U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce Ing. J. R., právně zastoupenému Mgr. Alicí Huspekovou,
advokátkou, se sídlem Plzeň, Plachého 880/26, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
nemajetkové újmy, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 17 C
142/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
února 2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 342, ve znění usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 13. února 2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 350, a ve znění usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. května č.j. 39 Co 358/2011 – 353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
března 2011, sp. zn. 17 C 142/2002 – 263, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 81.900,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl
žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 282,918.100,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 283,000.000,- Kč od 3. ledna 2001
do zaplacení a rozhodnul, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. února
2013, č.j. 39 Co 358/2011 – 342, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
dalších 122.850,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 11. července 2002 do zaplacení
do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozhodnutí v tomto výroku potvrdil.
Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 66.220,90,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné a řádné
dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). V úvodu svého
dovolání dovolatel sice tvrdí, že meritem tohoto dovolání je právní otázka,
zdali vydání vědomě nepravdivého rozsudku či usnesení je či není nesprávným
úředním postupem podle ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nicméně
dále ve svém dovolání pouze poukazuje na údajně nepravdivá tvrzení soudu v
odůvodnění soudu prvního stupně a odvolacího soudu. K otázce úmyslně svévolného
věznění uvádí pouze, že rozhodnutí obou soudů trpí přímým rozporem ve svých
tvrzeních s objektivní skutečností a zjevnou nesprávnost dovolatel konkretizuje
v jednotlivých podáních. Dále dovolatel uvádí, že soudy si nemají samy
stanovovat taxativní výši odškodnění za pochybení jiných soudů a má za to, že
by se při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění měl brát v potaz jeho
sociální a společenský status a poukázal na přiznané částky odškodnění, které
bylo poskytnuto třetím osobám v rámci ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové
újmy za nesprávný úřední postup. Dovolatel navrhnul, aby dovolací soud uvedená
rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího zrušil a věc přikázal jinému soudu
první instance.
K podanému dovolání se žalovaná nijak nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce však zákonem vyžadované náležitosti nesplňuje, když neuvádí
důvod dovolání, tj. dovolatel neuvedl právní posouzení věci, která pokládá za
nesprávné. Neuvádí, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném
rozsudku jsou podle jeho názoru nesprávné, a logicky tak ani neuvádí, z jakého
důvodu tomu tak je, tak jak vyžaduje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z
dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění,
které odvolací soud stanovil na 1.000,- Kč za den nezákonné vazby, což je v
souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. května 2012, č.j. 30 Cdo 914/2011). I námitkou, že by měl být soudy
zohledňován společenský status žalobce, se již dovolací soud zabýval, když
potřebu posouzení individuálních okolností případu zdůraznil ve svém rozsudku
ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly
dovolatelem odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Lubomír P t á
č e k, Ph.D.
předseda senátu