U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce
RNDr. Ing. P. K., DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se
sídlem v Praze 4, V Zátiší 520/23, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 8 042 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 14 C 278/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 29 Co 323/2015-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 14 C 278/2010-229, rozhodl, že je dán základ žalobního nároku stran
náhrady škody ve výši 5 726 957 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do ušlého zisku
ve výši 2 315 773 Kč s příslušenstvím (výrok II), stanovil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 36 739,50 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil
řízení co do částky 33 260,50 Kč (výrok IV) a dále uvedl, že o náhradě nákladů
řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 5
726 957 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II potvrdil. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a
V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by uvedl, od
které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud
odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25
Cdo 1559/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací
praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného
či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována
rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud
má odchýlit (srov. např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani
tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího,
aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího
soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I.
ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.