30 Cdo 294/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem
Prostějov, nám. T. G. Masaryka 113/8, proti žalované L. Š., o zaplacení
3,820.475,- Kč, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
pod sp. zn. 74 C 19/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 132/2011 – 49, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 132/2011 –
49, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. března
2011, č.j. 74 C 19/2011 – 22, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 16. května 2011, č.j. 74 C 19/2011 – 22, odmítl žalobu
doručenou Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 3. 2011 a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Soud prvního stupně odmítl žalobu podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř., neboť
žaloba neobsahovala záležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. a z
žaloby nebylo možno dovodit, čeho a na jakém základě se žalobce domáhá. Žalobce
byl usnesením ze dne 30. 3. 2011, č.j. 74 C 19/2011 – 14, vyzván k odstranění
vad žaloby a současně byl poučen, že teprve po doplnění žaloby bude rozhodováno
o jeho žádosti, aby mu byl v této věci ustanoven zástupce z řad advokátů a bylo
mu přiznáno osvobození od soudních poplatků. Na toto usnesení žalobce reagoval,
avšak vytýkané vady nijak neodstranil. Proto mu soud prvního stupně usnesením
ze dne 18. dubna 2011, č.j. 74 C 19/2011 – 20, nepřiznal osvobození od soudních
poplatků a neustanovil zástupce z řad advokátů a následně dne 16. května 2011,
č.j. 74 C 19/2011 – 22, soud prvního stupně žalobu odmítl.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesením ze dne 30.
června 2011, č.j. 1 Co 132/2011 – 49, usnesení soudu prvního stupně a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Odvolací soud uvedl, že není zřejmé, jakého protiprávního jednání se měla
žalovaná dopustit, jaké povinnosti měla porušit a v čem spočívá pomluva či
křivé obvinění vůči žalobci. Soud prvního stupně přitom žalobce správně vyzval
žalobce, aby odstranil vytýkané vady a poučil ho o následcích. Jelikož měl
odvolací soud za to, že usnesení soudu prvního stupně je správné, tak ho podle
ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“) k
Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel napadl
usnesení dovolacího soudu v celém rozsahu a má za to, že dovolání je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy zásadní význam spatřuje
dovolatel v otázce, zda je soud oprávněn odmítnout žalobu pro formální
nedostatky ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., když současně soud
nevyhověl žádosti žalobce i ustanovení zástupce z řad advokátů právo proto, že
žaloba nesplňuje formální náležitosti podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel má za to, že výzva soudu prvního stupně byla nedostatečná a nebylo z
ní patrno, v jakém směru by měl žalobu doplnit. Navíc vytýkané vady žaloby
odstranil tím, že je dodatečně uvedl v textu odvolání ze dne 29. května 2011.
Současně dovolatel požádal o ustanovení advokáta, přičemž soud prvního stupně
tuto žádost zamítl, a tak definitivně znemožnil dovolateli opravit vady podání.
Dovolatel je toho názoru, že mu nemůže být k tíži, že za této situace nebyl
schopen žalobu doplnit a žaloba zůstala dle názoru soudu prvního stupně
neprojednatelnou. Dovolatel má za to, že tento postup je v rozporu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 30 Cdo 1503/2009 či sp. zn. 25 Cdo
218/2005. Dovolatel tedy navrhnul, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud (§ 10a o.s.ř.) vycházel z
ustanovení čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení 241 odst.1 o.s.ř., dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst.1 o.s.ř., má všechny obsahové a formální
náležitosti požadované ustanovením § 241a odst.1 o.s.ř. a je přípustné podle
239 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že je toto dovolání důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z obsahu spisu a z
napadeného rozhodnutí, právě tato vada poznamenala předmětné řízení.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 věty první o.s.ř. účastníku, u něhož jsou
předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 téhož
zákona), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba
k ochraně jeho zájmů.
Podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1500/2009, sp. zn. 30 Cdo 1503/2009 či sp. zn. 30 Cdo
4177/2010) vyplývá, že jestliže účastník podá v zahájeném řízení žádost o
ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř., soud o ní musí rozhodnout před tím, než
učiní další úkony v řízení. Na přezkoumávanou věc přitom nedopadají zásady
vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2005, sp. zn. 25 Cdo
218/2005, podle nichž jestliže soud v souladu s procesními předpisy odmítl
vadné podání účastníka, aniž rozhodl o jeho žádosti o ustanovení zástupce za
situace, kdy předpoklady pro takový postup nebyly splněny z důvodu svévolného
nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování či bránění práva (§ 138 o.s.ř.), nejde o
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
V posuzovaném případě soud prvního stupně své rozhodnutí o neustanovení
zástupce z řad advokátů, č.j. 74 C 19/2011 – 20, odůvodnil s tím, že v daném
případě nemohl posoudit zda se v dané věci nejedná o svévolné nebo zřejmě
bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a tak nemohl kladně rozhodnout o
ustanovení zástupce pro toto řízení. Soud prvního stupně tak tuto otázku
neposuzoval s tím, že s ohledem na nejasný obsah žaloby se nedá bezúspěšnost
žaloby zhodnotit. Proti tomuto usnesení se dovolatel sice neodvolal, ale
následně několikrát opětovně žádal o ustanovení zástupce pro toto řízení.
Je tedy zcela zřejmé, že domnělou příčinou, proč soud o žádosti o ustanovení
zástupce pro řízení nerozhodl, tak nebylo eventuální zjištění, že by se jednalo
o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva, jak má na mysli
ustanovení § 138 o.s.ř., ale důvod zcela jiný, který proto bylo třeba posoudit
v rámci samostatného rozhodnutí podle § 30 odst. 1 o.s.ř. Důvod uváděný soudem,
proč podle jeho názoru nebylo třeba o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro
řízení rozhodovat, proto vybočil z rámce úpravy obsažené v § 30 o.s.ř. a § 138
odst. 1 o.s.ř.
Protože soud prvního stupně rozhodnul v rozporu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu a odvolací soud nezjednal nápravu, je řízení zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že v daném případě byl naplněn dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a Nejvyšší soud proto napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolací důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst.1 o.s.ř.). Odvolací soud
(soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (243d odst. 1
věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu