U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce R. M., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D.,
advokátem v AK Mašek, Kočí, Aujezdský, se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4,
proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Praha 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 2,500.000,- Kč
s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
334/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
února 2013, č.j. 70 Co 44/2013-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. února
2013, č.j. 70 Co 44/2013-105, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
(dále jen „soudu prvního stupně“), který dne 9. srpna 2012, č.j. 19 C 334/2011
– 83, zamítnul žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku
2,500.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2011 do zaplacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že „otázka náhrady za neoprávněné zbavení
svobody na základě zjevně vadného, avšak nezrušeného rozhodnutí, nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“.
Nicméně k obdobné otázce se již dovolací soud ve své judikatuře vyjadřoval,
když opakovaně uvádí, že přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci
instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených
zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 4030) a v původním řízení by proto mělo být vysloveno, z
jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze
zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu by šlo v konkrétním případě dovodit
pouze, byla by splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí, tj. bylo-li toto
pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno. To se ale v
daném případě nestalo.
Lze proto uzavřít, že se odvolací soud v hodnocení otázek týkající se náhrady
nemajetkové újmy a podmínky nezákonnosti rozhodnutí se neodchýlil od konstantní
judikatury Nejvyššího soudu, a ten proto dovolání žalobce podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu