30 Cdo 311/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce N. V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 35/2015, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 18 Co 325/2015-63,
Dovolání se odmítá.
Žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 4 po žalované domáhal zaplacení částky
100 000 Kč s příslušenstvím jako nároku vyplývajícího ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, dále jen
„OdpŠk“, a to za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného u Ministerstva
vnitra České republiky pod sp. zn. OAM-1636/ZR-2011, o zrušení trvalého pobytu
žalobce. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil výrok,
kterým Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc
postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako místně příslušnému soudu. Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobcem zvolenou podle § 87
odst. 1 b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odůvodnil žalobce tím, že Komise pro rozhodování
ve věcech cizinců, která rozhodovala v daném řízení v pozici odvolacího orgánu,
sídlí v Praze 4, Náměstí Hrdinů 1634/3, a i jejím rozhodnutím došlo ke vzniku
škody ve smyslu uvedeného ustanovení o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním. Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné. Napadené rozhodnutí je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15,
a v němž dovolací soud konstatoval, že „i v případě, kdy má žalobce možnost
vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými
probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby
řízení probíhalo ‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního
materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti
zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní
újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v
odškodňovacím řízení.“ V tomto rozhodnutí se dovolací soud vypořádal i s
dovolatelem citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010,
sp. zn. 8 Co 39/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 117/2011. Uvedené závěry plně dopadají na možnost volby místní příslušnosti i v případě,
kdy ve věci rozhodovaly správní orgány v několika stupních. Jak uvedl odvolací
soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, posuzované řízení bylo zahájeno u odboru
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7 a tento
vydal dne 6. 11.
2011 provostupňové rozhodnutí, jímž žalobci zrušil povolení k
trvalému pobytu. Žalobce tedy - při totožnosti obecného soudu žalované se
soudem žalobci na výběr daným - skutečně provedl volbu místně nepříslušného
soudu. Kde bylo „domicilováno“ pracoviště Ministerstva vnitra, které
„zpracovávalo agendu trvalých pobytů“ a jaká byla doručovací adresa P. O. Boxu
orgánu, není tu podstatné, neboť vždy šlo o rozhodnutí ministerstva vnitra. Obsahem soudního spisu (viz čl. 36 A) je pak od 17. 4. 2015 svazek obsahující
kopii správního spisu, čímž je vyvráceno tvrzení žalobce, že soudy rozhodovaly
bez jeho znalosti. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu § 237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, přičemž dovolací soud neshledal, a to ani na podkladě argumentů
uvedených dovolatelem, že je na místě vyřešit předmětnou otázku procesního
práva jinak. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu