30 Cdo 308/2025-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladnu, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 6 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 241/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 229/2024-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 6 130 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 EXE 14/2012. Tento nesprávný postup měl spočívat v tom, že soudní exekutor prodal v dražbě dne 25. 11. 2015 nemovitost – pozemek p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, to vše zapsané na LV XY pro katastrální území a obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj.
Škodu žalobkyně vyčíslila na 6 130 000 Kč, což je cena, za kterou se nemovitost k datu podání žaloby nabízela k prodeji. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. 48 C 241/2023-58, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 130 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z této částky od 29. 1. 2019 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako vadné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, je vadné, neboť dovolatelka ve vztahu k nim nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Posuzované dovolání ve zbylé části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobkyně pouze uvedla, že má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a dále, že se „jedná především o posouzení otázky náhrady škody z nesprávného úředního postupu soudního exekutora“, aniž by vysvětlila, jaké dříve dosažené závěry judikatury Nejvyššího soudu mají být podle ní cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia změněny. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). V tomto případě však dovolatelka žádná konkrétní rozhodnutí, od kterých by se měl Nejvyšší soud cestou velkého senátu odchýlit, neuvedla.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbylé části odmítl, neboť i v daném rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 30 Cdo 308/2025
Datum rozhodnutí: 25.02.2025
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vady podání, Náklady řízení
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022
Kategorie rozhodnutí: E
30 Cdo 308/2025-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladnu, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 6 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 241/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 229/2024-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 6 130 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 EXE 14/2012. Tento nesprávný postup měl spočívat v tom, že soudní exekutor prodal v dražbě dne 25. 11. 2015 nemovitost – pozemek p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, to vše zapsané na LV XY pro katastrální území a obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj.
Škodu žalobkyně vyčíslila na 6 130 000 Kč, což je cena, za kterou se nemovitost k datu podání žaloby nabízela k prodeji. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. 48 C 241/2023-58, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 130 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z této částky od 29. 1. 2019 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl jako vadné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, je vadné, neboť dovolatelka ve vztahu k nim nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Posuzované dovolání ve zbylé části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobkyně pouze uvedla, že má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a dále, že se „jedná především o posouzení otázky náhrady škody z nesprávného úředního postupu soudního exekutora“, aniž by vysvětlila, jaké dříve dosažené závěry judikatury Nejvyššího soudu mají být podle ní cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia změněny. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). V tomto případě však dovolatelka žádná konkrétní rozhodnutí, od kterých by se měl Nejvyšší soud cestou velkého senátu odchýlit, neuvedla.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbylé části odmítl, neboť i v daném rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.