30 Cdo 3040/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně Ing. L. Š., zastoupené advokátem, proti žalované
obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 47/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 2. května 2006, č.j. 1 Co 64/2006-229, t a k t o :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 1.934,- Kč jejímu
zástupci, advokátu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 19 C
47/2005-204, výrokem I. uložil žalované uveřejnit na své náklady v deníku P. d.
na titulní straně omluvu žalobkyni ve znění: \"Omluva Ing. L. Š. V čísle 30/205
jsme uveřejnili článek s názvem \"Sedm set milionů na účtu, to by bylo\". V
tomto článku jsme uvedli tvrzení o tom, že se Ing. L. Š., správce konkursní
podstaty P. b., a.s. - v likvidaci, pokusila převést z banky 750 milionů korun
na svůj soukromý účet do Švýcarska. Není pravdou, že by Ing. L. Š. chtěla
převést
z bankovního účtu úpadce P. b., a.s. - v likvidaci, vedeného u K. b., a.s.,
částku 750.000.000,- Kč na svůj soukromý účet do Švýcarska.
Za nepravdivá tvrzení v tomto článku uveřejněná se Ing. L. Š. omlouváme.
V.-L.-P., a.s., vydavatel.\" Výrokem II. žalobu ve zbytku textu požadované
omluvy zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2006, č.j. 1 Co 64/2006-229,
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil ve znění
omluvy: \"Omluva Ing. L. Š. V čísle 30/205 jsme uveřejnili článek s názvem
\"Sedm set milionů na účtu, to by bylo\", v němž jsme uvedli tvrzení, že se
Ing. L. Š., správce konkursní podstaty P. b., a.s. - v likvidaci, pokusila
převést z banky 750.000.000,- Kč na svůj soukromý účet do Švýcarska. Za
nepravdivá tvrzení
v tomto článku uveřejněná se Ing. L. Š. omlouváme.\" Potvrdil též výrok
o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná, jako
vydavatelka P. d., neprokázala pravdivost tvrzení, že se žalobkyně jako správce
konkursní podstaty P. b., a.s. - v likvidaci, pokusila převést z banky 750
milionů korun na svůj soukromý účet do Švýcarska, přičemž odkázal na provedené
důkazy, z nichž tento závěr vyplývá. Nepravdivým tvrzením se žalobkyni podsouvá
nečestný úmysl. Je tak objektivně způsobilé přivodit újmu na jejích
osobnostních právech, zejména na cti chráněné článkem 10 Listiny základních
práv a svobod
a ustanovením § 11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Z tohoto důvodu je
proto dána odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Požadavek
žalobkyně, aby jí bylo poskytnuto morální zadostiučinění je oprávněný a
přiměřený způsobu, jímž byla osobnostní práva žalobkyně dotčena. Odvolací soud
konečně připomněl, že publikování nepravdivých či zavádějících informací nelze
zahrnout pod právo veřejnosti
na informace, neboť jeho obsahem je právo na informace pravdivé a objektivní. Z
uvedených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 22. června 2006,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 21. srpna 2006 včasné
dovolání doplněné podáním ze dne 11.9.2006. Jeho přípustnost spatřuje v
naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o.s.ř. Odůvodňuje je především tvrzením, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že
toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k tomu,
že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které byly v řízení navrhovány. Naopak
konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a
dostatečná a sdílí jeho právní závěr. Soudy obou stupňů (však) nehodnotily
důkazy, které byly provedeny v řízení, správně, resp. v řízení nebyly vůbec
provedeny některé důkazy navrhované žalovanou. Dovolatelka poté popisuje
některé skutkové okolnosti, z nichž podle ní vyplývá, že žalobkyně při převodu
částky 750.000.000,- Kč postupovala nestandardně. Připomíná, že tato transakce
se neuskutečnila a Krajský soud v Plzni žalobkyni zakázal tuto finanční částku
převést mimo území ČR. Není tak možno učinit závěr
o nepravdivosti sporem dotčeného výroku. Ze smlouvy o zřízení účtu u D. B.
Schwitzerland ze dne 10. ledna 2005 jednoznačně vyplývá, že jako smluvní
partner je uvedena žalobkyně. Nešlo tedy o účet, který by zřizoval úpadce, ale
naopak žalobkyně jako správce konkursní podstaty. Sporné tvrzení proto není
objektivně způsobilé přivodit újmu na jejích osobnostních právech, když článek
podává informaci o činnosti žalobkyně i o úmyslu, který měla. Přitom eventuální
zásah do jejích osobnostních práv bylo třeba zkoumat též z hlediska pověsti,
kterou požívá, přičemž dne 31. srpna 2005 proti ní bylo zahájeno trestní
řízení.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil též rozsudek
soudu prvního stupně.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně písemným podáním ze dne 16. října 2006, v
němž se ztotožnila s napadeným rozsudkem. Navrhla proto, aby dovolání bylo
odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Její předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však
nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované
věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají
dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve
většině případů z hlediska úvah
o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první
o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z
hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací
důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě,
že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004). Tato situace však v dané věci nenastala, neboť důvodem dovolání
není právní otázka řešení střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesního) předpisu, ale vytýkány jsou nedostatky ve skutkových zjištěních.
Protože dovolání je zaměřeno prakticky výlučně na tvrzené nedostatky týkající
se skutkových závěrů, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil,
fakticky tak vychází též z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. Jak však již bylo vyloženo, tento důvod při úvaze o tom, zda je napadené
rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, se v souzené věci
neuplatní.
Pokud dovolatelka vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat,
aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti,
aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Přesto, že dovolatelka výslovně uvádí tento dovolací důvod, konkrétněji
nespecifikuje čím by měl být naplněn. Přitom je třeba konstatovat, že pokud
s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro
přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly v tomto dovolacím
řízení dány) soud druhého stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 násl. o.z.,
učinil tak zákon odpovídajícím způsobem. Není proto možno považovat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní
význam, jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné
odmítl
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání
bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve
spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení
žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení.
Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za
zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny
ve věcech osobnostních práv není-li požadována náhrada nemajetkové újmy 6.200,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 1.550,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení s připočtením 19
% DPH
ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. činí 1.934,-
Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu