke sporným částem pozemků nevzniklo. Žalovaný však v roce 1979
jím koupené pozemky převzal s přesvědčením, že jejich oplocení odpovídá
vlastnické hranici, a byl v dobré víře, že mu patří i sporné části pozemků
žalobců. Jeho dobrou víru podporovala i jejich menší výměra a to, že mu sami
žalobci v jejich užívání až do roku 1991 nebránili. Proto vlastnictví k nim
vydržel podle § 132a a § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
„ObčZ“), ve znění novely č. 131/1982 Sb. Ohledně služebnosti soud prvního
stupně uvedl, že na aktuálním výpisu z listu vlastnictví není sice uvedena, ale
vznikla v rozsahu dohodnutém ve smlouvě trhové
z 15. 11. 1937, a v roce 1938 byla vložena do pozemkové knihy. Nadále trvá
jako právo odpovídající věcnému břemenu, které nezaniklo žádným ze způsobů
uvedených
v § 151p ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Neshledal ani
důvody pro jeho zrušení podle tohoto ustanovení. Žalobu zamítl v rozsahu, ve
kterém se podle jeho názoru žalobci domáhali většího oprávnění, než vyplývalo
ze smlouvy
o jejím zřízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání účastníků rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349,
výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod
body III., jen v té části, kterou bylo žalobě vyhověno, a IV. a výrokem pod
bodem II. jej změnil v jeho výrocích pod body I., II., V., VI. a VII. tak, že
žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobcům předat části pozemků parc. č.
182/1 a 182/2 v katastrálním území V., a to části od hranic těchto pozemků s
pozemkovou parcelou číslo 52 – stavební parcela v katastrálním území V. až k
drátěnému plotu postavenému na pozemcích parc. č. 182/1 a 182/2 v k. ú. V. tak,
jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedené
znalcem Ing. A. K., které je nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je
povinen vyklidit a vyklizenou žalobcům předat část pozemku ve zjednodušené
evidenci – parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v k. ú. V., a to část od
hranice tohoto pozemku s pozemky parc. č. – stavební 52, stavební 53 a 180/4,
vše v k. ú. V., až k drátěnému plotu postavenému na pozemku ve zjednodušené
evidenci – původ pozemkový katastr č. 180/1 v k. ú. V., jak je vyznačena v
zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. A.
K., které je nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je povinen odstranit z
části pozemků parc. č 182/1, 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci původ
pozemkový katastr č. 180/1, vše v k. ú. V., plot včetně sloupků a částečné
podezdívky, jak je vyznačen přerušovanou čarou v zákresu do katastrální mapy
provedeném znalcem Ing. A. K., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování zprávou J.Z.D. N. z 10. 9. 1997
(č. l. 47 spisu), ze které zjistil, že pozemky parc. č. 182/1, 182/2 a pozemek
č. 180/1 PK v k. ú. V. užívaly od roku 1957 J.Z.D. V., od roku 1976 J.Z.D. „M.“
N., jako socialistické organizace, a od roku 1992 je mělo v nájmu Z.O.D. N.
Nájem byl vypovězen v roce 1995 a pozemky předány žalobcům 30. 9. 1996. Dále
převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný má sporné části
pozemků ve vlastnictví žalobců zaploceny, podle jeho tvrzení od roku 1957, a
užívá je v rozsahu, uvedeném ve znaleckém posudku Ing. A. K. Na rozdíl od
soudu prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo
2273/98, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný vlastnické právo ke sporným
částem pozemků nevydržel. Podle § 135a odst. 3 ObčZ, ve znění novely provedené
zákonem č. 131/1982 Sb., nebyly pozemky, k nimž měla socialistická organizace
právo užívání na základě zvláštního předpisu, do 31. 12. 1991 způsobilým
předmětem vydržení vlastnického práva. Dne
1. ledna 1992 mohl žalovaný vydržet vlastnické právo k částem pozemků žalobců
podle § 134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.,
jen za předpokladu, že by byl k tomuto dni po dobu deseti let jejich oprávněným
držitelem. Tak tomu však nebylo, neboť jeho dobrá víra, že mu pozemky patří,
byla zpochybněna dopisem žalobců ze září 1991. Takový závěr je plně opodstatněn
jednak zněním smlouvy z roku 1937, kterou předchůdci účastníků upravili
obhospodařování pozemků prodejem některých pozemků a zřízením služebnosti, a
dále tím, že části parc. č. 182/1 a č. 182/2 má žalovaný zaploceny. Ze
znaleckého posudku Ing. B. P. odvolací soud dovodil, že plot žalovaného
neoprávněně zřízený na pozemcích žalobců je nemovitou stavbou. Podle § 135c
odst. 1 ObčZ nařídil jeho odstranění s tím, že z pohledu vlastníků pozemků jde
o stavbu neúčelnou, bránící jejich užívání, a že technická a finanční
náročnost jeho odstranění je nízká. Současně žalovanému uložil, aby vyklidil
sporné části pozemků žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaný část pozemku parc.
č. 182/2 nevydržel, považoval odvolací soud za nadbytečné řešit otázkou, zda
došlo k zániku věcného břemene splynutím vlastnictví pozemku povinného a
oprávněného v jedné osobě. Zabýval se však námitkou, vznesenou žalovaným v
odvolacím řízení, že právo odpovídající věcnému břemenu je promlčeno. Odvolací
soud poukázal na tvrzení žalovaného, že pozemky byly zaploceny od roku 1957, a
na skutečnost, že žalobcům bylo přechodně znemožněno právo věcného břemene
vykonávat, protože jejich pozemky byly užívány na základě práva družstevního
užívání nebo práva užívání půdy (zákony č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a
jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, č. 122/1975 Sb., o zemědělském
družstevnictví a č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví ) nejprve
J.Z.D. V.
a od roku 1976 J.Z.D. N. Teprve od 24. 6. 1991, tj. od účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., mohli žalobci jako vlastníci svými pozemky nakládat a
vykonávat
i práva odpovídajícím věcným břemenům a od tohoto roku přes jejich výzvu
žalovaný ve výkonu jejich práva bránil, takže v roce 1996 podali žalobu o
strpění tohoto práva
u soudu. Podle odvolacího soudu je uplatnění námitky promlčení výkonem práva,
který je podle § 3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy. Žalobci tvrdí, že hodlají
své pozemky užívat, a provedené důkazy nedovolují závěr, že pominul
hospodářský význam věcného břemene. Nedošlo tak zániku věcného břemene podle §
151p odst. 2 ObčZ a nenastala ani změna poměrů, kterou by vznikl hrubý nepoměr
mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, která je předpokladem pro jeho
zrušení (§ 151p odst. 3 ObčZ). Relevantní změnou není skutečnost, že věcné
břemeno nebylo po dlouhou dobu vykonáváno z důvodů již shora uvedených, a
neobstojí ani závěr, že již nevyhovuje změněným poměrům zemědělské výroby. Na
věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně nemohlo nic změnit ani to, že
žalovaný navrhl zaplacení přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene jen
podmíněně.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu vytýká, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž mu
bylo uloženo, aby vyklidit části předmětných pozemků a odstranil z nich plot,
nejsou vykonatelné. Zákres do katastrální mapy a grafické znázornění, přílohy
č. 1 a 2, vyhotovené znalcem Ing. K., které jsou nedílnou součástí rozsudku,
postrádají uvedení měřítka a jsou v hrubém nepoměru co do délkových měr a tvaru
vyklizovaného prostoru. Zákres do katastrální mapy neodpovídá skutečnosti, na
což upozornil znalec Ing. K. v podání z 28. 10. 2004, v němž uvedl, že délkové
míry uvedené ve znaleckém posudku jsou nadřazeny délkám odměřeným z katastrální
mapy. Nebylo také prokázáno, že se na těchto pozemcích nacházejí movité věci
žalovaného. Na pozemky pouze vstupuje nebo je udržuje, a proto nemělo být
žalováno na jejich vyklizení, nýbrž na zdržení se vymezeného rušení. Takový
právní názor vyslovil i odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí z 25. 9.
