ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyně prof. Ing. J. S., CSc., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1)
prof. Ing. B. M., CSc., zastoupenému advokátem, a 2) prof. Ing. S. P., DrSc.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti a o vzájemném návrhu žalovaného 1)
na ochranu osobnosti vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 94/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna
2008, č.j. 1 Co 113/2007-148 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna
2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.
února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, se zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právona
náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení druhému žalovanému částku 9.360,- Kč k
rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by každému z žalovaných bylo
uloženo zaslat jí omluvný dopis tohoto znění:“Omlouvám se Prof. Ing. J. S.,
CSc., že jsem se podílel na poskytnutí informace Akademickému senátu MZLU v B.
při volbě kandidáta na funkci rektora dne 7.11.2005, že je k dispozici
nahrávka, z níž vyplývá její snaha o ovlivnění volby v její prospěch, aniž by
tato nahrávka byla poskytnuta Akademickému senátu MZLU v B. a Prof. S. Omlouvám
se za to, že toto mé jednání bylo způsobilé vytvořit u členů akademického
senátu o její osobě jako kandidátce na rektora negativní dojem a jako takové
způsobilé zasáhnout do její cti a ovlivnit rovnost šancí kandidátů na funkci
rektora a tím vším současně zasáhnout do práva na její čest.“ Současně se
domáhala, aby soud uložil žalovaným obsah své omluvy písemně sdělit
Akademickému senátu MZLU v B.
První žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby Krajský soud v Brně uložil
žalobkyni povinnost zaslat mu doporučený dopis tohoto znění:“Není pravdou, že
jste mi v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči
mně použijete Vámi pořízený zvukový záznam Vašeho rozhovoru s třetí osobou. Za
uvedení této nepravdivé informace se Vám omlouvám. Zároveň se Vám omlouvám za
těžkosti a nepříjemnosti, které Vám zveřejněním výše uvedené nepravdivé
informace vznikly.“ Současně se domáhal, aby soud uložil žalobkyni zajistit
uveřejnění omluvy v univerzitním informačním systému MZLU v B. v tomto
znění:“Není pravdou, že mi pan Prof. Ing. B. M., CSc., v rozhovoru uskutečněném
před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použije jím pořízený zvukový
záznam jeho rozhovoru s třetí osobou. Za uvedení této nepravdivé informace se
panu Prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám. Zároveň se panu Prof. Ing. B. M., CSc.,
omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti, které mu zveřejněním výše uvedené
nepravdivé informace vznikly.“
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2006, č.j. 24 C 94/2005-111,
vyhověl v plném rozsahu návrhu žalobkyně, když dospěl k závěru, že oba žalovaní
se podíleli na poskytnutí informace o existenci zvukového záznamu týkajícího se
ovlivňování volby kandidáta na funkci rektora MZLU členům akademického senátu
těsně před volbou; první žalovaný protiprávně pořídil dne 1.11.2005 zvukový
záznam rozhovoru s Ing. Č., který ho žádal, aby působil na některé členy
akademického senátu tak, aby hlasovali ve prospěch žalobkyně a současně aby
zjistil, jaké protislužby budou tito členové v případě jejího zvolení
požadovat; tuto nahrávku předal druhému žalovanému, který ráno před volbami
informoval o existenci pořízené nahrávky předsedu akademického senátu a na jeho
výzvu pak existenci nahrávky potvrdil přímo akademickému senátu. Tím oba
žalovaní porušili právo žalobkyně na její čest a důstojnost a dobrou pověst
chráněné § 11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a dále její politické právo
na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím chráněné článkem 21 odst. 4
Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Naopak zamítl vzájemnou
žalobu prvního žalovaného s odůvodněním, že žalobkyně sice neprokázala, že
sporný výrok první žalovaný skutečně pronesl, avšak vzhledem k ostatním
okolnostem případu lze žalobkyni její nepravdivý výrok o něm tolerovat, neboť
první žalovaný pořízenou nahrávku použil tím, že ji předal druhému žalovanému,
takže v konečném důsledku byla použita proti žalobkyni. Proto sporným
prohlášením žalobkyně nedošlo podle názoru soudu prvního stupně k zásahu do
osobnostních práv prvního žalovaného chráněných ustanovením § 11 o.z.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba žalovaní. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací vyloučil usnesením ze dne 9.1.2008,
č.j. 1 Co 113/2007-136, vzájemný návrh prvního žalovaného k samostatnému řízení
s tím, že vyloučená věc bude vedena před odvolacím soudem pod sp. zn. 1 Co
7/2008. Rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, odvolací soud napadený
rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo rozhodnuto
o žalobě žalobkyně, změnil tak, že její žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že jádrem sporu
v projednávané věci bylo, zda se žalobkyně tvrzeným lobbováním učiněným jejím
jménem a v její prospěch snažila ovlivnit volby kandidáta na funkci rektora, a
zda se žalovaní poskytnutím informace o lobbismu ve prospěch žalobkyně
akademickému senátu jako volícímu orgánu dopustili protiprávního zásahu do práv
žalobkyně chráněných ustanovením § 11 o.z. a do práva na rovný přístup k
voleným a jiným funkcím chráněného článkem 21 odst. 4 LZPS. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že snahu
o ovlivnění volby ve prospěch žalobkyně nevyvinula sama žalobkyně, ale šlo o
vlastní snahu Ing. Česala. Podáním informace o existenci zvukového záznamu
rozhovoru s Ing. Česalem pořízeného prvním žalovaným tedy nemohlo dojít k
porušení práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 o.z. Odvolací soud také
uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný 1) pořídil předmětnou
audionahrávku protiprávně a i v případě, že by její pořízení protiprávní bylo,
neměla by tato skutečnost na výsledek sporu žádný vliv, neboť předmětem tohoto
řízení není obsah ani způsob pořízení nahrávky, nýbrž pouze předání informace o
existenci této nahrávky o lobbování ve prospěch žalobkyně akademickému senátu. Dále se odvolací soud zabýval otázkou významu pojmu „lobbování“ se závěrem, že
tento pojem není v našem právním řádu upraven, tudíž ani zakázán, takže
lobbování Ing. Č. ve prospěch žalobkyně nebylo protiprávním jednáním a
poskytnutí informace, která sama o sobě neměla dehonestující ani urážlivý
charakter, akademickému senátu o tomto jeho přípustném jednání nemohlo
představovat protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně chráněných
ustanovením § 11 o.z. Závěrem odvolací soud konstatoval, že žalobkyni žádným
orgánem MZLU, natož žalovanými, nebylo odepřeno právo zúčastnit se voleb na
kandidáta na funkci rektora MZLU. Proto nedošlo ani k porušení jejího ústavního
práva přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím chráněného ustanovením čl. 21
odst. 4 LZPS. Rozsudkem ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, odvolací soud výrokem I.
rozsudek Krajského soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu
prvního žalovaného změnil tak, že určil, že žalobkyně svým tvrzením, že jí
první žalovaný sdělil, že vůči ní v budoucnu kdykoli použije nahrávku, kterou
první žalovaný pořídil dne 1.11.2005 v souvislosti s nadcházející volbou
kandidáta na rektora MZLU, neoprávněně zasáhla do práva prvního žalovaného na
ochranu osobnosti (bod 1.), uložil žalobkyni povinnost zaslat žalovanému 1) na
vlastní náklady doporučený dopis tohoto znění: “Není pravdou, že jste mi v
rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně
použijete Vámi pořízený zvukový záznam Vašeho rozhovoru s třetí osobou. Za
uvedení této nepravdivé informace se Vám omlouvám. Zároveň se Vám omlouvám za
těžkosti a nepříjemnosti, které Vám zveřejněním výše uvedené nepravdivé
informace vznikly.“ (bod 2.) a dále žalobkyni uložil povinnost zajistit v
univerzitním informačním systému M. z. a l. u. v B. uveřejnění omluvy v tomto
znění: “Není pravdou, že mi pan prof. Ing. B. M., CSc., v rozhovoru
uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použije jím
pořízený zvukový záznam jeho rozhovoru s třetí osobou. Za uvedení této nepravdivé informace se panu prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám. Zároveň se panu prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti,
které mu zveřejněním výše uvedené nepravdivé informace vznikly.“ (bod 3.). Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že
jádrem sporu o ochranu osobnosti prvního žalovaného bylo, zda tento žalovaný
při rozhovoru s žalobkyní dne 7.11.2005 žalobkyni skutečně oznámil, že
„nahrávku rozhovoru s Ing. Č. kdykoliv proti ní v budoucnu použije“. Dále
uvedl, že v řízení bylo prokázáno (přičemž mezi účastníky o tom nebylo sporu),
že žalobkyně údajný výrok prvního žalovaného ve svém prohlášení ze dne
9.11.2005 rozšířila v písemné a elektronické podobě mezi zaměstnance a studenty
MZLU. Odvolací soud uvedl, že podle obsahu výroku není pochyb o tom, že jde o
skutkové tvrzení. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo
obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z. Důkazní
břemeno k prokázání pravdivosti výroku leží na původci zásahu. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla tzv. důkaz
pravdy a neprokázala pravdivost svého tvrzení o prvním žalovaném. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že předmětné nepravdivé skutkové
tvrzení žalobkyně o prvním žalovaném má jednoznačně difamační charakter a bylo
objektivně způsobilé snížit jeho čest a důstojnost u jeho zaměstnavatele,
akademického senátu, studentů a zaměstnanců MZLU, neboť mohlo navodit
představu, že první žalovaný žalobkyni vyhrožoval jako jedné z kandidátů a
hodlal jí znemožnit zvolení do funkce rektora. Výrok prvního žalovaného uráží,
skandalizuje jej a je v rozporu se společenskými konvencemi a etickým kodexem
vysokoškolského pedagogického pracovníka. Jde o nepravdivé tvrzení, v důsledku
něhož došlo ke snížení cti a důstojnosti prvního žalovaného chráněné
ustanovením § 11 o.z.
Proti uvedeným rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně včasná
dovolání. Jejich přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a §
241a odst. 3 o.s.ř. Ve vztahu k rozsudku ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, dovolatelka
uvádí, že odvolací soud nehodnotil důkazy v intencích ustanovení § 132 o.s.ř. Nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že nedošlo k zásahu do
práv, který žalobkyně vymezila v žalobním petitu, když v řízení bylo prokázáno,
že první žalovaný nepořizoval nahrávku se souhlasem Ing. Č., dále připomíná, že
žalobkyně požaduje od obou žalovaných omluvu za to, že se podíleli na
poskytnutí informace akademickému senátu o existenci nahrávky, z níž vyplývá
snaha o ovlivnění volby ve prospěch žalobkyně. V této souvislosti dovozuje, že
u adresátů mohla prezentovaná informace právem implikovat závěr, že jde o snahu
žalobkyně ovlivnit volby v její prospěch. Z provedených důkazů vyplývá, že
protiprávním jednáním obou žalovaných došlo k vyvolání řetězové reakce, jež
byla způsobilá zasáhnout do práva žalobkyně na ochranu její cti chráněného
ustanovením § 11 o.z. a v rozporu s ustanovením čl. 21 odst. 4 LZPS ovlivnit
rovnost šancí kandidátů při volbě na funkci rektora. Nesouhlasí ani se závěrem,
že lobbing není způsobilý zasáhnout do cti. V souzené věci navíc skutkový děj
opouští charakteristiku lobbingu, když byla dána veřejně ve známost existence
nahrávky, aniž by tato nahrávka byla dána k dispozici, takže dotčená osoba k ní
nemohla zaujmout stanovisko. Odvolací soud tak podle žalobkyně zaměnil právní
rámec vztahující se k ochraně osobnosti za lobbing, čímž snížil význam
základního lidského práva na ochranu cti.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co
7/2008-170, žalobkyně uvádí obdoabné důvody jako v dovolání proti rozsudku ze
dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148. Kromě toho nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně pravdivosti
svého tvrzení, že v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU první
žalovaný řekl, že vůči ní použije jím pořízený zvukový záznam svého rozhovoru s
třetí osobou. Domnívá se, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování,
když je determinován především chybným závěrem, že nahrávka nebyla pořízena
protiprávně a odvolací soud z nepochopitelných důvodů odhlédl od toho, že ve
skutečnosti první žalovaný pořízenou nahrávku proti žalobkyni použil, když
inicioval to, aby vešla ve známost třetím osobám a finálně její existence byla
prezentována akademickému senátu bezprostředně před volbou rektora. Uzavírá, že
vzhledem k okolnostem pořízení nahrávky, její prezentace, aniž žalobkyně sama
či akademický senát měli možnost se seznámit s obsahovou stránkou, byla obrana
žalobkyně ve formě veřejné prezentace zcela legitimní. Žalobkyně proto navrhla zrušení obou napadených rozsudků odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008,
č.j. 1 Co 113/2007-148, podal druhý žalovaný písemné vyjádření. Dovolání
považuje za bezdůvodné a navrhuje jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony a uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolání jsou
charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a jsou přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve
zabýval dovoláním podaným žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148 a dospěl k závěru, že není opodstatněné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly (není tak naplněn
ani výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., který dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku je třeba
konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného
rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a
tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto
závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k
příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci,
pokud se týče zmiňovaného výroku, opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle § 11 násl. o.z. a přihlížel i k
čl. 21 odst. 4 LZPS. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo
se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na
ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo
dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby
podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické
osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako
neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické
osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. V
posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že lobbování Ing. Č. ve prospěch
žalobkyně nebylo protiprávním jednáním a z tohoto důvodu ani poskytnutí
informace o tomto jednání akademickému senátu MZLU, která sama o sobě neměla
dehonestující ani urážlivý charakter, nemohlo představovat protiprávní zásah do
osobnostních práv žalobkyně na čest důstojnost a dobrou pověst chráněných
ustanovením § 11 o.z. Podle čl. 21 odst. 4 LZPS mají občané za rovných podmínek
přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
žalobkyni žádným orgánem MZLU, natož žalovanými, nebylo odepřeno právo
zúčastnit se voleb na funkci rektora MZLU a na základě tohoto zjištění uzavřel,
že nedošlo ani k porušení jejího ústavního práva přístupu k voleným a jiným
veřejným funkcím chráněného shora uvedeným ustanovením. Ve vztahu k tomuto
závěru odvolacího soudu Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že v daném případě
se nejednalo (jak nedopatřením uvedl odvolací soud), o volbu rektora MZLU, ale
o volbu kandidáta na tuto funkci akademickým senátem. Rektora vysoké školy
totiž podle § 10 odst. 2 zákona č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a
doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) jmenuje a odvolává na návrh
akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Pro posouzení
věci je však významné to, že rovné podmínky znamenají, že právním předpisem
jakékoliv právní síly ani praxí orgánů státní moci nelze preferovat či
diskriminovat některé skupiny občanů před jinými skupinami, pokud jde o přístup
k veřejným funkcím (srovnej Prof. JUDr. Václav Pavlíček a kol.: Ústava a
ústavní řád České republiky, Komentář, Linde Praha a.s. 1999, 2. díl, str.
213).
Mýlí se tedy žalobkyně, pokud je přesvědčena, že v důsledku jednání obou
žalovaných došlo k porušení čl. 21 odst. 4 LZPS, neboť uvedené ustanovení se k
posuzované problematice nevztahuje. Protože napadené rozhodnutí je správné,
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30.
ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, podle ustanovení § 243b odst.2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním podaným žalobkyní proti rozsudku
odvolacího soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, kterým byl změněn
výrok soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu prvního žalovaného.
Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových tvrzení, je důvodem
vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou
pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto
tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Není proto věcí
žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval,
resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá (srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s.
2004, str. 318). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka
řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu
muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene
je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již pro
nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr
o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže
zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout
závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že bylo nepravdivé. K
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2002, sp. zn. 21
Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. prosince 2000, se ve smyslu shora uvedeném uplatní i v
projednávané věci. Jak již bylo uvedeno shora, za skutkové zjištění, které nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl
vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění
apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha,
C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7.
vydání, 2006, str. 1268).
Žalobkyně především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zejména mu
vytýká, že vycházel z chybného závěru, že nahrávka nebyla pořízena protiprávně,
že tato nahrávka byla prvním žalovaným vůči žalobkyni fakticky použita a že
nezdůvodnil, proč nelze na prezentované prohlášení žalobkyně pohlížet jako na
obranu, jež nebyla způsobilá zasáhnout do cti prvního žalovaného. Odvolací soud
však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah
dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by
pokládal za zjištěné něco, co není ve spisu obsaženo, resp., že by opomenul
něco podstatného, co se ve spisu nachází, ani že by v jeho úvahách existovaly
logické rozpory. Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít
na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy
stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit. Z
těchto důvodů dovolací soud rovněž dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, podle ustanovení § 243b
odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 o.s.ř., kdy žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu
nákladů řízení právo, zatím, co prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhým
žalovaným je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s
§ 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení tomuto
žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v
paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b/, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po
novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální
náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem
výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 7.800,- Kč, která je po
úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§ 137
odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu