33 Cdo 797/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně R. k. v. o. s., správkyně konkursní podstaty úpadce J. B. – stavební
a montážní firma s.r.o., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 8 C 257/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 8. 8. 2007, č.j. 61 Co 270/2007-112, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil
(mimo nákladové výroky III. a IV.) výrok I. rozsudku ze dne 24. 1. 2007, č.j. 8
C 257/2006-70, jímž Okresní soud v Klatovech uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni
do konkursní podstaty 950.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9% ročně od 30.
9. 2006 do 31. 12. 2006, s úroky z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007
do 24. 1. 2007 a dále s úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k
prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení
žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů z částky 950.000,- Kč od 25. 1.
2007 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný kupní smlouvou ze dne
19. 2. 2004 prodal společnosti J. B. – stavební a montážní firma s.r.o.
nemovitosti v K., a to budovu č. p. 836 na stavební parcele č. 147/2 a tuto
parcelu za kupní cenu 3.000.000,- Kč, která měla být uhrazena ve splátkách. Pro
případ nezaplacení kupní ceny bylo sjednáno právo prodávajícího od smlouvy
odstoupit. Vlastnické právo kupující společnosti bylo vloženo do katastru
nemovitostí. V dodatku ke smlouvě ze dne 15. 1. 2005 bylo deklarováno, že
kupující zaplatila na kupní cenu 1.700.000,- Kč, pro nedoplatek si smluvní
strany sjednaly novou lhůtu k plnění s nejzazším termínem do 31. 3. 2005 a
dohodly se, že v případě odstoupení od smlouvy nastanou účinky s tímto spojené
ke dni, kdy uplyne jeden měsíc od doručení odstoupení kupujícímu. Žalovaný
(prodávající) pro nezaplacení zbytku kupní ceny od smlouvy dne 7. 9. 2005
odstoupil, kupující listinu s tímto projevem vůle prodávajícího téhož dne
převzala a v katastru nemovitostí byl jako vlastník nemovitostí zapsán opět
prodávající. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2005, č.j. 29 K
24/2005-83, byl na kupující prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty
byla ustanovena žalobkyně; účinky konkursu nastaly k témuž dni. Dne 30. 6.
2004, tj. před uzavřením dodatku ke kupní smlouvě, uzavřela kupující s J. T.
zástavní smlouvu k zajištění pohledávky 5.180.000,- Kč, jíž zatížila předmětné
nemovitosti zástavním právem, které bylo 3. 8. 2004 zapsáno do katastru.
Částečně zaplacenou kupní cenu prodávající kupující nevrátil, na výzvu
správkyně konkursní podstaty zaplatil
do konkursní podstaty na úhradu převzaté kupní ceny 750.000,- Kč a zůstal mu
nedoplatek 950.000,- Kč, který je žalobou uplatněn. Správkyně sepsala předmětné
nemovitosti do konkursní podstaty. Žalovaný podal u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 55 Cm 8/2006 excindační žalobu, kterou vzal posléze zpět, a řízení
bylo zastaveno.
Odvolací soud na základě těchto zjištění zejména uzavřel, že vzal-li žalovaný
zpět excindační žalobu, pouze jíž se mohl bránit zařazení nemovitostí či
pohledávky
na vrácení kupní ceny do soupisu konkursní podstaty, jsou jeho námitky proti
postupu správce již bez významu a z téhož důvodu nelze považovat za
opodstatněný ani návrh na přerušení řízení do doby skončení řízení o určení, že
na nemovitostech nevázne zástavní právo, které vede se zástavním věřitelem J.
T. Ze strany žalovaného vyhověním žalobě nedojde k nezákonnému dvojímu plnění
ve prospěch konkursní podstaty, neboť každé z plnění má svůj právní důvod, a
sice požadavek na zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatek na
části přijaté kupní ceny, kterou je prodávající povinen vrátit kupující, na
jejíž majetek byl prohlášen konkurs, vychází ze vzájemného vypořádání účastníků
zrušené kupní smlouvy a nemovitosti žalovaného byly sepsány do konkursní
podstaty z důvodu existence zástavního práva, „které je konkursní věřitel
povinen vypořádat.“ Pokud by nedošlo k prohlášení konkursu, byl by žalovaný v
obdobném postavení, tj. pro nevrácenou část kupní ceny v pozici dlužníka
kupující ze zrušené kupní smlouvy a též v pozici zástavního dlužníka vůči
zástavnímu věřiteli J. T., který by měl právo na uspokojení své pohledávky
zpeněžením předmětných nemovitostí. Z uvedeného důvodu nelze podle odvolacího
soudu stanovit, že by přiznané plnění bylo v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé napadl
žalovaný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též
jen „o.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů
spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně nepřerušil řízení do
rozhodnutí ve věci určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a
odvolací soud tento vadný procesní postup „potvrdil.“ Prostřednictvím druhého
dovolacího důvodu dovolatel namítá, že pokud žalobkyně jako správkyně konkursní
podstaty sepsala nemovitosti do konkursní podstaty a žalovaný musí do konkursní
podstaty ještě vracet zaplacenou část kupní ceny, jedná se o neoprávněné,
fakticky dvojí plnění, minimálně v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele
není rozhodné, že žalobkyni svědčí pro tento postup dva právní tituly –
zástavní právo (pro pohledávku zásadně převyšující kupní cenu) a bezdůvodné
obohacení. Za nesprávný označuje závěr, že k sepisu do podstaty došlo z důvodů,
které nemají přímou souvislost se vznikem nároku na vydání bezdůvodného
obohacení; vždyť se jedná o právní vztahy k týmž nemovitostem, které jsou
jediným předmětem plnění z prvotního právního úkonu – kupní smlouvy. Zásadní
právní význam přisuzuje dovolatel otázce, „zda povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení z prodaných nemovitostí lze nárokovat v případě, že sice dojde k
vrácení plnění, avšak toto plnění je bez materiálního významu pro druhou
smluvní stranu.“ Zápisem v katastru nemovitostí po odstoupení od kupní smlouvy
bylo žalovanému vráceno vlastnické právo pouze po formální stránce, nikoli již
možnost s nemovitostmi disponovat, neboť tuto získal vzápětí sepisem do
konkursní podstaty kvůli zástavnímu právu, které žalovaný nezřídil, konkursní
správce. Poukazuje na ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které
vykládá tak, že vzájemného plnění se může domáhat pouze ten, kdo plnění vrátil
v plnohodnotné podobě, a znovu zdůrazňuje, že obojího plnění se dostává správci
konkursní podstaty. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud žalovaný odstoupil
od kupní smlouvy, ač z údajů v katastru nemovitostí věděl nebo vědět mohl, že
nemovitosti jsou zastavené, „choval se trestuhodně lehkomyslně a nemůže
očekávat, že mu právo poskytne ochranu.“ Rozsudky soudů obou stupňů považuje za
správné. Podle jejího názoru nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam,
neboť k přerušení řízení nebyl žádný důvod a ve zbytku je argumentace
dovolatele ryze skutková
bez souvislosti s právním posouzením věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) nebo c) o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím
soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat
již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho
obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.).
Z uvedeného současně vyplývá, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Tvrzená vada
řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, nehledě na to, že
postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237
odst. 3 o.s.ř., a to jeho judikatorní přesah. Námitkou, že soud prvního stupně
nepřerušil řízení do rozhodnutí o žalobě o určení, že nemovitosti nejsou
zatíženy zástavním právem, se proto dovolací soud nezabýval.
Otázka, kterou dovolatel v rámci důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. nabídl k přezkumu (zda povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ze
zrušené kupní smlouvy lze nárokovat v případě, že sice dojde k vrácení
prodaných nemovitostí, avšak toto plnění je „bez materiálního významu“ pro
druhou smluvní stranu), znaky vyjmenované v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje.
Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem plnili,
vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v ustanovení § 457 obč.
zák. Jedná se o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým
je plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Přímo ze
zákona zde dochází ke vzniku synallagmatického závazku, v němž je povinnost
obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána; jinými slovy, vydání předmětu
bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo sám již předmět
bezdůvodného obohacení vrátil, popřípadě je připraven vrátit a zároveň s
uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Z kupní
smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a
kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou cenu (§ 588 obč. zák.). Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž
základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem
zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní
ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák.
splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost
kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru
nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající.
Pro závěr o splnění povinnosti kupujícího vydat předmět bezdůvodného obohacení
je podstatné, že prodávajícímu (žalovanému) bylo vráceno vlastnické právo k
nemovitostem, které bylo zrušenou kupní smlouvou na kupujícího převedeno, resp.
nemovitosti samotné. Ostatně ani sám žalovaný nezpochybňuje, že mu bylo plnění,
které od něj na základě zrušené kupní smlouvy kupující obdržel, vráceno, namítá
toliko, že vrácené plnění je pro něj bez „materiálního významu.“
Okolnost, že na nemovitostech k okamžiku účinnosti odstoupení od kupní smlouvy,
a tedy k okamžiku, kdy odpadl právní důvod plnění, vázlo podle stavu zápisu v
katastru nemovitostí zástavní právo, které před odstoupením zřídil (bez
souhlasu prodávajícího) kupující, nemůže mít na závěr o splnění vzájemné
povinnosti kupujícího vydat předmět bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní
smlouvy vliv. Existence zástavního práva, která je navíc mezi stranami sporná,
sama o sobě ještě neznamená, že žalovaný bude nucen v budoucnu strpět
uhrazovací funkci zástavního práva ve vztahu k zástavě pro případ, že dlužník
svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní.
K závěru o zásadním právním významu napadaného rozhodnutí nelze dospět ani na
základě argumentace dovolatele, podle níž se z jeho strany jedná o „fakticky
dvojí“ plnění ve prospěch konkursní podstaty. Byly-li nemovitosti po prohlášení
konkursu
na majetek kupující sepsány do konkursní podstaty, stalo se tak pro existenci
zástavního práva zajišťujícího pohledávku zástavního věřitele za úpadcem v
souladu s § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), tedy z právního důvodu
odlišného od povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, jejíhož splnění se
žalobkyně domáhá v tomto řízení. Poté, co žalovaný umožnil (tím, že neuhradil
zajištěnou pohledávku ani nesložil cenu zástavy) sepsání nemovitostí do
konkursní podstaty, se v případě pochybností stran existence zástavního práva
mohl domáhat excindační žalobou jejich vyloučení ze soupisu, přičemž soud by v
takovém řízení jako prejudiciální posuzoval otázku existence zástavního práva.
Kromě toho mohl žalovaný jako osoba, jejíž věci zajišťují pohledávku odděleného
věřitele vůči úpadci, v konkursním řízení přihlásit svoji podmíněnou pohledávku
ve smyslu ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.
Ani otázka dovolatelem namítaného rozporu požadavku žalobkyně na vydání
předmětu bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní smlouvy s dobrými mravy není
způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit,
neboť posouzení, zda určitý výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, je
závislé na konkrétních okolnostech a poměrech účastníků, pročež má význam právě
a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu do
poměrů sporů jiných - obdobných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6.
2008, sp. zn. 26 Cdo 3639/2007).
Poukaz dovolatele na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. není případný. Uvedené
ustanovení upravuje promlčení synallagmatického závazku, na posouzení této
otázky však napadené rozhodnutí nespočívá (námitku promlčení žádný z účastníků
nevznesl).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalobkyni, která by na jejich
náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu
nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu