30 Cdo 2789/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce HOTEL PLATNÉŘSKÁ, a.s. (dříve Hotel Strahov, a.s.), se sídlem v Praze
1, Staroměstské náměstí č. 20, IČ 63906902, zastoupeného JUDr. Tomášem
Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalované
Královské kanonii premonstrátů na Strahově, IČ 00415090, se sídlem v Praze 1,
Strahovské nádvoří I/132, zastoupené Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 45, o zaplacení částky 6,353.871,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 236/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č.j. 18 Co
291/2012-192, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 41.188,40 Kč, a to její
zástupkyni Mgr. Tereze Krákorové, advokátce se sídlem v Praze 2, Vinohradská 45.
moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady
nákladů řízení placených státem (výroky II. a III.). Věc samu posoudil s
odkazem na ustanovení § 451 in fine občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále
jen „obč. zák.“) s tím, že žalobce prokázal smlouvami o dílo, uzavřenými jeho
zakladatelem (obchodní firma UNITED HOTEL INVESTMENTS BOHEMIA, s.r.o. – dále
jen „UHI BOHEMIA“) se společností HELIKA, a.s., že tato společnost na
objednávku první z uvedených společností vytvořila dílo (projektovou
dokumentaci, podrobný inženýrsko-geologický a hydrogeologický průzkum lokality,
digitalizaci a reambulanci polohopisného a výškopisného zaměření lokality,
zpracování zadávací studie rekonstrukce a dostavby hotelu STRAHOV, zpracování
projektu a rekonstrukce dostavby téhož hotelu a přípravy podkladů pro výběrové
řízení dodavatele stavby – dále jen „projektová dokumentace“), nutné pro vydání
stavebního povolení za dohodnutou a přitom přiměřenou cenu, přičemž společnost
UHI BOHEMIA založila podle § 172 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
obchodní společnost HOTEL STRAHOV, a.s. (tj. žalobce) s tím, že sama splatí
základní jmění zakládané společnosti formou nepeněžitého vkladu
(představovaného zmíněnou projektovou dokumentací) oceněného znaleckým
posudkem. Toto dílo však bylo plně využito žalovanou, která se tak bez právního
důvodu obohatila na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.,
a je tak povinna bezdůvodné obohacení vydat ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1
obč. zák. s § 456 téhož zákona. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června
2007, č.j. 13 Co 90/2007-194, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve
věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 6.353.871,- Kč s
příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud
konstatoval, že na základě důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně a
současně s přihlédnutím k důkazu výslechem svědka Ing. arch. T. Š., který byl
proveden v odvolacím řízení, dospěl k opačnému závěru, pokud se týče otázky
důvodnosti žaloby, než soud prvního stupně. Poukázal na to, že společnost UHI
BOHEMIA na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností HELIKA, a.s. dne 8. února 1995 získala projektovou dokumentaci přestavby a dostavby části
Strahovského kláštera na hotel, na základě níž bylo také dne 11. července 1995
vydáno Obvodním úřadem pro Prahu 1 stavební povolení na stavbu. Součástí
projektové dokumentace byla i architektonická studie vypracovaná ve
spoluautorství autory Ing. arch. T. Š., Ing. arch. B. S. a Ing. arch. V. H. Ta
je nepochybně výsledkem tvůrčí činnosti autora, resp. spoluautorů, je tedy
dílem ve smyslu § 2 násl. tehdy platného autorského zákona č. 35/1965 Sb. (dále
jen „autorský zákon“), kdy dílo i jeho autor, resp. spoluautoři, požívají
ochrany podle tohoto zákona. Odkázal na ustanovení § 7, § 12 odst. 1 písm. b) a
§ 14 odst.
1 autorského zákona a připomněl, že k jakýmkoliv dispozicím s
autorským dílem je třeba souhlasu autora, případně autorů, přičemž tento
souhlas musí být realizován formou smlouvy. Žádný takový souhlas nikdo ze
spoluautorů architektonické studie (ke zmíněnému užití) neudělil. Pokud tato
studie byla vytvářena v rámci pracovního poměru, bylo by bývalo třeba též
souhlasu zaměstnavatelů ve smyslu § 17 odst. 3 autorského zákona, který však
též nebyl doložen. Společnost UHI BOHEMIA nebyla oprávněna architektonickou
studii, jako předmět chráněný podle autorského zákona užívat, natož s ním dále
disponovat. Jestliže tedy dne 20. listopadu 1995 při založení společnosti hotel
strahov, a.s. vložila jako zakladatel do základního jmění této nově založené
společnosti v rámci nepeněžitého vkladu také projektovou dokumentaci, jejíž
nedílnou stěžejní součástí byla uvedená architektonická studie, když projektová
dokumentace z architektonické studie vychází a rozpracovává ji, a učinila tak
bez souhlasu autorů, pak je tento právní úkon vkladu v rozporu s citovanými
ustanoveními autorského zákona, a proto neplatný. Žalobce nemohl z neplatného
úkonu nabýt žádných práv k architektonické studii, resp. ani k celé projektové
dokumentaci, jež byla na základě této studie vypracována. Nemůže se proto
úspěšně domoci jakýchkoli práv z titulu, který s touto studií souvisí. Žalobce
proto není k vymáhání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován. O dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června
2007, č.j. 13 Co 90/2007-194, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 30 Cdo 4924/2007-221, kterým zrušil jak toto rozhodnutí,
tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud v uvedeném rozsudku mimo jiné připomněl, že podle ustanovení §
451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat
(odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů
(odst. 2). Ustanovení § 454 obč. zák. určuje, že bezdůvodně se obohatí i ten,
za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle ustanovení § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl
získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. V předmětné věci bylo nutno – s ohledem na obsah žaloby - zkoumat, zda se
žalovaná na úkor žalobce obohatila a je tedy povinna získané obohacení vydat (§
451 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud ve svém tehdejším rozhodnutí konstatoval, že s ohledem na
dosavadní skutková zjištění lze však mít za dosud ne zcela nezvratné, že v
souzeném případě skutečně jde o některý z uvedených případů bezdůvodného
obohacení, a zda v něm šlo ze strany žalobce zejména o takovéto plnění, na
jehož základě by žalovaná získala bezdůvodné obohacení.
Výchozí úvahou soudů obou stupňů bylo, že žalobce prokázal smlouvami o dílo,
uzavřenými jeho zakladatelem UHI BOHEMIA se společností HELIKA, a.s., že tato
společnost na objednávku první z uvedených společností vytvořila dílo
(projektovou dokumentaci, podrobný inženýrsko – geologický a hydrogeologický
průzkum lokality, digitalizaci a reambulanci polohopisného a výškopisného
zaměření lokality, zpracování zadávací studie rekonstrukce a dostavby hotelu
STRAHOV, zpracování projektu a rekonstrukce dostavby téhož hotelu a přípravy
podkladů pro výběrové řízení dodavatele stavby – dále jen „projektová
dokumentace“), nutné pro vydání stavebního povolení za dohodnutou a přitom
přiměřenou cenu, přičemž společnost UHI BOHEMIA založila podle § 172 obch. zák. obchodní společnost HOTEL STRAHOV, a.s. (tj. žalobce) s tím, že sama vložila do
základního jmění zakládané společnosti formou nepeněžitého vkladu zmíněnou
projektovou dokumentaci. Toto dílo pak mělo být plně využito žalovanou. Soud
prvního stupně dovodil, že žalovaná se tak na úkor žalobce obohatila ve smyslu
ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. (konkrétně mělo jít o plnění bez právního
důvodu). Pokud by se věc měla řešit (též) podle § 32 autorského zákona č. 35/1965 Sb., pak soud prvního stupně připomněl, že by se jednalo výlučně o
vztah mezi autorem a společností UHI BOHEMIA, když by bylo jedině věcí autora,
který nebyl ani účastníkem řízení, zda bude podle zmíněného ustanovení
autorského zákona postupovat. Naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí
zbudoval na základní úvaze, že společnost UHI BOHEMIA nebyla z hlediska
autorského zákona oprávněna s dílem představovaným předmětnou projektovou
dokumentací, jejíž nedílnou a stěžejní součástí byla architektonická studie,
disponovat, pak pokud bez souhlasu jejích autorů (spoluautorů) ji vložila jako
nepeněžitý vklad do základního jmění žalobce, učinila tak v rozporu s
příslušnými ustanoveními autorského zákona a tudíž neplatně. Z této úvahy
vyplynul závěr učiněný soudem druhého stupně, že z takového neplatného úkonu
žalobce nemohl nabýt jakýchkoliv práv k architektonické studii (resp. celé
projektové dokumentaci). Proto není aktivně legitimován vymáhat nárok z titulu
vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované. Dovolací soud připomněl, že základ objektivního práva autorského, alespoň tak,
jak jej pojímá autorský zákon, spočívá v úpravě osobněprávních vztahů, nikoli
vztahů majetkoprávních, takže subjektivní autorské právo nemůže být zcizeno ani
nemůže být předmětem vzdání se. Dále se pak podrobněji zabýval vymezením
definice díla a tvůrčí činnosti, přičemž v tomto smyslu se na uváděný rozsudek
pro stručnost odkazuje. Dovolací soud pak uzavřel konstatováním, že odvolací
soud přiléhavě odkázal na ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) autorského zákona
(ve spojení s § 7 téhož zákona), podle něhož má autor (resp. spoluautoři) právo
s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho
užití, přičemž podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zákona svolení k užití díla
uděluje autor (spoluautoři) smlouvou.
Uvedl, že z napadeného rozhodnutí
vyplývá, že odvolací soud klasifikoval předmětnou projektovou dokumentaci,
která byla zakladatelem žalobce vložena jako nemajetkový vklad do základního
jmění zakládané obchodní společnosti Hotel Strahov, jako autorské dílo, k
nakládání, s nímž (k jehož užití) nebyl dán spoluautory tohoto autorského díla
společnosti UHI BOHEMIA souhlas. S ohledem na podaný výklad však nebylo lze mít
za to, že by odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně, který se o této
otázce zmínil jen okrajově) otázku, zda byly naplněny konkrétní znaky pro to,
aby dotčená projektová dokumentace mohla být takto hodnocena (plně anebo jen
její případná část), řešil zcela důsledně a současně přezkoumatelně. Proto
závěr, že vložení této projektové dokumentace do základního jmění žalobce bylo
neplatné, se jevilo dovolacímu soudu jako zatím předčasné. Nebylo proto možno
odpovědně dospět ani k závěru, zda se žalovaná skutečně bezdůvodně obohatila na
úkor žalobce či nikoliv. V dalším řízení pak ve věci opětovně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1
rozsudkem ze dne 20. března 2012, č.j. 31 C 236/2009-148, kterým žalobu se
žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 6,353.871,-
Kč s příslušenstvím, zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně
náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání
žalobce potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č.j. 18 Co 291/2012- 192, kterým bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud odkázal na právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR
ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 30 Cdo 4924/2007-221, kterými byl (stejně jako
byl soud prvního stupně) vázán (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s
ustanovením § 226 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud připomněl předchozí rozsudek
odvolacího soudu ze dne 27. června 2007, č.j. 13 Co 90/2007-194, s tím, že
pokládal za přiléhavý poukaz na ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) autorského
zákona (ve spojení s § 7 téhož zákona), podle něhož má autor (spoluautoři)
právo s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k
jeho užití, přičemž podle ustanovení § 14 odst. 1 tohoto zákona svolení k užití
díla uděluje autor (spoluautoři) smlouvou. Městský soud v Praze připomněl, že
dovolací soud vytkl odvolacímu soudu jen to, že klasifikoval projektovou
dokumentaci vloženou UHI BOHEMIA do základního jmění žalobce jako autorské
dílo, k nakládání s nímž - tedy k jeho užití - nebyl dán spoluautory tohoto
autorského díla jmenované společnosti souhlas. Dovolací soud tehdy dovodil, že
nebylo lze mít za to, že by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního
stupně) důsledně a přezkoumatelně řešil otázku, zda byly naplněny konkrétní
znaky pro to, aby projektová dokumentace mohla být hodnocena jako autorské
dílo, a to zcela nebo její případná část. Závěr, že vložení projektové
dokumentace do základního jmění žalobce bylo neplatným právním úkonem, a že se
žalovaný na žalobcův úkor bezdůvodně obohatil, proto označil dovolací soud za
předčasný.
Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně
proto nyní postupoval správně, když nechal vypracovat znalecký posudek Fakultou
architektury VUT Brno, z jehož závěru zjistil, že architektonická studie (která
byla součástí projektové dokumentace) je výsledkem tvůrčí činnosti jejích
autorů, a že jde o dílo, které má architektonický účin, tj. může být objektivně
vnímáno jako výsledek tvůrčí kategorie architektury (§ 2 odst. 1 autorského
zákona). Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, pokud dovodil, že
architektonická studie, je dílem spoluautorů Ing. arch. T. Š., Ing. arch. B. S. a Ing. arch. T. H. Solidární autorské právo těmto autorům vzniklo okamžikem
vytvoření architektonické studie ve vnímatelné podobě (§ 7, § 9 odst. 1
autorského zákona), což potvrdil svědek Ing. P. K., předseda představenstva
obchodní společnosti HELIKA, a,s., který též uvedl, že si nevzpomíná, že by
tato společnost dávala souhlas UHI BOHEMIA k užití předmětné architektonické
studie ve formě jejího vložení do základního jmění žalobce. Totéž vypověděli
výše zmínění architekti, z nich Ing. arch. Š. uvedl, že vypracovali asi 20 až
30 verzí architektonických studií, a z nich pak po četných konzultacích vybrali
jednu, která tvořila součást projektové dokumentace. Všichni popřeli, že by
vycházeli ze studie nebo že by převzali studii (dnes již zesnulého) architekta
J. S., který žil ve V. B., uvedli, že jej, ani jeho práce neznali. Tvrzení
žalobce, že by architektonická studie byla kopií architektonické studie J. S.,
tedy nebylo prokázáno, takže odvolání žalobce v tomto směru nebylo odvolacím
soudem shledáno důvodným. Autoři studie nedali souhlas ke vkladu studie do
základního jmění žalobce, ani o tom, že ke vkladu došlo, nevěděli. Tito
solidárně oprávnění spoluautoři byli povoláni podle ustanovení § 12 odst. 1
písm. b) autorského zákona s architektonickou studii jako autorským dílem
nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití. Užít dílo bylo možno jen se svolením autorů, a to smlouvou, pokud to nebylo
dovoleno přímo zákonem. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že výlučný
charakter práva nakládat dílem je prolomen jen v případech volného využití ve
smyslu § 15 autorského zákona (o žádný z tam uvedených případů se ovšem
nejednalo), dále zákonnou licencí (§ 16 autorského zákona) a nucenou licencí
překladatelskou (§ 18 autorského zákona), o které zde nešlo. V době vytvoření
studie byl Ing. arch. Š. statutárním orgánem Projektového atelieru pro
architekturu a pozemní stavby, spol. s r.o. a Ing. arch. S. ke spolupráci
přizval, Ing. arch. H. pracoval do vypracování architektonické studie pro firmu
HELIKA, a.s. jako OSVČ a v době vypracování projektové dokumentace byl jejím
zaměstnancem. Architektonická studie tedy nebyla vytvořena za okolností, že by
všichni její autoři byli v pracovním poměru. Spoluautoři studie však souhlas k
užití tohoto díla ve formě smlouvy nedali, na čemž nic nezměnilo ani
,,Prohlášení" Ing. arch. Š. ze dne 19. října 2004.
Šlo o jednostranný neadresný
právní úkon, navíc vykonaný devět let po dispozici s projektovou dokumentací. I
za teoretického předpokladu, že by spoluautoři vytvořili dílo, architektonickou
studii, v rámci pracovního poměru, by byla situace ohledně požadavku na udělení
souhlasu s užitím díla stejná (viz formulace obsažené v ustanovení § 17 odst. 1
autorského zákona - ,,bez dalšího autorova svolení", takže nejde o stanovení
zákonné licence), a k zajištění řádné disposice dílem by bylo třeba souhlasu
zaměstnavatelů, tj. v případě Ing. arch. Š. a Ing. arch. S. - Projektového
atelieru pro architekturu a pozemní stavby, spol. s r.o., a v případě Ing. arch. H. – společnosti HELIKA, a.s. (§ 17 odst. 3 autorského zákona). Takovýto
(případný) souhlas zaměstnavatelů však předložen nebyl, Ing. arch. Š. jako
svědek potvrdil, že takový souhlas nedal, a totéž sdělila společnost HELIKA,
a.s. Na základě popsaných skutečností odvolací soud uzavřel, že UHI BOHEMIA proto
nebyla oprávněna architektonickou studii jako objekt chráněný autorským právem
užívat, ani s ním disponovat, konkrétně jej vložit jako nepeněžitý vklad do
společnosti žalobce. Protože UHI BOHEMIA dne 20. listopadu 1995 při založení
společnosti žalobce jako zakladatel vložila do jeho základného kapitálu jako
nepeněžitý vklad mj. projektovou dokumentaci, jejíž součástí byla
architektonická studie a učinila tak bez souhlasu autorů, šlo o právní úkon
odporující výše uvedeným kogentním ustanovením autorského zákona, takže se
podle ustanovení § 39 obč. zák. jednalo o právní úkon absolutně neplatný. Za
těchto okolností žalobce nenabyl žádných práv k architektonické studii, a proto
není v této věci aktivně legitimován. Není to totiž on, na jehož úkor se
žalovaná měla bezdůvodně obohatit užitím projektové dokumentace a v jejím rámci
architektonické studie, ať již byla užita v jakémkoli rozsahu (pro vydání
stavebního povolení a pak zčásti pro stavbu, tj. realizaci projektu). Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 14. května 2013. Dne
28. června 2013 žalobce napadl toto rozhodnutí včasným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Má za to, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. by tato právní otázka měla být
vyřešena jinak. Dovolání je nominálně podáno z důvodu podle § 241a odst. 1
o.s.ř. Ve svém obsáhlém dovolání dovolatel především uvádí, že je třeba vyřešit
otázku, zda je možné subsumovat vklad projektové dokumentace (jejíž součástí je
architektonická studie) do základního jmění (kapitálu) společnosti pod pojem
užití díla ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 autorského zákona, ke kterému je
nutný souhlas autora, resp. zda k tomuto úkonu postačí oprávnění objednatele
užít dílo k účelu vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo ve smyslu § 558
obchodního zákoníku.
se ani zčásti nevyjádřil k právní argumentaci žalobce, jež je pro právní
posouzení věci zásadní. Dále připomíná, že dovolací soud ve svém předchozím
zrušovacím rozhodnutí označil závěr odvolacího soudu o neplatnosti vkladu
projektové dokumentace do základního jmění žalobce za předčasný, neboť odvolací
soud by měl nejprve vyřešit otázku, zda byly naplněny konkrétní znaky pro to,
aby dotčená projektová dokumentace (architektonická studie) mohla být hodnocena
jako autorské dílo, a to zcela důsledně a přezkoumatelně. Dovolatel zejména
považuje za nesprávné, a nesouhlasí s tím, pokud odvolací soud označil za
korektní postup soudu prvního stupně, který nechal vypracovat znalecký posudek,
jehož závěrem bylo, že architektonická studie je výsledkem tvůrčí činnosti
jejích autorů, a že jde o dílo, které má architektonický účin – jde tak o
výsledek tvůrčí kategorie architektury (§ 2 odst. 1 autorského zákona), a
jestliže pak odvolací soud uzavřel, že pokud společnost UHI BOHEMIA dne 20. listopadu 1995 při založení společnosti žalobce jako zakladatel vložila do
jeho základního kapitálu jako nepeněžitý vklad mimo jiné projektovou
dokumentaci, jejíž součástí byla architektonická studie, a učinila tak bez
souhlasu (jejích) autorů, šlo o právní úkon odporující kogentním ustanovením
autorského zákona, který byl proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný,
takže žalobce proto nemohl podle odvolacího soudu nabýt žádných práv k
architektonické studii, takže v této věci není aktivně legitimován. Vedle řady skutkových tvrzení dovolatel v dovolání uvádí, že nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, který v souladu se soudem prvního stupně konstatoval,
že dotčená architektonická studie je dílem již zmíněných spoluautorů, jimž
vzniklo okamžikem vytvoření díla ve vnímatelné podobě (§ 7 a § 9 odst. 1
autorského zákona) solidární autorské právo a byli tak podle § 12 odst. 1 písm. b) téhož zákona oprávněni s architektonickou studií jako autorským dílem
nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití,
přičemž v daném případě spoluautoři takovýto souhlas nedali. Dovolatel se
neztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že výlučný charakter práva nakládat
s dílem je prolomen toliko v případech volného užití díla ve smyslu ustanovení
§ 15 autorského zákona, dále zákonnou licencí (§ 16 cit. zákona) a nucenou
licencí překladatelskou (§ 18 téhož zákona), a že v daném případě se nejedná o
žádnou z těchto licencí. Dovolatel v této souvislosti vytýká, že jde o
restriktivní výklad, který opomíjí možnost užití díla podle ustanovení § 558
obchodního zákoníku, resp. možnost užití díla podle § 27 autorského zákona. Obě
tato ustanovení předpokládají, že objednatel je oprávněn užít dílo k účelu
podle příslušné smlouvy, resp., že autor již příslušnou smlouvou uděluje
svolení k takovému užití díla. Dovolatel proto odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. října 2008, sp.zn.
28 Cdo 828/2008, v němž je uvedeno, že
„objednateli přímo ze smlouvy o dílo vzniká právo užívat předmět díla k účelu
vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, aniž by k takovému užití bylo potřeba uzavírat
zvláštní smlouvu“, přičemž soud takovéto oprávnění objednatele označuje za
zákonnou licenci. Podle dovolatele proto není správný výklad obsažený v
napadeném rozsudku, podle něhož na daný případ nedopadá žádná z tzv. zákonných
licencí. V souzeném případě předmětem příslušných smluv o dílo bylo zpracování
projektové dokumentace a architektonické studie, tj. podkladů pojmově určených
pro vytvoření stavebního díla, přičemž jediným účelem uzavření těchto smluv o
dílo byla rekonstrukce a dostavba hotelu STRAHOV, resp. využití těchto podkladů
pro investorskou činnost právního předchůdce dovolatele. Takto byla společnost
UNITED HOTEL INVESTN’MENTS BOHEMIA, s.r.o. na základě smluv o dílo, uzavřených
se společností HELIKA podle obchodního zákoníku oprávněna předmět díla –
projektovou dokumentaci, jejíž součástí je architektonická studie, použít k
účelu vyplývajícímu z uzavřených smluv, a tudíž žádný další souhlas k nakládání
s předmětnou architektonickou studií nebyl třeba. Dovolatel dále vytýká, že se soudy obou stupňů opomněly vypořádat s námitkou
žalobce, že vklad projektové dokumentace, jejíž součástí byla předmětná
architektonická studie, do základního kapitálu (dříve terminologicky – do
základního jmění) nově zakládané akciové společnosti, nelze subsumovat pod
pojem užití díla ve smyslu § 14 odst. 1 autorského zákona, k němuž by bylo
třeba svolení autora. Vkladem projektové dokumentace (včetně architektonické
studie) do základního jmění dovolatele nemohlo podle jeho mínění dojít k zásahu
do osobnostních práv autorů, neboť tímto úkonem nedošlo k žádné úpravě, změně
díla, změně jeho názvu nebo ke změně označení jejího autora, resp. autorů. Právní předchůdce dovolatele byl na základě smluv o dílo oprávněn disponovat s
takto vytvořeným dílem – projektovou dokumentací a vzhledem k tomu, že vložení
projektové dokumentace do základního kapitálu nelze podřadit pod (pojem) užití
díla podle § 14 odst. 1 autorského zákona, jakýkoliv další souhlas autora
(autorů) s tímto úkonem nebyl třeba. Nepeněžitý vklad do základního kapitálu
dovolatele tak byl učiněn v souladu s právními předpisy, a tedy platně a s
autoritativním souhlasem příslušného obchodního soudu, takže aktivní věcná
legitimace dovolatele (žalobce) je v daném případě dána. Dovolatel proto
navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen, a aby věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1.
ledna 2013 do 31. prosince
téhož roku. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí sočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). V dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o.s.ř.). Popsané procesní okolnosti posuzované věci, stejně jako vlastní obsah podaného
dovolání, neumožňují podřazení otázky přípustnosti dovolání v této věci jiné
situaci, nežli, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda
vložení autorského díla do základního jmění (kapitálu) společnosti, je možno
podřazovat pod pojem nakládání s dílem, resp. užití díla (k němuž by tak bylo
současně třeba souhlasu autora, resp. spoluautorů). Za konstatovaného stavu přípustnosti tohoto dovolání pak dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že přes výtky
dovolatele je třeba toto rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
považovat za věcně správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají. Podle ustanovení § 558 v rozhodné době platného obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění změn a doplňků – dále již jen opět obchodní zákoník)
je-li předmětem díla podle § 556 cit. zákona výsledek činnosti, který je
chráněn právem z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, je objednatel
oprávněn použít jej pouze k účelu vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo. K
jiným účelům je oprávněn jej použít jen se souhlasem zhotovitele. Zmiňované
ustanovení § 556 téhož zákona uvádí, že spočívá-li dílo v jiném výsledku
činnosti než zhotovení věci, montáži, údržbě, opravě nebo úpravě věci, je
zhotovitel povinen při této činnosti postupovat v rámci stanoveném smlouvou s
odbornou péčí tak, aby se dosáhlo hmotně zachyceného výsledku činnosti určeného
ve smlouvě.
Zhotovitel je povinen hmotně zachycený výsledek předat objednateli. Podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku se pak smlouvou o dílo zavazuje
zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny
za jeho provedení (odst. 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud
nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté
opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo
její části (odst. 2). Takto tedy jsou předmětem smlouvy o dílo též výsledky autorské činnosti
(zejména např. projektové, programátorské apod.) takového druhu, které budou
chráněny autorským právem či právy průmyslového nebo duševního vlastnictví. Je
přitom třeba zdůraznit, že souhlas zhotovitele je nezbytný k jakémukoli užití
takového díla nad rámec účelu, který vyplývá ze smlouvy. Podle ustanovení § 59 odst. 1 obchodního zákoníku vkladem společníka je souhrn
peněžních prostředků (dále jen "peněžitý vklad") nebo jiných penězi
ocenitelných hodnot (dále jen "nepeněžitý vklad"), které se určitá osoba
zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve
společnosti. Podle § 14 autorského zákona užít díla, pokud to není dovoleno přímo zákonem,
lze jen se svolením autora. Svolení k užití díla uděluje autor smlouvou (odst. 1). Autorovo oprávnění vyplývající ze zákona nemůže být dohodou stran vyloučeno
ani zkráceno (odst. 2). Bez svolení autora může být díla užito pouze v
případech stanovených v § 15 cit. zákona, na základě soudního rozhodnutí podle
§ 17 odst. 2 téhož zákona, nebo s úředním přivolením podle § 18 uváděného
zákona (odst. 3). Ustanovení § 12 autorského zákona praví, že autor má právo na ochranu svého
autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou
osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla, dále s dílem
nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití, a
konečně na odměnu za tvůrčí práci, přičemž právo na ochranu autorství je
nepřevoditelné. Ustanovení § 15 autorského zákona určuje, že:
(1) Autorské právo neporušuje, kdo použije námětu obsaženého v cizím díle k
vytvoření nového díla původního. (2) Autorova svolení k užití díla nepotřebuje a odměnu není povinen poskytnout,
kdo
a) zhotoví rozmnoženinu nebo napodobeninu uveřejněného díla pro svou osobní
potřebu, pokud ji, jde-li o dílo výtvarné, zřetelně jako rozmnoženinu nebo
napodobeninu označí a nejde-li o rozmnoženinu nebo napodobeninu díla
architektonického stavbou nebo jiným provedením anebo o počítačový program;
ustanovení § 13 odst.
2 tím není dotčeno;
b) cituje úryvky vydaného díla a uvede autora i název díla;
c) zařadí do díla vědeckého nebo kritického v míře potřebné k vysvětlení textu
anebo do učebnic či učebních pomůcek v odůvodněném rozsahu části vydaných děl,
drobná vydaná díla celá, rozmnoženiny či napodobeniny děl nebo jejich částí,
uvede-li autora i pramen;
d) užije uveřejněného díla v samostatné přednášce výlučně k účelům vyučovacím
nebo vzdělávacím, uvede-li autora i dílo;
e) přetiskne v časopise články časového významu o věcech hospodářských nebo
politických uveřejněné již v jiných časopisech, uvede-li autora i pramen;
přípustné však není takové přetištění, je-li výslovně zapověděno;
f) napodobí dílo výtvarné umístěné na veřejném prostranství v jiném oboru
výtvarného umění; fotografie takto umístěného výtvarného díla lze též bez
souhlasu jeho autora rozmnožovat a šířit;
g) otiskne v katalogu veřejné sbírky nebo výstavy vyobrazení výtvarného díla do
ní zařazeného;
h) veřejně vystavuje díla výtvarná nebo fotografická, která již autor převedl
na jinou osobu, vystavuje-li se dílo bezplatně anebo je-li k vystavení
bezplatně půjčeno;
i) rozmnožuje nebo dává rozmnožovat pro vlastní osobní potřebu nebo pro
rozdávání dílo fotografické, které je jeho podobiznou a které bylo úplatně
objednáno;
j) zhotoví rozmnoženinu rozebraného vydání díla pro potřebu veřejné knihovny k
dokumentačním účelům a pro účely vědeckého výzkumu;
k) rozmnoží vydané dílo zvláštní technikou pro potřeby nevidomých. (3) Autorovo svolení nepotřebuje a odměnu za užití díla nejsou také povinny
poskytnout
a) organizace při zpravodajství o aktuální události fotografií, filmem,
rozhlasem nebo televizí, je-li v odůvodněné míře užito i díla, které je při
takovéto události provozováno nebo vystaveno,
b) knihovny, školy, školská zařízení, archivy, muzea a galerie, půjčují-li
nevýdělečně originály vydaných děl nebo jejich rozmnoženiny pořízené tiskem
nebo jiným způsobem, nejde-li o snímky zvukového, obrazového nebo obojího
záznamu s výjimkou nevýdělečného zapůjčení těchto snímků pro potřeby nevidomých. (4) Oprávněný uživatel počítačového programu není povinen získat autorovo
svolení ani poskytnout zvláštní odměnu k pořízení rozmnoženiny, překladu nebo
úpravy takového programu, potřebuje-li tuto rozmnoženinu, překlad nebo úpravu
a) pro provoz programu na počítači, pro nějž byl tento program získán;
b) ke zjištění informací nezbytných k dosažení funkčního spojení dvou nebo více
počítačových programů, pokud je taková rozmnoženina, překlad nebo úprava
pořízena jím samým nebo osobou jím určenou, nejsou-li tyto informace běžně
dostupné a je-li jejich získání omezeno na části počítačového programu nezbytné
k dosažení uvedeného cíle;
c) k archivním a záložním účelům, popřípadě k nahrazení oprávněně získané
rozmnoženiny, která byla ztracena, zničena nebo jinak znehodnocena. (5) Oprávněný uživatel počítačového programu nemůže být omezen ve svém právu
zkoumat počítačový program, studovat jej nebo zkoušet jeho fungování za účelem
zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek programu,
činí-li tak při jeho obvyklém využívání.
(6) Není-li dohodnuto jinak, oprávněný uživatel počítačového programu může
provést bez souhlasu autora úpravy, doplňky a změny počítačového programu nebo
jeho doprovodné dokumentace, pokud takové zásahy směřují k opravě zřejmé vady
nebo jsou v souladu se zamýšleným účelem při jeho operativním využívání
oprávněným uživatelem; tím není dotčeno právo autora na zachování podoby kódu,
v níž dílo zpřístupnil veřejnosti. Podle ustanovení § 16 autorského zákona je samostatným užitím díla, kromě jeho
vysílání rozhlasem nebo televizí, i každé další veřejné šíření takto vysílaného
díla pomocí jakéhokoli zařízení k přenosu zvuků nebo obrazů, uskutečňuje-li
takové šíření jiný subjekt než organizace původního vysílání (odst. 1). Za
součást bezdrátového rozhlasového nebo televizního vysílání se považuje
současný, úplný a nezměněný přenos takového vysílání po drátě či jiným způsobem
uskutečněný toutéž organizací. Umožnění příjmu rozhlasového nebo televizního
vysílání na přijímačích téhož domu, popřípadě domů bezprostředně souvisejících
pomocí anténových zařízení (tzv. společné televizní antény) se za zvláštní
užití nepovažuje (odst. 2). Konečně podle ustanovení § 18 autorského zákona může ministerstvo kultury svým
výrokem nahradit autorovo svolení k překladu děl cizích státních příslušníků do
českého jazyka, pokud to připouštějí mezinárodní smlouvy, a za podmínek v nich
stanovených. Podle § 39 občanského zákoníku účinného v době, kdy byly činěny předmětné
právní úkony (zákon č. 40/1964 Sb. dále opět již jen „obč. zák.“) je neplatný
právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází
anebo se příčí dobrým mravům. Bylo již uvedeno, že odvolací soud své rozhodnutí, kterým potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, zbudoval především na závěru, že autoři architektonické
studie nedali souhlas ke vkladu studie do základního jmění žalobce, přičemž o
tom, že k takovému vkladu došlo, ve skutečnosti ani nevěděli. Tito solidárně
oprávnění spoluautoři byli povoláni podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b)
autorského zákona s architektonickou studií jako autorským dílem nakládat,
zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití. Užít dílo
bylo možno jen se svolením autorů, a to smlouvou, pokud to nebylo dovoleno
přímo zákonem. O některý z takovýchto případů však ve věci nešlo. Nakládání s výlučným majetkovým právem dílo užít se realizuje (s výjimkou v
zákoně stanovených případů) zásadně autorskoprávní smlouvou, jíž autor uděluje
svolení (souhlas) k užití díla a jíž nabyvatel získává majetkové oprávnění
příslušné dílo užít. Obsahem smlouvy je právo nabyvatele dílo užít v rozsahu
vymezeném smlouvou. Způsobem užití díla se rozumí jakákoliv metoda užití díla
vymezená podle jeho zevních znaků, která je technicky a hospodářsky
odlišitelná. Pojem užití díla je pak třeba vykládat extenzivně. V této
souvislosti je možno zmínit fenomén tzv. neznámého způsobu užití díla, což je
forma užití, která není v době uzavření příslušné smlouvy o svolení autora k
užití díla, objektivně známa, a nemůže tedy být předmětem projevu vůle stran.
Významné zde je nejen posouzení ve smyslu technologické uskutečnitelnosti
takového užití díla, ale i ohled na jeho hospodářský význam a využitelnost
(srovnej Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. LL.M., Autorský
zákon, Komentář, C.H.BECK 2007). Právě takto bylo třeba s přihlédnutím ke zcela
zřetelnému hospodářskému významu klasifikovat jako užití díla i vložení dotčené
projektové dokumentace (obsahující zmiňovanou architektonickou studii) jako
nemajetkového vkladu do základního jmění zakládané obchodní společnosti. Jestliže ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) autorského zákona (ve spojení s § 7
téhož zákona), podle něhož má autor (resp. spoluautoři) právo s dílem nakládat,
zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití, přičemž
podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zákona svolení k užití díla uděluje autor
(spoluautoři) smlouvou, pak za situace, kdy byla dotčená architektonická studie
kvalifikována jako autorské dílo, a pokud byla zakladatelem žalobce vložena v
rámci projektové dokumentace jako nemajetkový vklad do základního jmění
zakládané obchodní společnosti Hotel Strahov, došlo k nakládání s tímto dílem,
resp. k jehož užití uvedeným způsobem, aniž byl k tomu dán spoluautory tohoto
autorského díla společnosti UHI BOHEMIA souhlas. Tímto způsobem tedy nebyla
společnost UHI BOHEMIA oprávněna architektonickou studii jako objekt chráněný
autorským právem užívat, ani s ní v toto směru disponovat, tj. vložit ji jako
nepeněžitý vklad do společnosti žalobce. Tento závěr odvolacího soudu proto
považuje dovolací soud za správný. Dovolatel ve svém dovolání vytýká, že byla opomenuta možnost užití díla podle §
558 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení byl-li předmětem díla podle §
556 cit. zákona výsledek činnosti, který je chráněn právem z průmyslového nebo
jiného duševního vlastnictví, byl objednatel oprávněn použít dílo pouze k účelu
vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo. K jiným účelům je oprávněn jej použít
jen se souhlasem zhotovitele. Je zcela zřejmé, že užití architektonického díla
způsobem jeho vložení do základního jmění (kapitálu) společnosti je nutno
posuzovat jako použití díla k tzv. jiným účelům, k čemuž by podle uvedeného
ustanovení bývalo třeba (speciálního) souhlasu autora (resp. spoluautorů). Ten
však v souzené věci prokázán nebyl. Tato okolnost pak vede k závěru, že
napadené rozhodnutí není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2008, č.j. 28 Cdo 828/2008-257, na který odkazuje dovolatel ve svém
dovolání. Toto rozhodnutí totiž dopadá na případ aplikace ustanovení § 558
obchodního zákoníku, kdy objednateli vzniklo právo užívat předmět díla přímo ze
smlouvy o dílo, a to k účelu vyplývajícímu (přímo) z této smlouvy. To však
není dáno v souzené věci, neboť, jak již bylo vyloženo, bylo předmětného díla
užito k tzv. jinému účelu, než vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo. S odvolacím soudem je proto třeba souhlasit v závěru, že pokud společnost UHI
BOHEMIA dne 20. listopadu 1995 při založení společnosti žalobce jako zakladatel
vložila do jeho základného kapitálu jako nepeněžitý vklad mj.
projektovou
dokumentaci, jejíž součástí byla architektonická studie, a učinila tak bez
souhlasu autorů, šlo o právní úkon odporující výše uvedeným kogentním
ustanovením autorského zákona, takže se podle ustanovení § 39 obč. zák. jednalo
o právní úkon absolutně neplatný. Za těchto okolností žalobce nenabyl žádných
práv k architektonické studii, takže není (z tohoto důvodu) v této věci aktivně
legitimován, neboť na jeho úkor se žalovaná bezdůvodně neobohatila užitím
projektové dokumentace a v jejím rámci předmětné architektonické studie, ať již
byla užita v jakémkoli rozsahu. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve
spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když v dovolacím řízení
neúspěšný žalobce nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž v daném řízení
úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v
souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za
zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna
vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl
publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí v případě žalované
částku 1 x 33.740,- Kč, podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se
mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon
byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve
výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 34.040,- Kč. Rovněž jí
náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3
o.s.ř., tj. 7.148,40,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak
činí částku 41.188,40- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.