30 Cdo 3087/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobců a) V. P., a b) I. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J.
B., zastoupenému advokátem 2) M. K. H., zastoupenému advokátem, a 3) J. B., o
určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.
zn.
8 C 24/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
4. července 2006, č. j. 19 Co 219/2006 - 102, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 15. 6. 2006, č. j. 19 Co 219/2006 - 102, se zamítá; jinak
se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 18. 2. 2005, podanou
původně proti prvnímu a druhému žalovanému, domáhali, aby bylo určeno, že
„kupní smlouva uzavřená dne 18. 12. 2000 mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a
žalovaným 1) jako kupujícím, kterou žalovaný 2) prodal žalovanému 1) do
výlučného vlastnictví parcelu dle KN č. 3882/2 (ostatní plocha) o výměře 84 m2,
oddělenou od parcely č. 3888 v k. ú. K. H. geometrickým plánem č. 1446 -
221/1999 ze dne 11. 11. 1999,
se vším příslušenstvím, právy a povinnostmi, včetně studny na pozemku se
nacházející, je neplatná“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že záměr druhého
žalovaného na prodej předmětné parcely nebyl náležitě zveřejněn, neboť byl
neurčitý z důvodu, že nebylo možno zjistit, co má být předmětem prodeje, a ani
neobsahoval údaj o ceně pozemku; záměr města prodat studnu, ze které žalobci
čerpají, resp. čerpali vodu, nebyl zveřejněn vůbec. Kromě toho zveřejnění
záměru prodat pozemek nebylo učiněno v době předpokládané zákonem o obcích a
zastupitelstvo schválilo jen prodej pozemku za „kupní cenu dohodou“. Naléhavý
právní zájem na požadovaném určení spatřují v tom, že tímto nesprávným postupem
druhého žalovaného jim bylo znemožněno účastnit se nabídkového řízení, kterého
by se zúčastnili, jestliže by se dozvěděli, že město prodává právě část pozemku
se studnou.
Vzhledem k tomu, že první žalovaný kupní smlouvou ze dne 7. 2. 2005 prodal
předmětnou parcelu, včetně studny, třetímu žalovanému (s právními účinky vkladu
do katastru nemovitostí ke dni 8. 7. 2005), připustil soud prvního stupně k
návrhu žalobců usnesením ze dne 28. 6. 2005, č. j. 8 C 24/2005 - 41, aby do
řízení na straně žalované přistoupil jako další účastník třetí žalovaný.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 8 C 124/2005 -
66, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
druhý žalovaný vyvěsil na úřední desce Městského úřadu v K. H. od 10. 5. 1999
do 10. 6. 1999 záměr „odprodat část parcely č. 3888 o výměře cca 80 m2 v k. ú.
K. H.“ ve vlastnictví obce, že zastupitelstvo města usnesením přijatým na
zasedání dne
29. 6. 1999 vyslovilo souhlas s „odprodejem části p. č. 3888 o výměře cca 80 m2
v k. ú. K. H., včetně studny na pozemku umístěné prvnímu žalovanému za kupní
cenu dohodou“ a že dalším usnesením přijatým na zasedání dne 28. 11. 2000
vyslovilo souhlas s „prodejem studny na p. č. 3888/2 v k. ú. K. H. za kupní
cenu 6.070,- Kč“. Dále bylo zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2000
prodal druhý žalovaný uvedenou parcelu se vším příslušenstvím, právy a
povinnostmi, včetně studny
na pozemku se nacházející, prvnímu žalovanému do výlučného vlastnictví za kupní
cenu ve výši 16. 800,- Kč za pozemek a ve výši 6.070,- Kč za studnu (s právními
účinky vkladu ke dni 29. 12. 2000) a že kupní smlouvou ze dne 7. 2. 2005
převedl první žalovaný s právními účinky vkladu ke dni 8. 7. 2005 vlastnické
právo k této parcele, včetně studny, na třetího žalovaného, který je zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti. Soud prvního stupně s poukazem
na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97 dovodil, že žalobci mají ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
který je dán tím, že bylo zkráceno jejich právo podílet se na nabídkovém
řízení, když nevěděli a nemohli vědět, že obec zamýšlí prodat předmětnou studnu
a pozemek, na němž se nachází, neboť záměr nemovitost prodat nebyl předepsaným
způsobem zveřejněn, a že tato procesní podmínka je splněna i tím, že
„autoritativní výrok o sporné smlouvě a tím nepřímo o existenci vlastnického
práva k nemovitostem se projeví i v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn.
11 C 144/2003, v němž se projednává žaloba o určení vydržení práva věcného
břemene zatěžujícího předmětnou nemovitost“. Dospěl k závěru, že kupní smlouva
ze dne 18. 2. 2000 je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), neboť v části
týkající se prodeje studny nebyl dodržen postup uvedený v § 36a odst. 4 zák. č.
367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), když v záměru obce prodat nemovitost
zveřejněném na úřední desce zcela absentoval údaj o studni (viz rozhodnutí
Nevyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1659/97), a v části týkající se pozemku je
neplatná pro neurčitost a obcházení zákona - § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích (obecní zřízení), neboť zastupitelstvo města nerozhodlo o výši kupní
ceny a o tom, jaká část pozemku měla být prodána. Jsou-li naopak v kupní
smlouvě předmět koupě a kupní cena dostatečně určitě vymezeny, nešlo o projev
vůle zastupitelstva města, nýbrž starosty, k němuž bez souhlasu zastupitelstva
neměl oprávnění.
K odvolání prvního a třetího žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
15. 6. 2006, č. j. 19 Co 219/2006 - 102, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, na rozdíl
od něj však dospěl k závěru, že žalobci na požadovaném určení neplatnosti kupní
smlouvy ze dne
18. 2. 2000 nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
S poukazem na ustálenou judikaturu soudů dovodil, že v daném případě se nejedná
o situaci, kdy je žalobní žádání o vyslovení neplatnosti právního úkonu možné a
tedy přípustné (např. nebyla-li smlouva o převodu nemovitosti vložena do
katastru či kdy takové žádání výslovně upravuje zákon), a že otázka platnosti
či neplatnosti předmětné kupní smlouvy má jen povahu otázky předběžné ve vztahu
k posouzení vlastnického práva druhého žalovaného či třetího žalovaného, který
je zapsán jako vlastník sporného pozemku (na němž se studna nachází) v katastru
nemovitostí. V úvahu je třeba vzít i to, že ani vyhovující rozsudek soudu, jímž
by bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 18. 2. 2000 je neplatná, by žalobcům
nemohl přivodit oproti současnému stavu příznivější právní postavení a
odstranit nejistotu v tom, kdo je skutečným vlastníkem předmětného pozemku, a
že na základě takového rozhodnutí by ani nemohli dosáhnout změny zápisu
vlastnického práva k pozemku v katastru nemovitostí. Dále krajský soud uvedl,
že tvrdí-li žalobci v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.
11 C 144/2003 proti prvnímu žalovanému, že jim svědčí právo odpovídající
věcnému břemeni čerpat vodu ze studny na předmětném pozemku, pak mají
nepochybně naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této studny tak,
aby bylo zřejmé vůči komu mají svá práva z věcného břemene uplatnit.
Nepřisvědčil ani názoru soudu prvního stupně, že v daném případě lze aplikovat
závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, neboť žalobci
netvrdili a tedy neprokazovali, že by projevili zájem o koupi nemovitosti -
části pozemku č. 3888 o výměře 80 m2, z čehož vyplývá, že nemohli být
neúspěšnými účastníky nabídkového řízení. Rovněž připomněl, že ani pravomocný
rozsudek, jímž byla zamítnuta určovací žaloba z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na takovém určení, nevytváří překážku věci rozsouzené pro věcné
posouzení sporných otázek v jiném řízení, a že není povinností soudu žalobce
poučovat o tom, jak je třeba nárok uplatnit, neboť nejde o vadu podání, kterou
by bylo třeba odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též i proti výroku
o nákladech řízení) podali žalobci dovolání z důvodů uvedených v ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na
požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.
s. ř., který je podle nich v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
zejména s rozhodnutím publikovaným pod R 9/2001. Poukazují na to, že z tohoto
rozhodnutí nevyplývá, že by ke zpochybnění platnosti smlouvy mělo docházet
jiným typem určovací žaloby v případě potencionálního zájemce o koupi
nemovitého majetku, než v případě neúspěšného účastníka nabídkového řízení, a
pokud se v tomto rozhodnutí hovoří
o typově odlišné situaci v těchto dvou případech, pak jen z hlediska podmínek,
za kterých se každá z obou skupin může domáhat určení neplatnosti smlouvy.
Ve skutečnosti tak není rozpor mezi judikaturou, která obecně vyslovuje právní
názor, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu v
případě, kdy lze žalovat na určení práva nebo právního vztahu (vlastnictví), a
judikaturou vztahující se k žalobám neúspěšných účastníků nabídkového řízení či
potencionálních zájemců o koupi nemovitého majetku obce opírající se o
nezveřejnění záměrů obce v souladu se zákonem, která těmto žalobcům přiznává
naléhavý právní zájem právě ve vztahu k určení neplatnosti smlouvy o převodu
majetku obce. Těmto žalobcům je společné to, že netvrdí a ani nemohou tvrdit,
že by byli vlastníky předmětného nemovitého majetku obce, ale jejich
hypotetická žaloba by musela směřovat k určení, že vlastníkem takového majetku
je obec, k níž však nejsou aktivně legitimováni, neboť pouze účastníci neplatné
smlouvy (jejich právní nástupci) se mohou domáhat vrácení vzájemného plnění ve
smyslu ust. § 457 obč. zák. Dále dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikované pod R 68/2001, a rovněž na rozhodnutí
sp. zn. Cdon 1690/97, v němž byl zaujat názor, že osoby, které nejsou účastníky
smlouvy, mají naléhavý právní zájem a aktivní legitimaci k podání žaloby o
určení neplatnosti právního úkonu, pokud vyhovění žalobě může mít na jejich
právní postavení příznivý dopad. Mezi takové osoby nepochybně patří právě
neúspěšní účastníci nabídkového řízení a potencionální zájemci o koupi obecního
majetku, kteří se nabídkového řízení nemohli účastnit pro porušení povinnosti
obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek, což je právě případ žalobců.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
pak dovolatelé spatřují v tom, že jim nebylo dáno poučení podle ust. § 118a
odst. 2 a 3 a § 213b odst. 1 o. s. ř. a že odvolací soud nepostupoval v souladu
s ust. § 213b odst. 2 a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že proti výroku
o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není důvodné a proti výroku o
nákladech řízení není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či
neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní
zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence
práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.
1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na
str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník
2004).
Ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu nejde jen o to, zda konkrétní
subjekt (žalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného
právního úkonu, resp. dotkl-li se jej právní úkon při svém vzniku, ale též o
to, jak se následné určení, že úkon byl učiněn neplatně, promítne do jeho
právních poměrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon
223/96, uveřejněný pod č. 47/1998 v časopise Soudní judikatura).
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací
žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco
identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z
potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, vystihuje ve
sporu otázku aktivní
a pasivní věcné legitimace. Od žalobcova naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení je tedy třeba odlišovat otázku jeho věcné legitimace; tu v
řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je
účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry
se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 121/1999, a dospěl k závěru, že
převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je (pro obcházení zákona ve
smyslu § 39 obč. zák.) absolutně neplatná.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že
„neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení
znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro
tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že
smlouva
o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným
zájemcem
o koupi, je neplatná [§ 80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý
majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem
potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení
povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli
dozvědět), typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce
sice byl odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná
třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v
takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby
další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán)
jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu)
samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku)“.
V posuzované věci se žalobci domáhají určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne
18. 12. 2000, kterou druhý žalovaný prodal prvnímu žalovanému předmětnou
parcelu, včetně studny, s tvrzením, že nesprávným postupem druhého žalovaného
jim bylo znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji předmětné parcely,
včetně studny, neboť záměr města o prodeji této parcely byl zveřejněn neurčitě,
když v něm chyběl údaj o tom, jaká část pozemku měla být prodána a za jakou
cenu, záměr prodat studnu nebyl zveřejněn vůbec, že zveřejnění záměru prodat
pozemek nebylo učiněno v době předpokládané zákonem o obcích a že
zastupitelstvo schválilo jen prodej pozemku
za „kupní cenu dohodou.“ Žalobu přitom podali proti druhému žalovanému, který
nemovitost (včetně studny) prodal, proti prvnímu žalovanému, který ji na
základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000 koupil, i proti třetímu žalovanému,
jenž se jejím vlastníkem stal na základě kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2005
uzavřené s prvním žalovaným a jenž je v katastru nemovitostí zapsán jako její
vlastník.
Dovolací soud se v daném případě ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
žalobci naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na určení
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000 uzavřené mezi druhým žalovaným
jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím o převodu předmětné
parcely, včetně studny, z majetku druhého žalovaného, nemají. I kdyby totiž
takové žalobě bylo rozsudkem soudu vyhověno, byl by i nadále v katastru
nemovitostí jako vlastník parcely a studny zapsán třetí žalovaný, a tudíž druhý
žalovaný, který naopak zapsán v katastru nemovitostí není a od nějž třetí
žalovaný nemovitost nekoupil, by nemohl vyhlásit nové nabídkové řízení o
prodeji této nemovitosti z majetku města. V daném případě tudíž nelze vycházet
toliko z rozhodnutí publikovaného pod R 9/2001, jak odvolací soud správně
dovodil, a to právě proto, že jako vlastník parcely se studnou je v katastru
nemovitostí veden nikoliv první žalovaný, se kterým město uzavřelo kupní
smlouvu o prodeji nemovitosti, nýbrž třetí žalovaný, na kterého pozemek se
studnou převedl kupní smlouvu ze dne 7. 2. 2005 první žalovaný, a dále z toho
důvodu, že žalobci nejsou neúspěšnými účastníky nabídkového řízení, nýbrž jen
potencionálními zájemci o koupi nemovitosti, když sami tvrdí, že svůj zájem
zatím pro porušení povinností ze strany města neměli ani možnost projevit a
učinit tak svoji nabídku. Uvádí-li se v tomto rozhodnutí, že nezveřejnění
záměru převést nemovitý majetek obce umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem
potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, neznamená to ve všech -
i typově odlišných - případech, že určení neplatnosti právního úkonu se
promítne do jejich právních poměrů. Jestliže tedy žalobci tvrdí, že druhý
žalovaný při prodeji nemovitosti porušil svoje povinnosti tím, že ve vyvěšeném
záměru nemovitost prodat chyběl údaj o prodeji studny a o tom, kterou část
původního pozemku hodlá prodat a za jakou cenu, a že byli potencionálními
zájemci o koupi pozemku, na němž je studna vybudována, i této studny, z níž
čerpají, resp. čerpali vodu, avšak pro porušení povinností druhého žalovaného
se o prodeji parcely se studnou nedozvěděli ani dozvědět nemohli (a dále že
zastupitelstvo města nerozhodlo o výši kupní ceny za pozemek a o tom, jaká část
pozemku měla být prodána, a že zveřejnění záměru prodat pozemek nebylo učiněno
v době předpokládané zákonem o obcích), mohlo by se jejich právní postavení
zlepšit nikoliv určením neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000, nýbrž
jen určením vlastnictví k pozemku a studni (tak, aby mohlo být vyhlášeno nové
nabídkové řízení), přičemž právě v rámci tohoto řízení by soud otázku platnosti
či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000 i následné kupní smlouvy ze
dne 7. 2. 2005, uzavřené mezi prvním žalovaným a třetím žalovaným o převodu
tohoto pozemku a studny, řešil jako otázku předběžnou.
Z toho vyplývá, že záměr
sledovaný žalobci, aby druhý žalovaný vyhlásil nové nabídkové řízení, kterého
by se jako potencionální zájemci o koupi pozemku se studnou z majetku města
mohli zúčastnit a učinit svoji nabídku, nemohou za daného skutkového stavu,
který nastal až v průběhu řízení po podání žaloby, dosáhnout prostřednictvím
žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000, ale jen žalobou
o určení vlastnictví k nemovitosti (pozemku a study), neboť ani vyhovující
rozsudek soudu, jímž by byla kupní smlouva ze dne 18. 12. 2000 prohlášena za
neplanou, by se nikterak nedotkl otázky platnosti či neplatnosti následné kupní
smlouvy ze dne 7. 2. 2005, a v katastru nemovitostí by nadále byl zapsán jako
vlastník pozemku a studny třetí žalovaný, takže rozhodnutí o neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 18. 12. 2000 by nemělo žádné praktické důsledky. K odstranění
nejistoty v právním postavení žalobců nebo k zamezení ohrožení jejich práva
může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu vlastnické právo je či není.
Vzhledem k tomu, že o tom, zda žalobci mají upravit žalobní návrh (petit
žaloby) tak, aby namísto určení, že převodní smlouva je neplatná, žalovali o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, není soud žalobce povinen
poučovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo
320/2001), nelze mít
za to, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; o
případ uvedený v § 213b odst. 2 o. s. ř. se v posuzované věci nejednalo.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, věcně správné, dovolací soud dovolání žalobců proti
tomuto výroku podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl;
vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení není přípustné (srov. § 236 až § 239 o. s. ř.), dovolací soud jej v této
části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu