USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Z. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 4 084 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 55/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 36 Co 57/2021-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 4 084 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku z pronájmu nemovitostí, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž byly ve smyslu § 79f ve spojení s § 79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zajištěny v žalobě specifikované nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti v rámci trestní věci vedené proti E. V. a spol. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 37 C 55/2020-109, zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 4 084 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z této částky od 5. 3. 2020 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 36 Co 57/2021-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně v otázce, zda je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou v důsledku zajištění jejích nemovitostí jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti za situace, kdy již od počátku zajištění bylo zřejmé, že takové zajištění nemá opodstatnění, neboť nemovitosti nemohly být pořízeny za prostředky pocházející z trestné činnosti, vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Odvolací soud totiž uzavřel, že usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4.
6. 2015, č. j. OKFK-250-1613/TČ-2011-251202-C, o zajištění nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 56/2015, a že ani z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, kterým bylo zrušeno zajištění nemovitostí žalobkyně, neplyne, že by šlo o zajištění nezákonné. Tím fakticky žalobkyně uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), což diskvalifikuje danou dovolací námitku z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Jestliže žalobkyně označila za příčinu vzniku své škody usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 6. 2015, č. j. OKFK-250-1613/TČ-2011-251202-C, odvolací soud se v napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že odpovědnost státu může plynout toliko z § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009). Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu