30 Cdo 3027/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně P. P., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K., a 2) M.
K., oběma zastoupeným advokátem, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 25 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 21 Co
421/2006-91, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. května 2006, č.j. 25 C
10/2005-77, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že je vůči žalobci právně
neúčinná darovací smlouva ze dne 16. 6. 2003, kterou M. K. daroval nemovitosti
zapsané na listu vlastnictví č. 319 pro katastrální území 661279 B., vedeném u
Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M. B., M. K. a M. K. a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co usnesením z 1. 11. 2005, č.j.
16 Co 434/2005-50, zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 9. 6. 2005, č.j. 25 C 10/2005-35 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále dovolatelka) dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka je toho
názoru, že odvolací soud řešil v projednávané věci právní otázku, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudky soudů obou
stupňů za správné a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Podané dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní
význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Výklad ustanovení § 42a odst. 2 in
fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité
pečlivosti na straně žalovaného 1) za účelem rozpoznání úmyslu svého otce,
jakožto dárce, zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, za niž otec
žalovaného 1) odpovídá, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Jak správně podotknul odvolací soud, termín náležitá pečlivost, kterou
zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem
zjištěným v konkrétní situaci. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalovaný
nemohl rozpoznat žalobcem tvrzený úmysl dárce krátit věřitele, a to za situace,
kdy jeho otec od roku 1997 v rodině nežil a nikoho neinformoval o svých
osobních a majetkových poměrech, žalovaný 1) věrohodně uvedl, že ani nevěděl,
že otec podnikal, a spolu se žalovanou 2) byl již od svého dětství
ze strany svých prarodičů (jakožto původních vlastníků, kteří nemovitosti
darovali
do výlučného vlastnictví otci prvého žalovaného) ujišťován o tom, že
nemovitosti na něj budou převedeny po dovršení 18. let věku, takže se nejednalo
o nenadálý, překvapivý či nečekaný úkon a naopak šlo o právní úkon dlouhodobě
naplánovaný již ze strany zmíněných původních vlastníků nemovitostí, tento
závěr považuje dovolací soud
za správný. Po žalovaném 1) tak za zjištěných okolností objektivně vzato nelze
rozumně požadovat vynaložení efektivního úsilí na to, aby poznal úmysl dárce
krátit věřitele, když jeho aktivita se mohla omezit toliko na získání informací
ze strany jeho otce, případně babičky, která toto darování zprostředkovala.
Výklad náležité pečlivosti nemůže být bezbřehý, neboť v opačném případě by to
znamenalo, že ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. by se osoba blízká
odpůrčí žalobě fakticky nemohla úspěšně bránit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002, podle něhož vynaložení náležité
pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na
okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou
činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době
odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto
úmyslu dověděla)]. Také při posouzení otázky, zda je žalovaná 2) osobou blízkou
(§ 116 obč. zák.) ve vztahu k dárci postupoval soud správně, když dospěl k
závěru, že žalovaná 2) není ve vztahu k dárci osobou blízkou, přičemž správně
vyložil, že skutečnost, že by nemoc dárce vnímala žalovaná 2) podle svého
vyjádření s lítostí, z ní za podmínek, kdy s dotyčným nesdílela společnou
domácnost, není ve vztahu k němu v linii přímého příbuzenství a prakticky se s
ním nestýkala, nečiní osobu blízkou. Z uvedeného důvodu je správný závěr
odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání vědomosti o zkracovacím
úkonu dárce ve vztahu k žalované 2) vázlo na žalobkyni. Té se však tuto
skutečnost prokázat nepodařilo a žaloba musela být z uvedeného důvodu vůči
žalované 2) rovněž zamítnuta.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) je
však zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z
nichž vyplývá skutkový závěr, který byl pokladem pro právní posouzení věci;
nejedná se
o námitky nesprávného řešení otázky právní podle § 241 a odst. 1 písm. b) o. s.
ř., ale o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení,
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou
založit ani námitky žalobkyně vztahující se k procesnímu postupu odvolacího
soudu a soudu prvního stupně, jimiž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný pod
č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené
vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nemá z hlediska námitek uplatněných
v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3,
a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší
soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo, žalovanému 1), který si
vyjádření k dovolání sepsal sám, za tento úkon náhrada nákladů nepřísluší a
vyjádření advokáta žalovaného 1), v němž se bez jakékoliv věcné argumentace
toliko připojil ke zmíněnému vyjádření žalovaného 1), nelze považovat za účelné
bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu