30 Cdo 2868/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce V. T. zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 4, proti žalovanému Českým aeroliniím, a.s., IČO 45795908,
se sídlem v Praze 6, Letiště Ruzyně, o 247.265,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 136/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 64 Co
320/2008-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 64 Co
320/2008-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, přičemž již v průběhu
řízení částečně zastavil řízení co do dále žalované částky 49.856,- Kč. Vyšel
ze zjištění, že na účet žalovaného byly bez vědomí žalobce, v důsledku zneužití
údajů z platební karty žalobce společností BClass s.r.o., z jeho účtu
poukázány finanční prostředky ve výši 197.409,80 Kč a žalovaný za inkasované
finanční prostředky poskytl letenky třetím osobám. Žalobce uplatnil u správce
svého bankovního účtu nárok na vrácení částky neprávem vyplacené z jeho účtu,
avšak neúspěšně. Následně, rovněž bezvýsledně vyzval žalovaného k vrácení
poukázané částky. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 451 a §
456 věty prvé občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že
žalobce neučinil ve vztahu k žalovanému, ke správci svého bankovního účtu, ani
jiné třetí osobě právní úkon, kterým by projevil svou vůli poskytnout finanční
prostředky, žalovaný tyto bez právního důvodu poskytnuté prostředky obdržel a
žalobci je nevrátil, a proto došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému
obohacení o žalovanou částku, kterou je povinen žalobci vydat. K odvolání každého z účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
27. listopadu 2008, č.j. 64 Co 320/2008-64, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu o zaplacení 197.409,80 Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a připomněl, že základem
sporu se stala otázka, zda je z právního hlediska na takto zjištěný skutkový
stav možno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení v režimu § 451násl. obč. zák. a zda je žalovaný pasivně legitimován. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že v dané věci nedošlo k naplnění skutkové podstaty § 451 odst. 2
obč. zák., na které byla žaloba postavena a podle níž je bezdůvodným obohacením
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Uvedl, že o bezdůvodné
obohacení by šlo tehdy, jestliže by se plněním žalobce dostalo žalovanému
majetkové hodnoty projevující se zvýšením jeho aktiv. Uzavřel, že s
přihlédnutím ke skutečnosti, že k plnění ze strany žalobce nedošlo, není
naplněna žádná ze skutkových podstat ustanovení § 451 obč. zák. Z uvedených
důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) změnil tak, že žalobu v plném
rozsahu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 19. ledna
2009 a dne 21. ledna 2009 nabyl právní moci. Rozsudek Městského soudu v Praze žalobce v plném rozsahu napadl dne 17. března 2009 včasným dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování).
Domnívá se, že právní závěr odvolacího soudu je v
rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, konkrétně se závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1345/2005, protože
žalobce nikdy nedal souhlas s úhradou předmětné částky ze svého účtu, tato
částka byla převedena bez jeho vědomí, přičemž žalobce nikdy neměl v úmyslu
plnit závazek třetí osoby vůči žalovanému. Jedná se tak o klasický případ
plnění bez právního důvodu. Odvolacímu soudu vytýká, že dovodil, že na straně
žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení, neboť se nerozmnožil jeho majetek,
avšak přehlédl, že plněním z účtu žalobce na účet žalovaného nemohlo dojít k
úhradě závazku třetích osob, které letenky využily, neboť žalobce nikdy nedal
souhlas s takovým plněním. Dovozují, že nadále trvá závazek třetích osob,
které letenky užily a stejně tak i pohledávka žalovaného vůči těmto třetím
osobám. Plnění, které žalovaný od žalobce obdržel je plněním navíc, a proto u
žalovaného došlo k rozmnožení jeho majetku. Navrhuje proto, aby dovolací soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 3. dubna 2009. Plně se ztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší
soud ČR rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), přihlédl k čl. II
bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a
konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Městského soudu v Praze
přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej nelze pokládat za správný. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací
soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné,
povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu
spisu seznány nebyly. Dovolatel sice uvádí i důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., ale z vylíčení důvodů dovolání nevyplývá, že by některá skutková
zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, neměla oporu v provedeném dokazování,
uplatňuje tedy především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením.
Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů
(odstavec 2). Podle ustanovení § 456, věty prvé, obč. zák. předmět bezdůvodného
obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Rozhodnutí odvolacího soudu je zbudováno na úvaze, že nedošlo k plnění
ze strany žalobce, a proto nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat
ustanovení § 451 obč. zák. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo
1931/2010, za situace, kdy žalovaný vybral částku z účtu žalobce bez žalobcova
vědomí, judikoval, že na straně žalovaného došlo k získání majetkových hodnot
na úkor žalobce, aniž k tomu existoval, resp. byl prokázán právní důvod a není
rozhodné, jak přesně se peníze dostaly do dispoziční sféry žalovaného a pro
jaký konkrétní účel byly použity, protože předpokladem vzniku bezdůvodného
obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor
oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně
projeví. V rozsudku ze dne 26. května 2004, sp.zn. 33 Odo 221/2002, dospěl
dovolací soud k závěru, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu
vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba,
která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně
spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou
vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné
obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť
odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen
mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení
vzniklo. Dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze tedy nelze z
uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud
České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1
věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.