USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. D., nar. XY, b) M. D., nar. XY, c) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, a d) nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, všech XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 80/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 53 Co 244/2019-600, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobou podanou v nyní posuzované věci se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Uvedli, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou vlastníky rodinného domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, v Městské části XY, Statutární město XY, kde bydlí společně s žalobci c) a d) a kde nejsou v důsledku provozu dálnice D1 a silnice č. II/602 dlouhodobě dodržovány hygienické limity hlukové zátěže v chráněných venkovních prostorách.
Žalovaná částka pro každého ze žalobců v celkové výši 1 500 000 Kč se skládá ze čtyř nároků: 1) částky 750 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále jen „KHS JMK“) a Ministerstva zdravotnictví (dále jen „MZ“), neboť v případě dálnice D1 nepozastavily výkon činnosti, která je příčinou dlouhodobého a závadného překračování hygienického limitu hluku v území, a současně nepovolily výjimku z provozování nadlimitního zdroje hluku, 2) částky 225 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v případě silnice č. II/602 KHS JMK a MZ netrvaly na realizaci ochranných opatření, která byla uložena rozhodnutím KHS JMK ze dne 25.
5. 2006, č. j. 8600/2006/BM/HOK/Fa, 3) částky 225 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v případě silnice č. II/602 KHS JMK a MZ netrvaly na realizaci ochranných opatření uvedených v rozhodnutí KHS JMK o hlukové výjimce ze dne 15. 11. 2010, č. j. 9934/2010/BM/HOK, a 4) částky 300 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem KHS JMK a MZ, pokud v rozhodnutí vydaném KHS JMK ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSJM15855/2016/BM/HOK, vycházely z limitů hluku pro starou hlukovou zátěž.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 23 C 80/2017-523, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výroky I až IV), a uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 53 Co 244/2019-600, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV (výrok I), ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 525 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II), a uložil každému ze žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 150 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitku, která se týká nároku každého ze žalobců na zaplacení částky 750 000 Kč, zda je povinností obecných soudů v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za tuto nemajetkovou újmu, vyplývajících z hmotněprávních ustanovení předpisů veřejného práva – konkrétně v předmětné věci posoudit, zda KHS JMK a MZ aplikovaly v souladu se zákonem limit pro starou hlukovou zátěž, staví žalobci na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že z předmětného úseku dálnice D1 v rozhodném období nedocházelo k překračování hygienických limitů hluku.
Dovolatelé tak fakticky nepřípustně uplatňují námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Na otázce, zda stát odpovídá za újmu vzniklou dotčené osobě v důsledku nečinnosti příslušných orgánů (ochrany veřejného zdraví) za situace překračování nejvyšších přípustných limitů hlukové zátěže, pokud je touto újmou samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěže, a touto újmou je samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěže dlouhodobě a výrazně překračovány, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř. nestojí. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že zvýšená hladina hluku spadala pod výjimku stanovenou rozhodnutími KHS JMK ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8600/2006/BM/HOK/Fa, a ze dne 15. 11. 2010, č. j. 9934/2010/BM/HOK, a proto žalovaná za žalobci tvrzenou újmu může odpovídat pouze z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009). Jestliže se žalobcům nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nepřekročení hygienických limitů hluku u dálnice D1 a výjimce zvýšené hladiny hluku stanovené rozhodnutími KHS JMK u silnice č. II/602, pak další námitky žalobců plynoucí z dovolání a směřující k objasnění existence nesprávného úředního postupu a dokazování žalobci vytrpěné újmy, nejsou otázkami, na kterých by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno.
To je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem
27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na otázce promlčení nároků rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. pak nestojí vůbec, neboť uvedenou otázkou se zabýval pouze soud prvního stupně, nikoli soud odvolací. Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III o nákladech řízení, podle § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou uplatnili samostatné nároky, dovolací soud uložil zaplatit samostatně každému ze žalobců ? z celkové částky nákladů dovolacího řízení, jež žalované vznikly, což odpovídá částce 75 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu