30 Cdo 3002/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyň a) A. V., b) J. D., c) M. S., všech zastoupených JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti
žalované M. N., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Mezibranská 19, o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 232/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co
465/2012-447, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co
465/2012-447, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
května 2012, č. j. 25 C 232/2010-308, výrokem I. určil, že označená kupní
smlouva je neplatná, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly
určení, že od označené kupní smlouvy bylo platně odstoupeno e-mailem žalobkyň
ze dne 13. června 2006, výrokem III. rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhaly určení, že od téže kupní smlouvy bylo odstoupeno dopisem žalobkyň ze
dne 18. října 2005, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání všech účastnic Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 17 Co 465/2012-354, výrokem I. změnil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. „tak, že se žaloba o určení
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006, uzavřené žalobkyněmi jako prodávajícími a žalovanou jako kupující ohledně
prodeje domu na pozemku č. parc. 658 s pozemkem č. parc. 658 o výměře 432 m2,
zapsaných na LV č. 401 pro k. ú. K., obec P. u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, zamítá.“, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
meritorním výroku II, výrokem III. změnil zamítavý meritorní výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, „že se určuje, že odstoupení od kupní
smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006 dopisem žalobkyň
ze dne 18. 10. 2008 je platné“, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Měnící (meritorní) výrok III. (který posléze napadla žalovaná dovoláním),
odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku odůvodnil
následovně:
„Z obsahu spisu je zřejmé, že v kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2005 byla sjednána
kupní cena 12,000.000,- Kč tak, že část kupní ceny ve výši 200.000,- Kč byla
žalovanému zaplacena při podpisu kupní smlouvy a další část ve výši
11.800.000,- Kč bude uhrazena po splnění podmínek Živnostenské banky, a. s. na
účet advokátní úschovy JUDr. Květy Renové. Žalovanou přitom nebyla kupní cena
zaplacena podle této smlouvy, a to ani na vyzvání žalobkyň. Na tomto podkladě
došlo k dohodě o změně kupní smlouvy, kdy cena byla navýšena na částku
12,300.000,- Kč a její splatnost byla stanovena tak, že 200.000,- Kč bylo
zaplaceno při podpisu smlouvy a další část ve výši 1,000.000,- Kč bude
zaplacena do 10. 5. 2006, částka 2,000.000,- Kč do 20. 5. 2006 a částka
8.800.000,- Kč do 31. 5. 2006. Ani v této dodatečné lhůtě tedy do 31. 5. 2006
nebyla žalovanou kupní cena podle smlouvy zaplacena. Jednalo se přitom o další
lhůtu k zaplacení kupní ceny. Poté ještě žalovaná měla možnost plnit až do 16. 6. 2006 včetně na účet JUDr. Renové, který byl pro plnění sjednán ve smlouvě. Současně nebylo v řízení prokázáno, ale žalovanou, která odmítla důkaz svoji
účastnickou výpovědí, ani tvrzeno, že by byl uskutečněn z její strany jakýkoliv
další pokus o plnění jiným způsobem, a to až do 18. 10. 2008, tedy do doby,
nežl(i) žalobkyně platně odstoupily od smlouvy. Naopak o tom, že žalovaná již
neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit, svědčí její požadavek o vrácení již
složené kupní ceny, která jí byla dne 15. 9. 2008, tedy ještě před odstoupením
od smlouvy ze dne 18. 10. 2008, žalobkyně vrácena v částce 3,000.000,- Kč a
poté 1.100.664,- Kč. Žalované tak již byla celá dříve složená část kupní ceny
vrácena….Odvolací soud tak hodnotí odstoupení od smlouvy dopisem žalobkyň ze
dne 18. 10. 2008 jako platné.“
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2013, sp. zn.
30 Cdo 2062/2013
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), zrušil shora
označený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích III. a IV. a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém
kasačním rozhodnutí mj. uvedl:
„Dovoláním napadený (v jeho meritorním výroku III.) rozsudek odvolacího soudu
vycházel ze zjištění, že (ještě jednou citováno z jeho odůvodnění) ‚v kupní
smlouvě ze dne 19. 12. 2005 (uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovanou) byla
sjednána kupní cena 12.000.000,- Kč tak, že 1. část kupní ceny ve výši
200.000,- Kč byla žalovanou zaplacena při podpisu kupní smlouvy a další část ve
výši 11.800.000,- Kč bude uhrazena po splnění podmínek Živnostenské banky, a. s. na účet advokátní úschovy JUDr. Květy Renové‘, a že ‚Žalovanou přitom nebyla
kupní cena zaplacena podle této smlouvy, a to ani po vyzvání žalobkyň.‘ Dále
odvolací soud vycházel ze zjištění, že poté, dne 10. května 2006, ‚došlo k
dohodě o změně kupní smlouvy, kdy cena byla navýšena na částku 12.300.000,- Kč‘
s nově dohodnutou splatností. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom
nevyplývá, že by po uzavření předmětné dohody byla dovolatelka žalobkyněmi
vyzvána, aby v dodatečně poskytnuté přiměřené lhůtě splnila svůj dluh z
předmětné kupní smlouvy. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu
prvního stupně, na základě (jinak nepřípustného) souhrnného skutkového zjištění
(srov. str. 6 až 8 cit. prvoinstančního rozsudku), se toliko podává, že ‚Není
také pochyb o tom, že splatnost kupní ceny byla v průběhu doby dohodou obou
stran opakovaně odsouvána a soud z výpovědí žalobkyně č. 2 i svědků JUDr. Renové, H. Z. a Mgr. T. nemá pochybnosti o tom, že skutečně byl stranami
stanoven dodatečný termín do 31. 5. 2006.‘ (viz str. 15 první odstavec téhož
rozsudku).
Odvolací soud ovšem zcela ponechal stranou právní posouzení popsaného právního
jednání účastnic, jež vyústilo v uzavření dohody, která měla vliv jak na výši,
tak i na splatnost dluhu dovolatelky, tj. zda se jednalo o kumulativní (srov.
§ 516 obč. zák.) či privativní novaci (srov. § 570 obč. zák.), a (implicite)
nesprávně měl za to, že uzavření takové dohody, v jejímž důsledku došlo ke
změně výše kupní ceny a její splatnosti, nemá žádný vliv na konstatované
prodlení dovolatelky s plněním dluhu. Dosah takového právně kvalifikačního
posouzení z hlediska meritorního rozsouzení tohoto případu je přitom – jak se
podává z judikatury dovolacího soudu – nasnadě. Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 22. října 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, který je veřejnosti dostupný na
webových stránkách http://nsoud.cz, vyložil a odůvodnil následující právní
závěr: ‚Závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku
zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil, obstát;
platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující povinen
zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou splatností
v prodlení (neboli prodlení nemohl nastat před splatností kupní ceny).‘ Tento
závěr pak o to zřetelněji vyvstává při zjištění, že mezi účastníky nedošlo
pouze ke změně ujednání o splatnosti kupní ceny, nýbrž ke změně esenciální
složky kupní smlouvy – kupní ceny.“
Odvolací soud následně vydaným rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co
465/2012-447, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku
III. „tak, že se určuje, že odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve
znění dohody ze dne 10. 5. 2006 dopisem žalobkyň ze dne 18. 10. 2008 je
platné“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení všech stupňů.
Odvolací soud s odkazem na komentářovou literaturu dospěl k závěru, že mezi
účastnicemi dne 10. května 2006 uzavřená „Dohoda o změně Kupní smlouvy o
převodu vlastnictví k nemovitostem“ (ze dne 19. prosince 2005) pouze částečně
změnila kupní cenu a její splatnost, a jde tedy o kumulativní novaci dle § 516
odst. 1 obč. zák. Konstatoval dále, že „Na tomto podkladě došlo k dohodě o
změně kupní smlouvy, kdy cena byla navýšena na částku 12.300.000,- Kč a její
splatnost byla stanovena tak, že 200.000,- Kč bylo zaplaceno při podpisu
smlouvy a další část ve výši 1.000.000,- Kč bude zaplacena do 10. 5. 2006,
částka 2.000.000,- Kč do 20. 5. 2006 a částka 8.800.000,- Kč do 31. 5. 2006.
Ani v této dodatečné lhůtě tedy do 31. 5. 2006 však žalovaná kupní cenu
nezaplatila. Jak bylo shora uvedeno, jednalo se (o) další lhůtu k zaplacení
kupní ceny. Poté ještě žalovaná měla možnost plnit až do 16. 6. 2006 včetně na
účet JUDr. Renové, který byl pro splnění sjednán ve smlouvě. V řízení nebylo
prokázáno a žalovanou ani tvrzeno, že by učinila jakýkoli pokus o plnění jiným
způsobem, a to až do 18. 10. 2008, kdy žalobkyně od smlouvy odstoupily. Naopak
o tom, že žalovaná již neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit, svědčí její
požadavek o vrácení složené zálohy části kupní ceny, kterou jí žalobkyně
vrátily, a to ještě před odstoupením od smlouvy v částce 3.000.000,- Kč a poté
ještě v částce 1.100.664,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně
odstoupily od smlouvy po uplynutí přiměřené dlouhé doby od splatnosti dluhu,
aniž by předtím musely žalovanou o splnění upomínat.“ Odvolací pak s odkazem a
částečnou citací z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33
Cdo 2131/2009, uzavřel, že „Ani námitka žalované stran nedostatku součinnosti
věřitelů odvolací soud neshledal relevantní...a hodnotí odstoupení od kupní
smlouvy ze dne 19. 12. 2005, ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006, dopisem
žalobkyň ze dne 18. 10. 2008, jako platné. Odstoupením od smlouvy se podle § 48
odst. 2 OZ smlouva od počátku ruší.“
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím
své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné
dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se zcela odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že dohoda o změně kupní smlouvy ze
dne 10. května 2006 nepředstavuje privativní novaci původního závazku
založeného kupní smlouvou ze dne 19. prosince 2005, ale kumulativní novaci. Navíc odvolací soud nerespektoval shora cit. kasační rozhodnutí dovolacího
soudu, který „jednoznačně konstatoval, že je třeba na dohodu o změně kupní
smlouvy ze dne 10. května 2006 hledět jako na privativní novaci původního
závazku založeného kupní smlouvou ze dne 19. 12. 2005.“ Přípustnost dovolání je
dána rovněž tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, konkrétně:
„- zda je doba prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti uhradit zbývající
část kupní ceny v délce 16 kalendářních dní natolik dlouhou, že věřiteli
vznikne dle ust. § 517 odst. 1 občanského zákoníku právo odstoupit od kupní
smlouvy bez učinění jakékoli předchozí výzvy k plnění v náhradní lhůtě, v níž
by dlužník mohl zbytek kupní ceny doplatit;
- zda je věřitel v prodlení pro neposkytnutí součinnosti dlužníkovi ke splnění
jeho dluhu ve smyslu ust. § 522 občanského zákoníku za situace, kdy v kupní
smlouvě bylo věřitelem a dlužníkem sjednáno, že kupní cena bude dlužníkem
složena a za tím účelem (bude) zřízený bankovní účet, a právní zástupce
věřitele svým pokynem daným bance znemožnil ve prospěch účtu přijímat jakékoli
platby.“
Dovolatelka v dovolání polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a
zdůrazňuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné, že odvolací
soud již uzavření dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. května 2006 považoval
za poskytnutí přiměřené lhůty ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák., což je v
rozporu s názorem vysloveným v cit. kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. V
žádném případě se zde nejednalo o poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty, nýbrž o
novaci původního závazku, na jejímž základě se stala kupní cena splatnou až dne
31. května 2006, což znamená, že dovolatelka se dostala do prodlení s úhradou
kupní ceny nejdříve dne 1. června 2006 a nikoliv ještě předtím, jak nesprávně
dovodil odvolací soud. Dovolatelka přitom od žalobkyň neobdržela písemnou
výzvu, v níž by jí byla poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta k doplacení zbytku
kupní ceny. Odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, že nově stanovená
splatnost kupní ceny obsažená v dohodě o změně kupní smlouvy ze dne 10. května
2006 představuje dodatečnou přiměřenou lhůtu. Dovolatelka dále poukazuje na
okolnosti a časové souvislosti týkající se tzv. zablokování bankovního účtu, na
nějž měla být převedena kupní cena, neposkytnutí součinnosti ze strany
žalobkyň, či na její marný pokus (vzhledem k zablokovanému účtu) uhradit zbytek
kupní ceny v červnu 2006.
Z důvodů v dovolání podrobně rozvedených dovolatelka
zaujala právní názor, že podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy splněny
nebyly. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, a to při současném
nařízení (vzhledem k tomu, že odvolací soud se při vydání rozsudku neřídil
závazným právním názorem dovolacího soudu), aby tuto věc v dalším řízení
projednal a rozhodl o ní jiný senát odvolacího soudu. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání se naopak zcela ztotožnily s
rozhodnutím odvolacího soudu, který správně dovodil, že v daném případě šlo o
novaci kumulativní. Závěr soudu o tom, že určitá lhůta byla v daném případě
přiměřenou dodatečnou lhůtou k plnění, je podle názoru žalobkyň výlučně
skutkovým závěrem, který nemůže zakládat nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně jsou rovněž přesvědčeny o správnosti právního názoru odvolacího soudu
o tom, že již samotný termín splatnosti v délce 21 dnů stanovený dodatkem k
původní kupní smlouvě ze dne 10. května 2006, je nutno posuzovat ve smyslu §
517 odst. 1 obč. zák. jako dodatečně stanovený termín. Dovolací argumentace
dovolatelky směřující do skutkové části či do hodnocení důkazů není (shrnuto
stručně z další části vyjádření žalobkyň k dovolání) relevantní. Závěrem
žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl a zavázal
dovolatelku povinností nahradit žalobkyním náklady tohoto dovolacího řízení. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože řešení otázky, zda žalobkyně po právu odstoupily od převodní smlouvy,
se odvíjí od tvrzeného právního úkonu, který měly žalobkyně učinit dne 18. října 2008, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky, v němž je uplatněn
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; prostřednictvím dovolací
argumentace zpochybňující skutkový stav, z něhož při meritorním rozhodování
vycházel odvolací soud, příp. argumentace vztahující se k hodnocení důkazů
odvolacím soudem, nelze přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. posuzovat) je
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné. Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí poukázal na svůj rozsudek
ze dne 22. října 2002, sp. zn.
33 Odo 566/2001, v tom směru, že z něj citoval
právní názor, že: „Závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle
závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil,
obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující
povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou
splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před splatností kupní
ceny).“ V kasačním rozhodnutí nebyl (jak nesprávně uzavírá dovolatelka) učiněn
závěr, že mezi účastnicemi uzavřený dodatek kupní smlouvy představuje tzv. privativní novaci ve smyslu § 570 obč. zák., stejně jako nebylo ani vyloženo,
že by se jednalo o tzv. kumulativní novaci. Citací zmíněného právního názoru
dovolacího soudu byl odvolací soud veden k tomu, aby znovu a (nyní již) – s
ohledem na skutková zjištění – důsledně posoudil dosah zmíněné dohody o změně
kupní smlouvy ve vazbě na otázku tvrzeného prodlení dovolatelky s následně
učiněným závěrem o tom, zda v daném případě byly či nebyly naplněny hmotně
právní podmínky k odstoupení od převodní smlouvy ze strany žalobkyň. Účastnice tohoto řízení dne 10. května 2006 uzavřely dohodu, jíž v části výše
kupní ceny a její splatnosti změnily kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
předmětného nemovitého majetku z(e) (spolu)vlastnictví žalobkyň do vlastnictví
dovolatelky. Dle takto uzavřené dohody k úplnému vypořádání kupní ceny
dovolatelkou mělo dojít realizací poslední splátky kupní ceny ve výši
8.800.000,- Kč „na účet advokátních úschov JUDr. Květy Renové, advokátky ČAK
3848, se sídlem v Praze 6. Lotyšská 648/4, vedený u HVB Bank a. s., Vítězné
nám. 10, č. ú. 600277046/2700 do 31. 5. 2006.“ Pokud tedy dovolatelka do
tohoto termínu žalobkyním na označený bankovní účet neuhradila kupní cenu,
ocitla se dnem 1. června 2006 v postavení dlužníka v prodlení. Neboť původně
sjednaný závazek zaplatit kupní cenu ve výši a způsobem sjednaným v označené
kupní smlouvě byl změněn v rozsahu písemně uzavřené dohody, což odvolací soud
(v jím prvně vydaném rozsudku) zjevně nereflektoval, dovolací soud proto v
kasačním rozhodnutí citoval vyložený právní názor ze svého rozhodnutí ve věci
sp. zn. 33 Odo 566/2001, že v takovém případě původní platební povinnost
uhradit kupní cenu v původním termínu již nemůže obstát. Přitom z pohledu
řešení této věci nebylo a není podstatné, zda v onom odkazovaném rozhodnutí
dovolací soud činil výklad o privativní novaci, nýbrž bylo a je relevantní, zda
změna výše kupní ceny a její splatnosti, měla, a pokud ano, pak jaký právní
význam z hlediska posouzení podmínek pro odstoupení od převodní smlouvy, k
čemuž mělo podle odvolacího soudu dojít jednostranným adresovaným právním
úkonem žalobkyň ze dne 18. října 2008, který se měl blíže nezjištěného dne
(zřejmě ještě téhož měsíce a určitě roku) dostat do dispoziční sféry
dovolatelky.
V návaznosti na svoje předchozí kasační rozhodnutí proto Nejvyšší soud setrvává
na závěru, že jestliže mezi účastnicemi došlo (písemnou formou) ke změně jimi
uzavřené kupní smlouvy v části výše kupní ceny a její úhrady, a jestliže kupní
cena měla být vypořádána ve splátkách, z nichž poslední splátka měla být
učiněna do 31. května 2006 na označený bankovní účet zmíněné advokátky, pak
pokud dovolatelka v takto změněném termínu neuhradila zcela kupní cenu a dnem
1. června 2006 se ocitla (stran úhrady kupní ceny) v postavení dlužníka v
prodlení, pak jí měla být ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák. žalobkyněmi
poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta ke splnění jejího peněžitého dluhu. Skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, totiž neumožňoval
odvolacímu soudu přistoupit (bez dalšího) k učiněnému právnímu posouzení věci,
tj. že žalobkyně po právu od převodní smlouvy odstoupily. Odvolací soud předně
nesprávně vycházel ze závěru, že uzavřením předmětné dohody mezi účastnicemi
byla dovolatelce stanovena dodatečná přiměřená lhůta. Nejvyšší soud již shora
vyložil, že tomu tak nebylo, když původní závazkový právní vztah byl
účastnicemi změněn jednak v části výše kupní ceny, a dále v části splatnosti
kupní ceny; v tomto rozsahu tedy došlo ke změně kupní smlouvy. Odvolací soud také v odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že „o tom, že žalovaná
již neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit, svědčí její požadavek o vrácení již
složené části kupní ceny, kterou jí žalobkyně vrátily, a to ještě před
odstoupením od smlouvy v částce 3.000.000,- Kč...“, nevysvětluje však pro věc
podstatnou okolnost, totiž to, jak může být vůbec dlužník v prodlení,
nastane-li situace, kdy věřitel vrátí dlužníku v podstatné části přijatá
peněžitá plnění a následně - s odůvodněním, že mu nebylo řádně a včas
poskytnuto peněžité plnění - odstoupí od kupní smlouvy, kterou s dlužníkem
uzavřel. Nikoliv tedy okolnost, že dovolatelka požádala žalobkyně o vrácení
složené části kupní ceny, nýbrž jednání žalobkyň, které z podstatné části
vrátily dovolatelce před odstoupením od smlouvy složenou část kupní ceny, mělo
být odvolacím soudem důsledně verifikováno a následně – ve vazbě na další
zjištění (k tomu srov. poznámky níže) promítnuto do jeho právního posouzení
věci, neboť tato okolnost je pro právní posouzení věci zásadně významná. Kdyby
se totiž odvolací soud uvedenou otázkou zabýval, musel by nepochybně
přihlédnout i k dalším okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu, na které ostatně
dovolatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala. Tak kupř. advokátka žalobkyň JUDr. Květa Renová v e-mailu ze dne 13. června
2006 (viz č. l. 11 procesního spisu; dále již vždy přísl. č. l.) sděluje
dovolatelce, že „dnem 1. 6. 2006 bylo ze strany mé klientky a ve shodě s ní i
ostatními spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí ukončeno jednání o prodeji
nemovitostí ‚Březinova‘...Dle pokynu mé mandantky jsem poté, když ani dne 31. 5.
2006 nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, učinila potřebné kroky k ukončení
jednání o prodeji s Vaší osobou.“ Tato sdělená informace ostatně konvenuje
informaci obsažené v odstoupení od smlouvy ze dne 18. října 2008 (na č. l. 32),
ve kterém jmenovaná advokátka v zastoupení žalobkyň uvádí, že „Důvodem
odstoupení je nezaplacení kupní ceny kupující v termínu do 31. 5. 2006. Tím
byla závažným způsobem porušena dohoda smluvních stran o zaplacení kupní ceny“,
tedy nikoliv, že žalobkyně odstupují od smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny
ani v dodatečné přiměřené lhůtě, jíž se dovolatelce od žalobkyň dostalo, nýbrž
již v důsledku nezaplacení kupní ceny v termínu do 31. 5. 2006. Lze rovněž poukázat na vyjádření žalobkyň (nacházejících se v procesním
postavení žalovaných) ve vkladovém řízení probíhajícím u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 27 C 12/2006 ze dne 30. prosince 2006 (viz č. l. 67), ve
kterém žalobkyně mj. uvádějí, že: „ani dne 31. 5. 2006 nebyla kupní cena
doplacena. Dne 2. 6. 2006 se rozhodly žalované odstoupit od kupní smlouvy,
neboť nebyla splněna podmínka její platnosti. Tato skutečnost byla sdělena
žalobkyni.“ V témže podání pak žalobkyně popisují další sled událostí, in
concreto, že „byla ze strany agentury vyvinuta maximální snaha o vyhledání
jiného zájemce o předmětné nemovitosti. S tímto byl navázán kontakt, byl
upozorněn na výsledky dosavadního jednání se žalobkyní a dne 14. 6. 2006 byla
podepsána kupní smlouva a návrh na katastr nemovitostí...dne 13. 6. 2006 byla
připsána na účet advokátních úschov vedený u HVB Bank a. s., č. ú. 600277097/2700 částka 12.700.000,- Kč jako sjednaná celá kupní cena na
předmětné nemovitosti.“ Přitom při jednání konaném před soudem prvního stupně
dne 18. dubna 2012 jako svědkyně vyslechnutá JUDr. Květa Renová (viz protokol o
jednání na č. l. 258 a násl.) mj. vypověděla, že „Dne 12. 6. 2002 byly na mém
účtu složené peníze a nebyly to peníze od paní N. Jednalo se o peníze, které
složili manželé S.“
Výše zreferované části spisového materiálu procesního spisu tak zakládají úvahy
o tom, že žalobkyně po 31. květnu 2005 již neměly žádný zájem na vypořádání
kupní ceny dovolatelkou a podle jejich shora citovaného vyjádření měly již dne
2. června t. r. přijmout rozhodnutí odstoupit od kupní smlouvy, kterou uzavřely
s dovolatelkou, a tuto informaci měly také dovolatelce sdělit. Pokud by (po
zhodnocení všech důkazů v řízení) byla validní informace, že v inkriminovaném
období žalobkyně coby věřitelky oznámily dovolatelce coby jejich dlužnici, že
(ve stručnosti shrnuto) nemají již žádný zájem na realizaci předmětné kupní
smlouvy, neboť přijaly rozhodnutí od této smlouvy odstoupit (poznámka:
nezaměňovat s právním úkonem obsahujícím odstoupení od smlouvy), a před
následným odstoupením od smlouvy dokonce přistoupily k vrácení (podstatné)
části kupní ceny dovolatelce, to vše za situace, že bankovní účet, na nějž mělo
být dle kupní smlouvy plněno byl po určité době tzv. zablokován, pak by
pochopitelně nemohl obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně po právu
odstoupily od předmětné kupní smlouvy.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu]. Podle § 517 odst. 1 věty první a druhé před středníkem obč. zák. dlužník, který
svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v
dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy
odstoupit. Pokud ovšem věřitel namísto poskytnuté přiměřené lhůty sdělí
dlužníku, že na požadovaném peněžitém plnění již nemá zájem a následně dlužníku
(zcela nebo zčásti) vrátí to, co dlužník plnil věřiteli na úhradu kupní ceny,
pak za takové skutkové konstelace nejsou splněny podmínky k tomu, aby věřitel
po právu od smlouvy odstoupil. Je tomu tak proto, že v popsané situaci věřitel
ve skutečnosti (ze svého – byť v důsledku nesprávného právního názoru na věc -
rozhodnutí) odmítl dlužníku poskytnout dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu. Odvolací soud výše popsané právně významné okolnosti nezohlednil při svém
rozhodování, v důsledku čehož jeho rozhodnutí nelze považovat za věcně správné. Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dosavadní
výsledky řízení neumožňují dovolacímu soudu rozhodnout dle § 243d písm. b) o. s. ř. Přitom podmínky pro aplikaci § 243e odst. 3 o. s. ř. (přikázání věci k
dalšímu řízení jinému odvolacímu senátu z důvodů, že nebyl dodržen závazný
právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám) dovolací soud nehledal. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.