2000, č. j. 20 Co 756/98-86. Dále žalovaný nesouhlasí se zjištěním odvolacího
soudu, že oplocení bylo postaveno až v roce 1957. Soud prvního stupně z
předložené dokumentace a výpovědí svědků R. a D. zjistil, že plot stál již v
roce 1941. Není proto zřejmé, proč odvolací soud „vzal za důkaz o trvání
stavby čestné prohlášení J. Ž. a tento důkaz postavil na roveň svědectví.“
Také podle znaleckého posudku Ing. K. se dům a pila na pozemcích zakoupených
právní předchůdkyní žalovaného nacházely již v roce 1939. Je tedy vysoce
pravděpodobné, že plot byl postaven již v tomto roce. Vzhledem k
bezprostřednímu sousedství nemohl být plot postaven bez vědomí a souhlasu
právní předchůdkyně žalobců, což by zcela jistě vyvolalo patřičnou odezvu; až
do roku 1991 však proti plotu nikdo nic nenamítal.
Z provedených důkazů lze uzavřít, že plot jako trvalá nemovitá stavba na cizím
pozemku byl postaven za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811,
a proto měl být posouzen podle § 418 tohoto zákoníku. Odvolací soud se však
nezabýval dobou vzniku stavby plotu, její oprávněností ani aplikací příslušného
právního předpisu (žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Cdon 398/96). Přitom v předcházejícím rozhodnutí z 30. 12. 2003, č. j. 18 Co
279/2003-222, zavázal soud prvního právním názorem, že v případě nemovité
stavby postavené na cizím pozemku je nutné zjistit, zda „byla postavena v
souladu se stavebními předpisy.“ Výhrady má žalovaný i k třídenní lhůtě,
vyplývající z občanského soudního řádu, ve které by měl uložené povinnosti
splnit, přičemž zejména lhůtu k odstranění plotu považuje za nereálnou. Namítá
dále, že Ing. B. P. se ve znaleckém posudku zabýval pouze náklady na odstranění
plotu na pozemcích parc. č. 182/1 a 182/2, nikoli už na pozemku ve zjednodušené
evidenci č. 180/1, a že od vyhotovení posudku ke dni rozhodování soudu došlo
k navýšení nákladů. Závěr, že žalovaný nevydržel vlastnické právo k částem
pozemků, založil odvolací soud toliko na § 135a odst. 3 ObčZ, ve znění do 1. 1.
1992, podle něhož nebylo možné vydržet vlastnické právo k věci, ke které měla
socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů, aniž by
zkoumal, zda J.Z.D. V. toto právo svědčilo, což žalovaný popírá, či bylo
skutečně vykonáváno. Ostatně v kupní smlouvě, kterou jim pozemky prodávala,
žalobce jejich právní předchůdkyně ujistila, že má pozemky ve svém užívání.
Připomíná také, že na částech pozemků se nacházejí vzrostlé dřeviny, které byly
vysázeny po zřízení plotu. Z důkazů předložených žalovaným je nepochybné, že
„se do stavu držby pozemků ohraničených oplocením narodil,“ v tomto rozsahu je
od roku 1979, kdy nabyl darem (správně koupí) od své právní předchůdkyně
pozemky a dům, také sám držel. Právní předchůdkyně účastníků nechaly vypracovat
geometrický plán pro převod pozemků parc. č. 182/1
a 182/2 do vlastnictví E. M., došlo mezi nimi k finančnímu vyrovnání
a proti stavbě plotu až do roku 1991 nikdo nic nenamítal. Proto v dobré víře o
vlastnictví sporných částí pozemků byla již právní předchůdkyně žalovaného E.
M.. Odkazuje na judikaturu o započtení držby právních předchůdců do vydržecí
doby, a to nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 a rozhodnutí
Nejvyššího soudu spisových značek 22 Cdo 837/98 a 22 Cdo 145/2003, a uzavírá,
že „do doby vydržení měla být odvolacím soudem započítána i držba jeho právní
předchůdkyně“. Vydržení vlastnického práva mělo za následek zánik posuzovaného
věcného břemene (služebnosti) splynutím. Navíc i při úvaze o promlčení věcného
břemene se odvolací soud spokojil s formálním listinným důkazem spočívajícím v
prohlášení J.Z.D. V., že tomuto subjektu svědčilo právo užívání pozemků.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že k vydání neoprávněně užívaného
pozemku podle konstantní judikatury slouží právě žaloba na jeho vyklizení.
Navíc bylo prokázáno, že žalovaný sporné části pozemků užívá, příležitostně tam
má svoje věci, běhají tam jeho zvířata a pohybují se tam on i členové jeho
rodiny. Vyklizované části pozemků jsou dostatečně specifikovány ve výrocích
rozhodnutí odvolacího soudu,
a proto jsou zcela nedůvodné námitky, že jejich grafické znázornění je vadné.
Souhlasí s tím, že plot byl postaven mnohem později než v roce 1941, a
namítají, že žalovaný v této části dovolání napadá pouze skutková zjištění, což
není přípustné. Lhůta k odstranění plotu je sice krátká, ale jsou ochotni ji
dohodou prodloužit, započne-li žalovaný s jeho odstraňováním. Dobrá víra
žalovaného, že byl vlastníkem předmětných částí pozemků ze žádného důkazu
nevyplývá. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou
osobou (účastníkem řízení).
Dovoláním byly sice výslovně napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
avšak z jeho obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) je zřejmé, že dovolací důvody a v něm
obsažená argumentace zpochybňují pouze měnící výroky o vyklizení pozemků,
odstranění plotu a potvrzující výrok o strpění výkonu věcného břemene, nikoli
však potvrzující výrok o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene.
Uvedení důvodů, z jakých se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je
podle § 241a odst. 1 OSŘ náležitostí dovolání a pokud je neobsahuje, může být
o tyto údaje doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta
první OSŘ). Vzhledem k tomu, že v této lhůtě nedostatek včasného uplatnění
dovolacích důvodů odstraněn nebyl, stalo se dovolání proti výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zrušení
věcného břemene, trvale neprojednatelným, a bylo proto odmítnuto (§ 243c odst.
1 a § 43 odst. 2 OSŘ).
Dále dovolací soud zkoumal, zda je přípustné dovolání směřující proti
zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výroky o vyklizení části pozemků a odstranění plotu odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně a dovolání proti těmto výrokům je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ
zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným
částem pozemků žalobců nevydržel, neboť tomu bránilo právo družstevního užívání
těchto pozemků, přičemž podle žalovaného takové právo ani nevzniklo. K takovému
závěru však odvolací soud nedospěl. Ten pouze uvedl, že pozemky, které užívaly
socialistické organizace na základě zvláštního právního předpisu, nebyly do 31.
12. 1991 předmětem vydržení, čímž se rozumí, že jejich oprávněná držba nemohla
vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Současně odvolací soud vycházel
z toho, že dobrá víra žalovaného, že mu části pozemků žalobců se zřetelem ke
všem okolnostem patří (oprávněná držba), nebyla od roku 1979 až do 25. 9. 1991
narušena. Žalovaný nevydržel vlastnické právo k částem pozemků žalobců podle §
134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., právě z
toho důvodu, že v září 1991 pozbyl dobrou víru, že mu patří, tj. že k 1. 1.
1992 nebyl jejich oprávněným držitelem. Správný je tak odkaz odvolacího soudu
na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (R 50/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud dovodil, že „do
doby, kdy měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení
započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo
o věc ve státním vlastnictví.“ K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v
rozsudku z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1289/98, publikovaném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, tak, že je použitelný i pro vydržení
pozemku, k němuž bylo zřízeno právo družstevního užívání nebo právo trvalého
užívání. Sama skutečnost, že k pozemku bylo zřízeno právo družstevního užívání
nebo právo trvalého užívání, nebránila jeho oprávněné držbě, která však vedla
k vydržení vlastnického práva k pozemku podle § 134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění
novely provedené zákonem
č. 509/1991 Sb., jen pokud trvala k 1. 1. 1992.
Žalovaný v průběhu řízení namítal, že vlastnické právo k částem pozemků žalobců
vydržel sám, neboť byl v dobré víře, že mu patří od roku 1979, kdy koupí nabyl
od E. M. sousední pozemky, a k nimž byly části pozemků žalobců připloceny.
Tvrdil ale také, že jejich oprávněnou držitelkou byla již jeho právní
předchůdkyně, která na pozemku parc. č. 180/4 postavila dům a pilu v roce 1939
a také ho oplotila, že právní předchůdkyně účastníků uzavřely dohodu o převodu
částí pozemků parc. č. 182/1 a 182/2, které E. M. rovněž oplotila, a předložil
také geometrický plán vyhotovený J. B. s jeho průvodním dopisem z 11. 1. 1943
(č. l. 127-129), týkající se oddělení a zaměření dílů a, b z parcel č. 182/1 a
182/2 a jejich připojení k parc. č. 182/3. Podle zjištění soudu prvního stupně
byla dohoda uzavřena před rokem 1954 za účinnosti obecného zákoníku občanského
roku 1811, avšak k převodu vlastnictví nedošlo, neboť jeho předpokladem byla
písemná listina a vklad práva do pozemkové knihy. Soud prvního stupně dále
učinil zjištění, že plot na pozemcích žalobců byl v současných hranicích
nejméně od roku 1941.
Protože soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo k
částem pozemků žalobců vydržel žalovaný, nezabýval se otázkou, zda vlastnické
právo k nim vydržením nenabyla již E. M. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze
7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1176, že „pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám
jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, případně
vydržením jeho předchůdců.“ Odvolací soud sice správně dovodil, že žalovaný
vlastnické právo k částem pozemků žalobců nevydržel, ale zjevně neuvažoval o
vydržení vlastnického práva E. M. (s ohledem na počátek tvrzené držby podle §
1477 obecného zákoníku občanského v návaznosti na § 566 zákona č. 141/1950 Sb.,
občanský zákoník) z toho důvodu, že vycházel z tvrzení žalovaného, že předmětné
části pozemků tehdy náležející M. N. byly oploceny až v roce 1957 (k tomu
ještě poukázal na čestné prohlášení J. Ž.). Z obsahu spisu se však podává, že
žalovaný v průběhu řízení setrvale tvrdil, že oplocení bylo postaveno
nejpozději v roce 1941. Jestliže někdy odkázal na rok 1957, přičemž odvolací
soud patrně vycházel z vyjádření k odvolání žalobců z 21. 5. 2007, pak pouze s
tím, že od tohoto data existenci plotu nezpochybňují ani žalobci. Prohlášením
J. Ž. ze 7. 6. 2004 (č. l. 276 ) nebyl důkaz v řízení proveden. Odvolací soud
se tak ohledně zjištění doby, kdy bylo zbudováno oplocení částí předmětných
pozemků, odchýlil od zjištění soudu prvního stupně, aniž dokazování o této
skutečnosti sám doplňoval nebo důkazy provedené soudem prvního stupně opakoval.
Porušil tak postup, vyplývající pro něj z § 213 OSŘ.
I když není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, musí
vždy zopakovat dosud provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možno dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2
OSŘ), a může dokazování doplnit o důkazy navržené účastníky, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 3 OSŘ). Tím došlo k
vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu byl také předčasný závěr odvolacího soudu, že žalobcům náleží
podle § 126 odst. 1 ObčZ ochrana vlastnického práva k částem pozemků, jejichž
vyklizení se domáhají. Pokud by právní předchůdkyně žalovaného E. M. nabyla k
těmto částem pozemků vlastnictví vydržením, nemohla by je M. N. podle zásady,
že nikdo nemůže převést více práv než sám má, žalobcům v roce 1973 platně
prodat, a ti by pak nebyli v dané záležitosti aktivně legitimováni.
Ke vztahu žaloby na vydání neoprávněně zadržované věci (reivindikace) a zápůrčí
(negatorní) žaloby Nejvyšší soud v rozsudku z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2602/98, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/2001, uvedl, že „pro
revindikační žalobu obecně platí, že se jí vlastník věci domáhá na tom, kdo mu
tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci.
Proto je také obvyklou součástí žalobního návrhu (tzv. petitu) požadavek nejen
vydání věci, ale i požadavek jejího předání. Jiným způsobem ochrany
vlastnického práva, vycházejícím rovněž
z ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ, je žaloba zápůrčí (negatorní). Touto žalobou
se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů
(jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce;
domáhá se jí buď, aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se
určitého konání zdržel), anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil
věci, které na nemovitosti dříve nebyly.“ Jinými slovy reivindikační žalobou se
vlastník věci domáhá jejího vydání proti tomu, kdo ji má ve faktické moci
(držbě nebo detenci) bez právního důvodu, přičemž vydání věci může být
uplatněno i návrhem na její vyklizení. Základním předpokladem je, že vlastník
je fyzicky zbaven možnosti věc držet a užívat, a postačuje, že žalovaný věc
neoprávněně užívá.
Právo žalobců domáhat se na žalovaném odstranění plotu z předmětných částí
pozemků je v prvé řadě odvislé od toho, zda žalobci jsou jejich vlastníky.
Pokud by k těmto částem pozemků smlouvou z roku 1973 platně vlastnictví
nenabyli, nesvědčilo by jim hmotné právo a žaloba by musela být v této části
pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta. Ohledně plotu jako nemovité stavby
zbudované bez občanskoprávního oprávnění k pozemku je namístě připomenout, že
právní vztahy mezi stavebníkem
a vlastníkem pozemku vzniklé stavbou postavenou v době od 1. 1. 1951 do 31. 3.
1964 je třeba posuzovat analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.,
občanský zákoník (srovnej R 155/1953 a R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Poukaz dovolatele na aplikaci § 418 obecného zákoníku občanského z
roku 1811 pro stavbu plotu postavenou za účinnosti tohoto zákoníku není
případný, neboť stavením postaveným bez vědomí a vůle vlastníka na cizí půdě ve
smyslu tohoto ustanovení není plot, jak vyložila tehdejší judikatura (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1923, sp. zn. Rv II 335/23
publikovaný ve sbírce Vážného pod 3110). Právo na odstranění plotu by
příslušelo vlastníku pozemku z titulu obecné ochrany jeho vlastnického práva (§
366 tohoto zákoníku).
Dovolání směřuje i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, jímž bylo žalovanému uloženo, aby strpěl výkon práva
odpovídajícího věcnému břemenu.
Předchozími rozsudky z 9. 6. 1998, č. j. 9 C 103/96-65, a z 21. 2. 2003, č. j.
9 C 103/96-199, rozhodl soud prvního stupně o žalobě na strpění věcného břemene
stejně. Předpoklady přípustnosti dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak nejsou naplněny.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odstavce 3 OSŘ za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-
li otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval
otázkou zániku věcného břemen splynutím. Řešení této otázky nebylo pro
rozhodnutí významné, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný sporné
části pozemků žalobců nevydržel. Má-li odvolací soud posoudit, zda tyto části
pozemků žalobců nevydržela právní předchůdkyně žalovaného, pak vydržecí lhůta
by s přihlédnutím
k § 566 OZ uplynula k 1. 1. 1961. I otázku zániku věcného břemene splynutím by
pak bylo třeba posuzovat podle tohoto občanského zákoníku.
Otázka zániku věcného břemene podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník,
splynutím vlastnictví pozemku oprávněného a povinného v jedné osobě nebyla
Nejvyšším soudem dosud řešena a rozsudek odvolacího soudu je tak rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu.
Podle § 166 OZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve
prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco
činit. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím
určité věci nebo patří určité osobě. Povinným subjektem je vždy vlastník
nemovitosti, který je povinen něco trpět nebo něčeho se zdržet nebo něco konat,
a tomu odpovídající právo svědčí buď určité osobě – působí in personam nebo
vlastníku nemovitosti – působí in rem. Jestliže se oprávněná osoba stane
vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením
práva s povinností v jedné osobě zaniká. Zánik věcného břemene splynutím
povinnosti vlastníka nemovitosti věcným břemenem zatížené (služebné
nemovitosti) s právem osoby z věcného břemene oprávněné (věcné břemeno in
personam) nebo právem vlastníka panující nemovitosti, které věcné břemeno
svědčí (věcné břemeno in rem), občanský zákoník výslovně neupravuje. Analogicky
lze použít § 333 OZ, podle kterého splyne-li jakýmkoliv způsobem právo s
povinností (závazkem) v jedné osobě, zanikne právo i povinnost, nestanoví-li
zákon jinak. Zánik věcného břemene splynutím osoby z věcného břemene povinné a
oprávněné je „změnou“ subjektů práv a povinností v jeden, zatímco § 186 odst. 1
OZ upravuje zánik věcného břemene, zasáhnou-li takové trvalé změny, že věc již
nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její
nemovitosti, tedy jde o změny, které mají vliv na obsah práva a tomu
odpovídající povinnosti.
Lze tak učinit závěr, že nabude-li vlastník panujícího pozemku vydržením
vlastnické právo k pozemku služebnému, dojde k zániku věcného břemene splynutím
analogicky podle § 333 OZ. Vzhledem k tomu, že za účinnosti OZ neplatil
intabulační princip, není třeba řešit otázku zániku práva věcného břemene
splynutím ve vztahu k výmazu tohoto práva z katastru nemovitostí.
Protože otázkou vydržení pozemků, resp. částí pozemků parc. č. 182/2
a pozemku č. 180/1 PK právní předchůdkyní žalovaného E. M. se odvolací soud
nezabýval, přičemž jde o pozemky panující ve vztahu ke služebnému pozemku parc.
č. 182/3, který vlastnila E. M., a v důsledku toho ani neřešil otázku zániku
věcného břemene splynutím, neaplikoval právní předpis, který aplikovat měl, a
proto právní posouzení věci není správné.
Pokud by nedošlo k zániku věcného břemene splynutím, je třeba zvážit, zda
připadá v úvahu promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, které žalovaný
namítl. Žalovaný pochopitelně v dovolání nezpochybnil závěr odvolacího soudu
o promlčení tohoto práva. Za nesprávné považoval, že odvolací soud k jeho
námitce promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
Odst. 1 ObčZ nepřihlížel s argumentem, že žalobci nemohli právo vykonávat
vzhledem k tomu, že k jejich pozemkům parc. č. 182/2 a PK 180/1 jako pozemkům
panujícím vzniklo právo družstevního užívání. Podle žalovaného je závěr o
vzniku tohoto práva nesprávný, neboť k němu odvolací soud dospěl pouze na
základě zprávy J.Z.D. N. Dovolací soud především připomíná, že odvolací soud
neuvažoval jen o právu družstevního užívání pozemků podle zákona č. 122/1975
Sb., ale také o právu užívání těchto pozemků podle zákona č. 123/1975 Sb.,
které se podle § 1 tohoto zákona vztahovalo na užívání půdy zemědělskými
organizacemi, kterou neměli v družstevním nebo náhradním užívání (§ 1 tohoto
zákona). Vznikalo dohodou vlastníka a organizace
o odevzdání zemědělského pozemku do užívání nebo rozhodnutím okresního
národního výboru (§ 6 odst. 2 a 3 zákona), přičemž podle § 5 odst. 1 vzniklo k
zemědělským pozemkům, které ke dni účinnosti tohoto zákona zemědělské
organizace již užívaly. Šlo také o právo užívání časově neomezené. Pokud
žalovaný v dovolání poukázal na kupní smlouvu z 24. 7. 1973, kterou žalobci
pozemek parc. č. 182/2 a pozemek č. 180/1 PK nabyli od M. N., pak oba tyto
pozemky jsou ve smlouvě uvedeny jako pozemky v užívání socialistické
organizace.
Z uvedených důvodů byl rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby
na zrušení věcného břemene, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k
dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Odvolací soud se dotazem na znalce vypořádá také s
námitkou žalovaného, týkající se nepřesnosti zákresu do katastrální mapy a
grafického znázornění vyklizovaných částí pozemků a umístění plotu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu