U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce
P. B., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 643/39, proti žalovaným 1) JUDr. Ludmile Říhové, 2) Mgr. Dagmar
Javůrkové a 3) v žalobě označenému JUDr. Karlu Podmolovi, všichni žalovaní s
uváděným pracovištěm na Vrchním soudu v Praze, náměstí Hrdinů 1300/11, Praha 4,
o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C
123/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.
března 2015, č.j. 22 Co 26/2015 - 33, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. října 2014, č.j. 16 C 123/2014 –
11, odmítl žalobu na ochranu osobnosti, jíž se žalobce domáhal proti žalovaným
přisouzení omluvy a současně vůči každému z žalovaných zaplacení částky
1.500.000,- Kč s odkazem na ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobce i přes výzvu soudu v žalobním návrhu
náležitě neupřesnil rozhodující skutečnosti, které by vyjasnily, čeho se měli
žalovaní dopustit, takže důvodem odmítnutí byla neprojednatelnost návrhu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2015, č.j. 22 Co 26/2015 - 33,
uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Uvedl, že „ze žaloby v projednávané věci vskutku není
zřejmé, jakého konkrétního nesprávného jednání vedoucího k zásahu do
osobnostních práv se měl jeden každý ze žalovaných dopustit. Podle žalobce
žalovaní věděli ze spisu 16 C 58/2013, že se porušují zákony ČR, a nic
neudělali pro jejich ochranu. Z tohoto sdělení ani ze znění navrhované omluvy
nevyplývají důvody žaloby. K řádné výzvě soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o.s.ř. žalobce doplnil pouze obecně, že povinnost státních úředníků včetně
soudců je chránit zákony ČR a nikoliv chránit bohaté zloděje, jako je MUDr. B.. Žalovaní údajně věděli, že MUDr. B. okrádá žalobce, který je invalidní, a
neudělali nic, aby byl ochráněn zákon a aby invalida mohl v klidu dodržovat
léčebný režim. Žalobce ale nijak nevysvětlil, jak souvisí údajná trestná
činnost MUDr. B. se žalovanými a čeho se měli žalovaní dopustit.“
Odvolací soud dále uvedl, že nepřehlédl, že žalobce žádal o ustanovení zástupce
z řad advokátů (s odkazem na svou nemoc a neschopnost vše řádně doplnit podle
požadavku soudu) již poté, co mu bylo doručeno usnesení soudu I. stupně vydané
podle § 43 odst. 1 o.s.ř. O této žádosti soud prvního stupně nerozhodl a žalobu
odmítl, což je postup zjevně vadný. Nicméně k opakované žádosti žalobce o
ustanovení zástupce z řad advokátů obsažené v odvolání již soud prvního stupně
žádosti vyhověl, ustanovil žalobci zástupce z řad advokátů a doručil mu všechny
relevantní listiny. Ustanovený právní zástupce mohl až do rozhodnutí odvolacího
soudu vady žaloby účinně odstranit, což ale ani v dodatečné dvouměsíční lhůtě
neučinil. Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné, vlastnoručně sepsané,
dovolání, ve kterém opětovně zdůrazňuje tvrzená příkoří, kterých se mu, jako
těžce nemocnému člověku, mělo dostat v „křivém trestním řízení, během kterého
byl zlikvidován ekonomicky i zdravotně.“ Dovolatel je toho mínění, že žalovaní
kryjí protizákonné praktiky MUDr. B.. Uvedené dovolání doplnila podáním ze dne 3. června 2015 soudem ustanovená
zástupkyně žalobce advokátka Mgr. Barbara Martinů. Dovolání vytýká, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že dovolacím
soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dále dovolatel namítá, že
podle jeho názoru v žalobním návrhu řádně uvedl, že byl neoprávněně trestně
stíhán a obžalován, když věc byla vedena pod sp. zn. 2 T 159/2011, a že to byli
žalovaní, kteří neoprávněně při svém rozhodování o věci pod sp. zn. 16 C
58/2013 přihlédli k obsahu trestního spisu, který svévolně vyložili v
neprospěch žalobce, byť trestní řízení bylo ukončeno zproštěním obžaloby. Proto
dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g o.s.ř.). Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání
zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací
soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být
dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013),
přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v
ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po
dobu trvání lhůty k dovolání či k jeho doplnění) neodstranil (§ 241b odst. 3
o.s.ř.). Dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem
žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z
hledisek uvedených v § 237 o.s.ř. považuje za splněné. Dovolatel sice namítá,
že by dovolací soud měl otázku posoudit jinak, ale v dovolání žádná taková
otázka uvedena není. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř. odůvodněn, a to za situace, kdy žalovaným v dovolacím řízení žádné
náklady podle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.