USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 855 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 155/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 28 Co 193/2024-493,
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 5. 2024, č. j. 42 C 155/2018-472, zastavil řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 28 Co 193/2024-493, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Zaplacení částky 1 855 000 Kč se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a jako náhrady škody, které jí měly vzniknout v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 72 EXE 6642/2010 (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky tohoto řízení požadovala částku 105 000 Kč, za nemajetkovou újmu spočívající v dlouhodobém nezákonném exekučním řízení částku 1 400 000 Kč a za blíže nespecifikovanou majetkovou škodu pak částku 350 000 Kč.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Dovolání žalobkyně, které směřuje proti potvrzení rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od placení soudních poplatků pro dovolací řízení, tedy proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků, není totiž dle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu