ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Dr. K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o náhradu škody a zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C
71/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
září 2010, č. j. 19 Co 294/2010-183, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
září 2010, č. j. 19 Co 294/2010-183, se zamítá; ve zbývající části se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 7. 2. 2008 se žalobce domáhal zaplacení celkové částky
890.875,20 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem (dále jen „OdpŠk“), která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného
postupu Policie ČR v trestním řízení ve výši 500.000,- Kč (100.000,- Kč za
nezákonnou domovní prohlídku, 220.000,- Kč za 22 dnů vazby, 110.000,- Kč za
protiprávní postup příslušníků policie především s ohledem na medializaci
případu, 90.000,- Kč za celou dobu trestního stíhání), dále částku 362.125,20
Kč sestávající z nákladů obhajoby v průběhu trestního řízení, z hotových
výdajů, z úroku z finančních prostředků zadržených při domovní prohlídce, z
úroku ze složené jistiny a z náhrady za vazbu a částku 28.750,40 Kč za náklady
na právní zastoupení při uplatňování nároku u příslušného orgánu státní správy. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. února 2010, č.j. 25 C 71/2008-93,
výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 210.000,- Kč,
výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 290.000,- Kč s úrokem z prodlení z
částky 500.000,- Kč od 23.5.2007, výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky
390.825,20 Kč s úrokem z prodlení od 14.7.2007 do zaplacení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že vůči žalobci bylo dne 5.6.2006 zahájeno trestní stíhání,
usnesení o jeho zahájení převzal za přítomnosti obhájce JUDr. K. a prohlásil,
že stížnost proti němu nebude podávat. Následně však stížnost podal, ale ta
byla Městským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuta z důvodu, že byla
podána osobou, která se práva stížnosti výslovně vzdala. Usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 7.6.2006 byl žalobce vzat do vazby, proti tomuto
usnesení podal stížnost, která byla Městským soudem v Praze zamítnuta jako
nedůvodná. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28.6.2006
byl žalobce z vazby propuštěn na svobodu za přijetí peněžité záruky a usnesením
Městského státního zastupitelství ze dne 21.2.2007 bylo trestní stíhání žalobce
zastaveno. Dne 6.6.2006 byla v bytě žalobce provedena domovní prohlídka, která
začala okolo 6.00 hodin, kdy do bytu, kde spal žalobce s dvěma nezletilými
dětmi, poté co vyrazili vstupní dveře, vnikli policisté v maskách, žalobce byl
spoután, policisté na něj v přítomnosti dětí mířili zbraněmi, po skončení
prohlídky byl byt v nepořádku. V souvislosti s trestním stíháním žalobce byla
vydána policejní tisková zpráva, věc byla následně medializována v pořadu TV
Nova Na vlastní oči, v článku deníku Aha, na internetovém serveru Novinky.cz. Svému zástupci, Mgr. Boučkovi zaplatil žalobce částku 17.850,- Kč jako náklady
za (bezvýsledné) uplatnění nároku na náhradu škody u žalované. Nárok na náhradu škody ve výši 362.125,20 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím
orgánů činných v trestním řízení soud prvního stupně posuzoval podle ustanovení
§ 1 odst. 1, § 5, § 7 odst.
1 a § 8 OdpŠk, dovodil, že zásadní roli hraje, zda
žalobce jako účastník trestního řízení podal či nepodal v zákonné lhůtě zákonem
předvídaný opravný prostředek proti rozhodnutí, z něhož právo odvozuje. S
poukazem na rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 08. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, žalobu v této části zamítl z důvodu, že žalobce se
vzdal práva stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž v
případě vzdání se tohoto práva nelze hovořit o důvodech zvláštního zřetele
hodných, které by umožňovaly soudu přiznat nárok na náhradu škody, a žalobce je
ani netvrdil. Nárok na náhradu nemajetkové újmy posuzoval soud podle ustanovení
§ 31a odst. 1 OdpŠk a dospěl k závěru, že ze strany orgánů činných v trestním
řízení došlo k excesu, když proti žalobci zahájily trestní stíhání na základě
neprověřených důkazů, postupovaly brutálním a neadekvátním způsobem, žalobci
tak vznikla závažná nemajetková újma a je na místě přiznat mu satisfakci v
částce 100.000,- Kč. Za způsob jednání s ním v průběhu vyšetřování mu pak
přiznal také zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč a ve výši 60.000,- Kč jako
kompenzaci za dobu, kterou strávil ve vazbě. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by
policejní orgán poskytoval nepravdivé či zkreslené informace médiím, jediným,
kdo nerespektoval zásadu presumpce neviny byla média, která však nespadají mezi
orgány činné v trestním řízení, takže nemohla způsobit žalobci škodu
podřaditelnou pod zákon. Co do částky 290.000,- Kč, včetně požadavku na
zaplacení úroku z prodlení z celé částky 500.000,- Kč, žalobu zamítl s tím, že
částka, kterou požadoval žalobce za dobu strávenou ve vazbě i částka požadovaná
za každý měsíc trestního stíhání byly nadsazené a tato újma byla vzata v úvahu
i v přiznané částce 50.000,- Kč. Požadavku na náhradu nákladů zastoupení při uplatňování nároku u příslušného
orgánu státní správy ve výši 28.750,40 Kč soud prvního stupně nevyhověl s
poukazem na ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk, podle něhož na náhradu těchto
nákladů poškozený nemá právo. K odvolání žalobce proti zamítavému výroku II., výroku III. v rozsahu částky
256.850,10 Kč a výroku IV. a žalované proti vyhovujícímu výroku I. co do částky
88.000,- Kč, tedy co do zaplacení nemajetkové újmy za postup policie ve výši
50.000,- Kč a nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 38.000,- Kč Městský
soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 88.000,- Kč (výrok
I.), v zamítavém výroku II. o zaplacení částky 290.000,- Kč a úroku z prodlení
ho potvrdil a dále změnil tak, že žalované uložil zaplatit přesně specifikovaný
úrok z prodlení (výrok II.) a v zamítavém výroku III. ho potvrdil co do částky
28.750,- Kč s úrokem z prodlení, co do částky 228.100,10 Kč a ve výroku o
nákladech řízení ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok III.). Odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce
odmítl (výrok IV.). Měnící výrok I.
odvolací soud odůvodnil tím, že žalobci náleží částka 100.000,-
Kč za útrapy způsobené domovní prohlídkou a za útrapy v souvislosti s vazbou
1.000,- Kč za každý den, celkem 22.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že částka 60.000,- Kč přiznaná za výkon vazby je nepřiměřená a
dalších 50.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy z důvodu „nesmyslného trestního
stíhání, které nemělo být zahájeno“, nelze přiznat, když soud prvního stupně se
nezabýval tím, jak byl žalobce konkrétně postižen samotným zahájením trestního
stíhání a hodnocení důvodů, které orgány činné v trestním řízení k zahájení
trestního stíhání vedly, mu v tomto řízení nepřísluší. Pokud jde o část výroku II. potvrzující zamítavý výrok o zaplacení částky
290.000,- Kč a zaplacení úroku, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, zejména s tím, že nepřísluší náhrada nemajetkové újmy z důvodu
medializace případu. K tomu uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by orgány
činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu presumpce neviny a o žalobci v
rozporu s ní informovaly veřejnost, není pochyb o tom, že případ skutečně byl
medializován, ovšem stát dle OdpŠk nenese odpovědnost za případnou újmu
způsobenou žalobci ze strany médií. Úvahy o tom, jak se reportéři dostali k
informacím, které byly následně zveřejněny, jsou v rovině spekulací, když
poskytování nepravdivých, zkreslených či nedovolených informací médiím ze
strany policejních orgánů v řízení nebylo prokázáno. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 13. října 2010 a právní moci
nabyl dne 15. října 2010. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. pokud jím byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky
88.000,- Kč a proti výroku II., pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o
zaplacení částky 290.000,- Kč, podal žalobce dne 13. prosince 2010 včasné
dovolání, doplněné jeho podáními ze dne 13. ledna 2012 a ze dne 10. května 2012
(k nimž však již nemohlo být přihlíženo s ohledem na uplynutí dovolací lhůty),
jehož přípustnost proti měnícímu výroku I. dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku II. z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že tento výrok má po právní stránce zásadní
význam. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ve
vztahu k měnícímu výroku též podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., když se
domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel v prvé řadě považuje za nepřiměřeně nízkou částku odškodnění za
bezdůvodný pobyt ve vazbě v částce pouze 22.000,- Kč za 22 dní, protože dle
jeho názoru neodpovídá intenzitě zásahu do základního práva žalobce na osobní
svobodu, ve spojení s okolnostmi, za jakých se tak stalo, tedy ve skutečnosti
není zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.
Upozorňuje, že žalobce ve vazbě strádal po stránce fyzické, neboť nemohl
vykonávat činnosti, na které je za normálních okolností zvyklý, nedostával
vietnamskou stravu a nemohl sportovat, i po stránce psychické, neboť byl
intelektuálně omezen jak samotným prostředím, tak i možnostmi jakékoliv
intelektuální seberealizace. Dále nesouhlasí s názorem, že žalovaná neodpovídá
za medializaci jeho trestní věci a jeho zostuzení a zveřejnění jeho osobních
údajů a fotografie. Poukazuje na to, že předmětem medializace bylo nedůvodné
trestní stíhání žalobce, které s ohledem na jeho výsledek nikdy nemělo být
vedeno, a všechny úkony v něm provedené byly vadné. Tedy nebýt nedůvodného a
nezákonného trestního stíhání žalobce, k jeho medializaci by nikdy nedošlo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 290.000,- Kč a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky
378.000,- Kč, pokud byl žádán za dobu od 19.2.2008 do zaplacení, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil pouze vedlejší účastník na straně žalobce, který se s
ním plně ztotožnil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že
dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, která má právnické vzdělání
ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě
vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., dovolací soud
se proto zabýval jeho přípustností. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti
dovolání - odlišný režim. Dovolání žalobce, pokud napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba tak byla
zamítnuta co do další částky, vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a je tedy v tomto rozsahu přípustné. Odlišná
je situace, pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Městského soudu v Praze ve
výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a dospěl
k závěru, že v uvedené části není toto dovolání důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním.
Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly. Bylo již uvedeno, že dovolání v prvé řadě vychází z dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z ustanovení § 31a OdpŠk,
podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
Z uvedeného je zřejmé, že § 31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené
zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování
porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí obecná kritéria, od
kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé
újmy a okolnosti jejího vzniku).
V rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (dostupném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že
při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní
svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla
jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v
osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud
konstatoval, že „samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do
svobody pohybu či do práva na soukromí, a že v tomto ohledu výkon vazby sám o
sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.“
Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
„adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den
trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě
neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno
přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v
konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě
uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně
neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých
odškodnění.“ Nejvyšší soud v dané věci konstatuje, že odvolací soud z výše
uvedených kritérií fakticky vycházel, přihlédl zejména k nezákonnosti
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci, k následné domovní
prohlídce a k době strávené ve vazbě. S ohledem na okolnosti právě souzeného
případu, nelze považovat žalobci přiznanou částku 22.000,- Kč, coby
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, za
nepřiměřeně nízkou.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., na který dovolatel rovněž
poukazuje, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za
skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133
až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu
při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze
dovoláním úspěšně napadnout. Pokud se dovolatel domnívá, že soudy obou stupňů
nedostatečně zhodnotily okolnosti případu vztahující se k medializaci jeho
trestního stíhání, konstatuje dovolací soud, že z odůvodnění rozsudků vyplývá,
že oba soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že nebylo
prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nepravdivě informovaly média o
probíhajícím trestním stíhání žalobce, popřípadě nerespektovaly zásadu
presumpce jeho neviny. Nemohly tak žalobci způsobit nemajetkovou újmu
podřaditelnou pod ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk.
Nelze proto uzavřít, že by napadené rozhodnutí v napadené části měnícího výroku
II. z hlediska dovolacího důvodu uplatněného dovolatelem spočívalo na
nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], resp. že by
vycházelo ze skutkových zjištění, která by neměla podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování (241a odst. 3 o.s.ř.). Proto bylo toto dovolání v
uvedeném rozsahu zamítnuto jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Pokud dovolatel napadá dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dovozuje přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (současně se připomíná
nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým
bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012),
dovolací soud vzal na zřetel, že v označené věci není dovolání v této části
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího
soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
S ohledem na skutečnost, že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Jak již bylo
naznačeno výše, otázka přiměřené výše nákladů za nezákonnou vazbu byla v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v
souladu. Napadené rozhodnutí proto nelze ve výše uvedeném výroku posuzovat jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.),
proti němuž by bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004,
sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura,
ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006;
viz též ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.).
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), toto dovolání proti výše
zmíněnému výroku jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §
218 písm. c) a § 243c odst. 2 téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu