30 Cdo 3019/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce CF FLOP
s.r.o., IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupeného Mgr.
Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp.zn. 19 C 195/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. února 2014, č.j. 23 Co 444/2013-203, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č.j. 23 Co
444/2013-203, ve výroku II. pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 25. července 2013, č.j. 19 C 195/2006-155, v zamítavé části
výroku II. ohledně zaplacení částky 378.625,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o
náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího
řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. července 2013, č.j. 19 C
195/2006-155 (v pořadí druhým poté, co jeho rozsudek ze dne 27. června 2007,
č.j. 19 C 195/2006-32, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2012, sp. zn. 30 Cdo 3753/2011) výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci ve výroku blíže specifikované úroky z prodlení z částky 109.375,- Kč za
období od 25. října 2006 do 31. května 2012, výrokem II. zamítl „žalobu ohledně
částky 490.625,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. přiznal žalobci náhradu
nákladů řízení.
Předmětnou žalobou žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 600.000,- Kč s
příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl
utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C
52/2001 mělo být porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že žalovaná mu později, a to 11. května 2012, dobrovolně
uhradila 109.375,- Kč, bylo řízení co do této částky zastaveno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka původního řízení, které trvalo
dvanáct a půl roku nebyla přiměřená a po zhodnocení složitosti řízení, podílu
žalobce na průtazích v řízení a významu řízení pro žalobce přiznal žalobci
finanční zadostiučinění. Při stanovení její výše vzal za základ částku 15.000,-
Kč za rok řízení, kterou za první dva roky ponížil o polovinu. Od celkové
základní částky 172.500,- Kč pak odečetl 30 % vzhledem ke složitosti řízení,
dalších 30 % za podíl žalobce na délce řízení, 20 % s ohledem na počet stupňů
soudní soustavy, před kterými byla věc projednávána. Celkem tak základní částku
snížil o 80%. Vzhledem k významu řízení pro žalobce naopak navýšil danou částku
o 30 %, takže celkově částku 172.500,- Kč snížil o 50 % na 86.250,- Kč. Jelikož
žalovaná uhradila žalobci 109.375,- Kč, zamítl soud žalobu na zaplacení
490.625,- Kč. Uložil však žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky
109.375,- Kč.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2014,
č.j. 23 Co 444/2013-203, výrokem I.rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil s tím, že v rozsahu povinnosti žalované zaplatit úroky od 12. do 31.
května 2012 řízení zastavil, výrokem II. ho pak ve výroku II. změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 112.000,- Kč s úroky z prodlení od
25. října 2006 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce
původního řízení, v jejímž důsledku vznikl žalobci nárok na zadostiučinění v
penězích. Vyšel však z vyšší částky než soud prvního stupně, a to 17.000,- Kč
za každý rok prodlení, kterou za první dva roky snížil na polovinu. Vypočetl
tak celkovou částku odškodnění na 221.375,- Kč. Od ní pak odečetl částku
109.375,- Kč, kterou žalovaná žalobci dobrovolně zaplatila, a proto uložil
žalované zaplatit žalobci ještě dalších 112.000,- Kč s příslušenstvím. Částečně
zastavil řízení ohledně úroku z prodlení z částky 109.375,- Kč od 12. května
2012, protože tohoto dne žalovaná částku uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. května 2014 dovolání.
Domnívá se, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení učinil odvolací
soud, když žalobci nepřiznal náklady na právní zastoupení, dále když stanovil
základní pevnou částku odškodnění 17.000,- Kč, aniž tuto sumu blíže zdůvodnil.
Žalobce připomíná, že on sám, vzhledem k délce původního řízení, které dosud
nebylo skončeno, jakož i vzhledem k tomu, že i toto původní řízení je řízením
reparačním, navrhoval základní částku 25.000,- Kč. Navrhl proto, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a v napadené části věc vrátil soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl.
II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté
se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky
hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce napadá svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, včetně
výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že žalobce nijak nezdůvodňuje své
dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Proto je v tomto rozsahu
odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobci 112.000,- Kč s úroky z prodlení pak není dovolání žalobce
subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník,
v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku,
jímž byla žaloba zamítnuta, nebyla způsobena žádná újma na právech žalobce,
odstranitelná odklizením uvedeného výroku, když uvedený výrok je naopak v
žalobcův prospěch. Protože dovolání žalobce v tomto případě směřuje proti
výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, dovolací soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b)
o.s.ř. v této části rovněž odmítl.
Stejně tak není dovolání přípustné proti výroku o nákladech řízení vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle § 237 není
přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobci by totiž mohla náležet jedině náhrada
za jeden úkon učiněný jeho právní zástupkyní, podání odvolání v částce 4.104,-
Kč (srovnej § 6, § 9 odst. 4, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb.
a § 137 odst. 3 o.s.ř.), tedy částka nižší než 50.000,- Kč.
Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky
378.625,- Kč je však přípustné a je i důvodné, neboť při rozhodování se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho judikatury i Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí
obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem
celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času
řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona“ (viz jeho 9. právní
věta a následující odůvodnění).
Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak
soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů
o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11).
Konkrétní postup výpočtu odškodnění v rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) však v zásadě schází, a je proto na
odvolacím soudu, aby při novém rozhodnutí uvedený postup dodržel.
Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek
odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o
náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právními názory Nejvyššího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu