30 Cdo 3057/2021-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S., nar.
XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky
400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 32/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-62, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-62, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2021, č. j. 23 C 32/2020-34,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne
21. 1. 2021, č. j. 23 C 32/2020-34, zastavil řízení, v němž se žalobce domáhá
po žalované zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení ve
věci jeho restitučního nároku, které probíhalo před Státním pozemkovým úřadem –
Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu pod sp.
zn. 1RP6904/2013-537100, resp. č. j. SPÚ 459103/2018, a to na podkladě žádostí
podaných žalobcovou matkou a evidovaných pod č. PÚ 2381/92 a PÚ 4497/92 (výrok
I). Zároveň s tím rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II) a že se žalobci po právní moci usnesení vrací z účtu
prvostupňového soudu část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok
III).
2. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na aplikaci § 83 odst. 1 a
§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že vedení řízení
brání neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v existenci
překážky věci zahájené (litispendence). U Obvodního soudu pro Prahu 1 totiž pod
sp. zn. 12 C 12/2019 již probíhá řízení, v němž se žalobce domáhá zaplacení
stejné částky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku
nepřiměřené délky téhož správního řízení (v této věci již Obvodní soud pro
Prahu 1 dokonce vydal dne 2. 6. 2020 rozsudek, který však dosud nenabyl právním
moci). Přestože se žalobce v každém z těchto řízení domáhá odškodnění
vztahujícího se k různým restitučním nárokům, o nichž bylo v průběhu
předmětného správního řízení rozhodováno dílčími rozhodnutími, nic to dle soudu
prvního stupně nemění na tom, že se stále jedná o totožné správní řízení.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením
uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího
4. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, v
souladu s nímž vedení řízení v této věci brání skutečnost, že o totožném
předmětu řízení (vycházejícím ze stejného skutkového i právního základu)
probíhá mezi týmiž účastníky jiné soudní řízení, které bylo zahájeno dříve,
pročež je zde dán neodstranitelný nedostatek podmínek řízení představovaný
překážkou věci zahájené. Kromě toho dříve zahájené řízení bylo v mezidobí již
pravomocně skončeno, když rozsudek ze dne 2. 6. 2020 nabyl dne 17. 3. 2021
(správně dne 31. 3. 2021 – pozn. dovolacího soudu) právní moci. Jediný rozdíl
mezi oběma řízeními, který však odvolací soud nepovažoval za významný, spočívá
v tom, že zatímco nárok vznesený v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 12 C 12/2019 se vztahoval k restitučnímu nároku, o němž bylo
rozhodnuto dne 19. 6. 2018 pod č. j. SPÚ 272694/2018, o restitučním nároku, z
něhož je dovozován požadavek vznesený v nyní řešené věci, bylo rozhodnuto až
dne 17. 10. 2018 pod č. j. SPÚ 459103/2018. Skutečnost, že v restitučním
řízení, od kterého je nárok na požadované zadostiučinění nyní dovozován, bylo
postupně vydáváno více dílčích rozhodnutí, jež se týkala jednotlivých pozemků
zahrnutých do restitučního nároku, totiž dle odvolacího soudu nic nemění na
tom, že předmětné správní řízení tvoří jeden celek, jehož konec připadá na
okamžik vydání posledního takového rozhodnutí. Nelze tudíž vést ani více
samostatných řízení o odškodnění nemajetkové újmy, jež by se vztahovala vždy
pouze k jednotlivému pozemku, který byl do restitučního nároku zahrnut.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, ve kterém
namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
procesněprávní otázky existence překážky věci zahájené, resp. překážky věci
rozsouzené. Přípustnost podaného dovolání pak spatřuje v tom, že se odvolací
soud při řešení uvedené otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu
představované jeho usneseními ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, a
ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, když nezohlednil skutečnost, že
se žalobce v později zahájeném řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy nad rámec
částky, kterou na základě totožných skutkových tvrzení požadoval v řízení, jež
bylo zahájeno dříve. Žaloba, na základě které bylo zahájeno nyní vedené řízení,
je přitom jednou ze čtyř žalob, jejichž prostřednictvím se žalobce u Obvodního
soudu pro Prahu 1 domáhá kompenzace nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřeně
dlouhým restitučním řízením v celkové výši 1 600 000 Kč, když každá z těchto
žalob zní na částku 400 000 Kč. Pravomocně přitom bylo dosud rozhodnuto pouze o
jediné z nich. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a aby za současného zrušení jemu předcházejícího
rozhodnutí soudu prvního stupně věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu
řízení.
6. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání rovněž poukázala na v
něm označenou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se napadené rozhodnutí
odchýlilo, a navrhla, aby dovolací soud tomuto dovolání vyhověl.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění
podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto
dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podané dovolání je přípustné, neboť při řešení v něm zformulované
otázky procesního práva týkající se neodstranitelného nedostatku podmínek
řízení spočívajícího v existenci překážky věci zahájené (litispendence) se
odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je důvodné.
13. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže
věci probíhalo u soudu jiné řízení.
14. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném
pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
uvedl, že v případě, kdy se žalobce domáhá v pozdějším řízení náhrady újmy na
základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud
pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak
je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní
žádání překrývá s žádáním v řízení prvním.
15. K těmto judikatorním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil mj. také v
usneseních ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, která byla vydána v řízeních o dalších dvou obdobných
žalobcových žalobách vztahujících se k jeho kompenzačním nárokům dovozovaným z
nepřiměřené délky totožného restitučního řízení. Stejně jako tomu bylo v obou
těchto případech, i v nyní řešené věci platí, že žalobce svůj nárok sice
odvozuje od restitučního řízení, jehož nepřiměřená délka byla základem i pro
jeho obdobný nárok vznesený žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 eviduje
pod sp. zn. 12 C 12/2019, jejich vzájemné porovnání (jež se podává z odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který zmínil rozdílná data i čísla
jednací vydaných dílčích rozhodnutí o různých nemovitých věcech, jejichž vydání
bylo v posuzovaném řízení nárokováno a prostřednictvím kterých žalobce
jednotlivé zažalované kompenzační nároky odlišil) však svědčí o tom, že žalobce
nyní žádá zaplacení další částky 400 000 Kč s příslušenstvím, tedy že svůj
původní žalobní požadavek o tuto částku navýšil.
16. Právní posouzení věci, které vyústilo v závěr odvolacího soudu o
tom, že vedení řízení brání překážka věci zahájené, je tudíž nesprávné. Kromě
toho bylo-li zmíněné dříve zahájené řízení v době rozhodování odvolacího soudu
již pravomocně skončeno, bylo by možné uvažovat pouze o případné existenci
překážky věci rozhodnuté (viz § 159a odst. 4 o. s. ř.). Ze stejných důvodů,
které byly uvedeny výše, však ani tato překážka v posuzovaném případě dána
není. Nic tedy nebrání tomu, aby bylo o zažalovaném nároku rozhodnuto meritorně.
17. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to i v závislém výroku o nákladech odvolacího
řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí
také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst.
2 o. s. ř. i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto usnesení vysloven.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu