30 Cdo 2825/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému D. Z., o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 293/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č.j. 28 Co 18/2010-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví cit. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle § 219 o. s. ř. ve výrocích III., IV. a V. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. října 2009, č.j. 15 C 293/2008-120 [jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil a vyklizené předal žalobci označené pozemky (výroky III. a IV.), a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.)] a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b), a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), žalobce v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) prostřednictvím dovolací argumentace, na kterou ve skutkově obdobné věci Nejvyšší soud již reagoval. Otázky spojené s vrácením vzájemného plnění podle § 457 obč. zák., s předáním, resp. uchopením držby pozemku řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). S přihlédnutím k cit. judikatuře dovolacího soudu a ke skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud v napadeném rozsudku přistoupil k právnímu posouzení věci, nelze ani dovodit, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Z tohoto důvodu proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu